Protože v Port of Spain už nebylo, co vidět, šli jsme hned ráno na autobusové nádraží s tím, že pojedeme na západ do městečka Chaguaramas. Koupili jsme si lístky za 2 TTD/osoba a snídani, kterou jsem snědli na schodech a pak už dlouho čekali na odjezd autobusu. Nikde nebyly jízdní řády a i místní lidé jen odhadovali, kdy asi autobus přijede. Jedna paní to nakonec vzdala a šla na dražší maxi taxi (za 6 TTD). Nakonec autobus přijel v 10 hod. Při vstupu nás řidič postříkal dezinfekcí a my jsme naše lístky museli roztrhnout, polovinu si nechat a druhou hodit k němu do koše. Po cestě přistupovali lidé na místech, kde si nebylo možné lístky koupit, tak jsme přemýšleli, jak by to bylo, pokud bychom také chtěli nastoupit někde cestou a lístky neměli. Později jsme pochopili, že místní nakupují lístky dopředu ve větších objemech a pokud přeci jen někdo lístek nemá, pokusí se jej koupit od jiného pasažéra v autobuse, což jsem také museli jednou využít.
Vystoupili jsem po cca půl hodině u vodního zábavního parku a chtěli v nedaleké budově CDA koupit lístky do jeskyně Gasparee Caves, ale bylo zavřeno. Šli jsme tedy pěšky podél silnice po cyklostezce s tím, že dojde na pláž Chaquacabana, kde se aspoň vykoupeme. Když jsme ušli několik kilometrů, zastavili na vojáci, že dál nemůžeme a na pláž nás také v tuto dobu nepustili, přičemž důvod toho jsme pochopili až později. Ukázali nám aspoň, kde bychom si možná mohli sjednat výlet k jeskyním Gasparee Caves, které jsou na nedalekém ostrově Gaspar Grande. Pán v přístavišti nám bohužel řekl, že bez povolení uděleného CDA tam jet nemůžeme a protože byla sobota, v CDA měli zavřeno a povolení nám vydat nemohli. Sice nám za 300 TTD nabídl loď, která by nás vzala kolem nedalekých malých ostrovů, ale to nás nelákalo, takže jsme se vydali na cestu zpět.
Naštěstí jsem po chvíli stopli maxitaxi a nechali se vyhodit opět u vodního parku, vedle kterého byla pláž. Mysleli jsme, že tady strávíme odpoledne, i když to tady nijak zvlášť krásné nebylo. Ale když jsme přicházeli, ostatní naopak z pláže mizeli. Nakonec nám místní policista řekl o zákazu být na pláži po 12 hodině. Plány se nám tedy opět změnily. Miloš si dal aspoň místní pochoutku „snow cone“, což je neskutečně sladká věc – do pohárku dají ledovou kouli, tu polijí ovocným sirupem a pak salkem, což se ještě jednou celé opakuje. Nic tak šíleně sladkého jsem do té doby nejedla.
Kousek jsme pokračovali po promenádě kolem moře a pak v městečku Carenage jsme si řekli, že počkáme na maxi taxi, protože do Port of Spain stejně pěšky nedojdeme. Dlouho nic nejelo, ale všimli jsme si, že místní lidé přijdou k silnici a když jede auto ukážou prstem na zem a on jim zastaví. Tak jsme to také zkusili a hned nám zastavil pán, který nás za 7 TTD vzal skoro až před náš hotel.
Na hotelu jsme se aspoň vykoupali v bazénu, když už jsme nestihli moře. Pro večeři jsme si došli do supermarketu a zjistili, jak je všechno na naše poměry drahé (mléko 15 TTD, jogurt od 9 TTD, vakuovaná šunka 24 TTD apod.). My jsme se spokojili s těstovinami na ohřátí v mikrovlnce a čínskými polévkami. Po večeři jsme už čekali na Janču s Míšou, které dorazili na hotel kolem deváté.
