Tržnice Oaxaca
Byla neděle a docházela nám místní měna. Hledaly jsme snad hodinu směnárnu, ale všude měli zavřeno. Nakonec jsme našly pobočku Banco Azteca přímo naproti našemu hotelu Posada del Centro schovanou v prodejně s elektronikou. Konečně jsme mohly jít na oběd a samozřejmě jsme chtěly jít do Café Alex, kde se nám tak líbilo, ale měli zavřeno. Rozhodly jsme se, že zajdeme na hlavní náměstí Zócalo a někam zapadneme. Náměstí bylo zastíněno obrovskými stromy a okolo v domech s podloubím byla jedna restaurace a kavárna vedle druhé. Lidé seděli na lavičkách, bavili se a užívali si volného dne. Uprostřed stál krásný altán a na něm visela obrovská fotka se zesnulým Fidelem Castrem, který zemřel před dvěma dny.
Zapadly jsme do první restaurace a Janka si objednala slavnou omáčku mole s rýží a kuřetem. Na rozdíl ode mě jí chutnala. Oaxaca je omáčkami moles proslavena. Jen pár kroků od náměstí jsme zběžně navštívily katedrálu La Catedral de Nuestra Senora de la Asunción. Trochu nás zklamala, rozhodně nebyla tak zajímavá jako kostel Santo Domingo.
Místní produkty a omáčky moles v tržnici
Zašly jsme se raději podívat do tržnice, seznámit se s místními produkty a hlavně ochutnat různé druhy moles a přivonět si k ovoci a zelenině, která má na rozdíl od Česka, stále ještě chuť a vůni. Hned u vchodu prodávali smažené červené kobylky Chapulines a sýr quesillo.
Procházely jsme se okolo stolů se strávníky, kouřících hrnců, stánků s mnoha druhy papriček, masa a velkých tortillas tlayudas. Paní, která tortillas prodávala, na mě začala dost hnusně řvát, abych nefotila její zboží. Nikdy jsem se s takovým chováním na tržnici nesetkala. Ochutnaly jsme tamales, závitky z banánových listů, ve kterých je většinou kuře s omáčkou mole. U stánku s moles měli opravdu veliký výběr. Nejžádanější je mole negro, kam patří cibule, česnek, skořice, hřebíček, černý pepř, kmín, sušené chilli, dýňová a sezamová semínka, bylinky jako je Hoja santo, které přispívá k tmavé barvě a koriandr. Zahušťují chlebem a někdy i sušeným ovocem a spoustou hořké čokolády, která dodává výraznou praženou chuť. Další mole rojo je červeno-hnědé. Je ochucené chilli papričkami, rajčaty, sezamovým semínkem, novým kořením, hřebíčkem, skořicí a trochou čokolády. Zelené mole verde je s petrželí, rajčaty, paprikami a koriandrem. Žluté je mole Amarillo, to obsahuje plno bylinek, rajčata, cibuli, česnek a avokádo. Mole chichilo je tmavé s příchutí pepře, hřebíčku a kmínu. Další názvy jsou Coloradito, Chichilo, Manchamantel. Omáčky moles je nejlepší ochutnat nebo koupit v tržnici u stánku, kde se prodávají v sáčcích a pak už jen stačí přidat horkou vodu.
Místenky na pobřeží Pacifiku
Úkol dnešního dne bylo zajistit si lístky do oblasti Mazunte na pobřeží Pacifiku. V průvodci jsme našly jen oficiální autobus, který projíždí jednou serpentinou za druhou a cesta trvá půl dne. Do toho se nám moc nechtělo a v recepci nám poradili, že nejlepší bude zajít do společnosti Atlantida nebo Eclipse 70. Obě společnosti sídlí v ulici Bustamante. Ulici jsme našly bez problémů, ale vypátrat konkrétní dům, nám dalo zabrat. Konečně jsme objevily Eclipse 70 na Bustamante 622. Janka tam ani nechtěla vejít, protože jí to připadalo podezřelé. Vcházelo se dovnitř dvorem. Naštěstí tu stály docela slušné minivany pro 12 cestujících a prodejce nám prodal lístky na pátou hodinu ranní za 170 MXN na osobu a slíbil nám, že za šest hodin jsme na pobřeží. Vzdálenost nebyla tak šílená, pouhých 239 kilometrů, ale trasa je náročná a proto to trvá tak dlouho. S ručně psanou místenkou jsme se rozloučily a doufaly že za pár dní opravdu odjedeme do rybářské vesničky Puerto Ángel.
