Ráno jsme si udělali míchaná vajíčka a vyrazili za Kelly, protože den předtím po telefonu slíbila, že nám nakreslí mapičku, abychom trefili k Double River vodopádu. Původně jsme plánovali výstup na nejvyšší horu Trinidadu El Cerro del Aripo, ale to nám Kelly nedoporučila vzhledem k dešti, který rozbahnil, co se dalo. Navíc říkala, že tam se musí s průvodcem, stejně jako k Madamas Falls, což by bylo za 600 TTD, pokud bychom tedy tak na rychlo vůbec někoho sehnali.
Bahno
Kelly nám předala mapičku před svým domem, což byla polorozpadlá bouda, ve které bychom si my dlouhodobý život opravdu nepředstavovali. Vydali jsme se na cestu za doprovodu jejího psa, který nám dělal průvodce po celou cestu tam i zpět do vesnice.
Na začátku byla cesta celkem v pohodě, ale po chvilce jsme už narazili na následky nočního deště. Byla sranda, jak jsme na cestě k vodopádu obcházeli a přeskakovali každou loužičku, zatímco na cestě zpět jsme to už brali přímo, protože jsme stejně měli boty totálně mokré a špinavé od bahna. Cesta ale obecně byla na pohodu, široká a cca 90% jí bylo po rovině. Jediné, co nás vyděsilo, byli opět psi, kteří běhali volně kolem jednoho z mála domů, a štěkali jako smyslů zbavení. Na zpáteční cestě jsme potkali paní – jejich majitelku, která se nás na ně ptala a omlouvala se, že nás tak vyděsili.
Když jsme došli k říčce a přebrodili ji, odbočili jsme podle plánku doprava a po 10 minutách došli ke krásnému vodopádu. Míšu, která v okamžik brodění měla ještě suché boty, vzal Miloš na záda. Jak se za chvíli ukázalo, tak zbytečně, protože asi 5 minut na to, uklouzla Míše noha a skončila v řece po lýtka. Voda u vodopádu sice byla docela studená, ale stejně jsme se šli všichni vykoupat. Aspoň na chvíli jsme smyli nánosy bahna.
Cocoa tour
Po osvěžení jsme se vydali na zpáteční cestu, na které nás zastihl déšť, takže jsme už byli mokří ze všech stran. V jeden okamžik nám přes cestu přeběhlo aguati – „náš“ pes ze na ním rozběhl a pak jsme už z lesa slyšeli jen kňučení a doufali, že se pes zase v pořádku vrátí, což se naštěstí stalo. Krom ptáků jsme viděli už jen netopýry, co se zvířecí říše týká. Do vesnice (i když tady tomu všichni říkali „komunita“) jsme se dostali kolem jedné hodiny (13km) a dali jsme si rest v našem domku. S Kelly jsme se dohodli, že odpoledne dorazíme na „cocoa tour“ (50 TTD/osoba). Chvilku nám proces zpracování kakaa vysvětlovala Kelly, ale pak předala slovo své spolupracovnici, která nám na konci dala ochutnat čtyři druhy čokolády. Byla moc dobrá, ale překvapilo nás, že nám ji ani nenabídla ke koupi.
Po cestě zpátky jsme se stavili v baru a ochutnali dva druhy místních rumů. K večeři jsme si pak uvařili špagety s lančmítem
Z Brasso Seco jsme vyrazili hned po snídani, protože jsme chtěli co nejdřív dojet na pláž u městečka Manzanilla. Krajina na východním pobřeží byla krásná, hlavně dlouhá silnice podél moře, která vedla palmovým hájem, ale bohužel pláž byla až moc divoká, „špinavá“ od napadaných větví, vyplavených řas a trochu také od klasického bordelu zanechaného člověkem. Později nám bylo vysvětleno, že spousta nepořádku připlave z nedaleké Venezuely, což lze poznat i podle toho, že ty pet-lahve a obaly mají na sobě španělské popisky.
Kolem poledne jsme přejeli do nedalekého Limeland housu (ttp://www.limelandtours.com/nariva-swamp/index.html). Už z Čech jsem se dohodli s majitelem Kaymanem Sagarem, že u něj přespíme (120USD/noc/4 osoby) a za 100 USD/osoba s ním pojedeme na tour po mokřadech Nariwa Swamp.
Jen co jsme se ubytovali, tak nás Kayman (tatínek z Trinidadu, maminka Angličanka) odvezl autem na místo, odkud začínala naše výprava. Po cestě jsme se ještě zastavili u řeky, kde nám pod mostem ukázal velké množství netopýrů.
Jízda v kajaku skrz mangrovníky zabrala asi 50 minut a Kayman nám během ní povídal o všem, co jsme kolem sebe viděli. S Míšou se nám podařilo uvíznout, přičemž náš průvodce neváhal a skočil do vody vyprostit nás. Měl na sobě kalhoty a v těch mokrých hadrech byl pak další 4 hodiny. Když jsem dorazili na Bush Bush island, převlékli jsme se do suchého (krom Kaymana) a dali si malou svačinu, která byla v ceně výletu. Pak jsme asi hodinu chodili po džungli, viděli vřešťany, papoušky a spoustu zajímavých stromů a rostlin. Nepříjemné bylo, že jakmile jsme někde zastavili, snesla se na nás oblaka komárů.
Na cestě zpět kajakem si Jana všimla ve vodě očí kajmana. Ten sice rychle zmizel, ale na břehu odpočíval další pořádný kousek, ze kterého jsme všichni měli respekt.
K večeři jsme si zalili čínskou polévku a začali plánovat program na další den. Původně jsme chtěli jet na jihozápad k asfaltovému jezeru, ale Kayman zavolal nějaké své kamarádce, která u jezera provází, a ta mu řekla, ať tam nejezdíme, že nemáme šanci sehnat tam ubytování a jezero je stejně zavřené. Nezbývalo tedy než změnit plány a další den se vydat na severní pobřeží ostrova.
Přidat komentář