Ráno jsme se všichni nasnídali z nakoupených zásob na hotelu a pak taxíkem odjeli na letiště Piarco, protože o víkendu nejezdí levný autobus mezi Port of Spain a letištěm. Po chvíli jsme zjistili, že autopůjčovna Avis, od které jsme měli pronajaté auto, už nemá přepážku přímo na letišti, takže jsme museli do půjčovny zavolat, aby pro nás někdo přijel. Trošku jsme se tím zdrželi, stejně jako komplikací s nefungujícím platebním terminálem, ale nakonec jsme vyrazili.
Miloš si poprvé v životě vyzkoušel jízdu vlevo. Zvyknul si celkem rychle, stejně jako na automat, se kterým také nemá velké zkušenosti. Za celou dobu se stalo asi jen 2x, kdy jsem ho musela upozornit na to, že jede v protisměru. Na mobilu jsem nastavila navigaci, která si s námi trochu pohrála a místo relativně pohodlné cesty nás vzala postranní silnicí plnou prudkých kopců a ostrých zatáček. Musely jsme s holkama dokonce jednou vystoupit, protože jsme plně naložení nebyli schopní vyjet. Měli jsme štěstí, že nezačalo pršet, protože to by byla dobrá klouzačka. Nakonec se nám podařilo dojet na vyhlídku La Vache, ze které jsme měli Karibské moře jako na dlani.
Pláž Maracas Beach
Pak jsme se již dostali na lepší silnici, ale nakonec jsme si řekli, že je moc dobře, že jsme díky navigaci zakufrovali, protože tady bylo hodně aut a rozhodně to nebylo takové dobrodružství. Na krásnou pláž Maracas Beach jsme dorazili kolem 11:30 hod., takže nám zbývala půlhodinka, než jsme ji zase museli opustit. Byla to škoda, protože tady se nám opravdu líbilo – všude palmy, výhled na hory, velké vlny… Jakmile odbila dvanáctá, přesunuli jsme se ke kiosku Uncel Sam’s, kde jsme si dali místní specialitu bake and shark. U okénka nám za 45 TTD dali bulku a v ní dva plátky výborného žraloka a pak si každý již sám do bulky nandal jakou chtěl zeleninu a omáčky. Bylo to neskutečně dobré.
Po obědě jsme pokračovali podél severního pobřeží na východ na další hezkou pláž Las Cuevas, kde jsme se mohli už jen projít, ale nikoli sedat na písek nebo se jít dokonce koupat. Po chvíli jsme pokračovali do městečka Blanchisseuse, kde jsme nakoupili zásoby na další dny a osvěžili se vodou z kokosu. Pak jsme se dostali opět na vedlejší silnici plnou děr a po ní dojeli do vesničky Brasso Seco. Ubytování jsme to ráno domluvili po telefonu v Paria Falls Guest house http://www.brassosecoparia.com/adventures. Paní majitelka byla moc milá, říkala, že máme štěstí, že v lednu většinou nepronajímá, ale že tady náhodou byla, tak nám domek nechala k dispozici. Zaplatili jsme pro 4 osoby na 2 noci 1.200 TTD a za to jsme pro sebe měli celý dům, každý měl vlastní pokoj. Dostali jsem výborný welcome drink a ještě nám paní domácí připravila polévku. Bohužel s čistotou to tady nebylo moc slavné, ale paní byla tak milá, že jsme jí to odpustili. Také nám dala kontakt na Kelly – Kanaďanku, která se sem přivdala. Tomu jsme teda moc nerozuměli, protože jestli je nějaká vesnice „díra“, tak je to Brasso Seco – na návštěvu paráda, ale pro život nic moc.
Poté, co jsme si vybalili, jsme se šli projít vesničkou. V podstatě tady byl je kostel, jeden bar a pár domků, z nichž snad u každého měli psi. Ti byli dost agresivní, takže jsme se báli, že se do nás zakousnou. Později jsme zjistili, že je tady chovají na lov – ještě že neulovili nás.
Když jsme se vrátili domů, spustil se liják a ten trval v podstatě celou noc.
Přidat komentář