Teatro Macedonio de Alcala
Potřebovaly jsme se trochu uklidnit a něčeho se napít. Po schodech jsme vystoupaly na balkon jednoho z opět dost pochybných barů s výhledem na Teatro Macedonio de Alcala a právě se tu fotila skupinka mladých hudebníků. Objednala jsem si pivo a Janka džus. Donesly jí divně vypadající černý nápoj. Ten s díky odmítla a objednala si raději něco v láhvi.
Tradiční kroje
V podvečer jsme se vrátily ke kostelu Santo Domingo a prohlížely si obchůdky. Nejvíce nás lákaly místní vyšívané kroje. Jsou dokonalé a dozajista chloubou vlastníka. Základem tradičního oblečení je huipil. Název pochází z aztéckého jazyka a znamená košile. Jsou to dva kusy látky sešité na bocích a na ramenou. Setkaly jsme se s něčím podobným s Jankou už v Guatemale, ale v jiných barvách, kde převládaly barvy zelenomodré a ženy měly na hlavách zvláštně stočené barevné turbany. Ve státě Oaxaca se huipil používá se spodničkou zvanou enagua. Výšivky představují kolibříky, hvězdy, květiny, geometrické tvary, kouzla, symboly a různá zvířata. Šaty se od sebe liší podle oblastí. Látky i většina barev jsou z přírodních materiálů. Nejčastěji jsou používana přírodní barviva: červená pochází z (grana cochinilla) nopálovec karmínový. Hmyz, který žije na opuncii a dodává šestnáct odstínů červené. Indigo se používá pro modrý pigment, který se nachází v různých rostlinách kmene indigofera a černá barva pochází z plodů stromu akácie (Acacia farnesiana), v Mexiku nazývaném Huizache. Žlutá je barvena kurkumo nebo skalním mechem, fialová pochází z tzv. Caracol purpury, mořského plže, který byl kdysi téměř vyhuben. Za dva dny máme naplánovaný výlet do dílny s ručně tkanými koberci a taky si přírodní barviva prohlédneme.
Basilica Menor Nuestra Senora de la Soledad
Než jsme se vydaly zpět do hotelu, chtěly jsme si ještě prohlédnout Basilica Menor Nuestra Senora de la Soledad. Uvnitř kostela nad hlavním oltářem je socha Panny Marie, která byla v roce 1909 prohlášena za patronku nejen města, ale i celého státu Oaxaca. Má na sobě fialovou sametovou pláštěnku a její roucha jsou poseta perlami, 600 diamanty a na hlavě má téměř dvoukilovou zlatou korunu. Dnes už jsou tyto cennosti pouze kopie, originály byly ukradeny v roce 1980. Bazilika de Nuestra Senora de la Soledad má údajně nejlepší barokní vyčnívající fasádu v Mexiku a je neobvykle směřována na východní stranu. Byla postavena ze zeleného kamene cantera spolu s dalším narůžovělým kamenem a na detailech je patrné, jak zde domorodí zedníci a tesaři do kamene a dřeva ztvárnili vlastní symboliku.
Vznik kostela začíná událostí, která se v pramenech liší jak v datování tak v samotném příběhu. Podle jedné legendy zde v roce 1620 nebo 1543 procházelo stádo mul a oslíků s nákladem. Jeden z mezků nikomu nepatřil a odmítal se hnout z místa. Když se jej snažili postrčit, padl mrtvý pod tíhou nákladu. Mezkaři z něj sundali těžkou krabici a zjistili, že obsahuje sochu Panny Soledad (Samoty) a krucifix. Obyvatelé města událost pojali jako znamení z nebes a nechali si na stejném místě postavit první svatyni, později kostel a nakonec i impozantní baziliku, která dnes stojí na místě, kde se poprvé objevila socha.
Dnešní noc byla děsná, protože od půlnoci až do 8 hodin ráno houkal alarm v nějaké bance. Zřejmě to policii nezajímalo a nikdo nepřijel alarm vypnout. Náš vrátný říkal, že je to běžné a nikdo si toho nevšímá. Potřebovaly jsme se dobře vyspat, protože nás čekal dlouhý den na prvním z placených celodenních výletů a bude toho hodně k vidění.
Přidat komentář