Od té doby, co se mi podařilo infiltrovat do báječné skupiny trabzonských lezců, vzaly moje dobrodružné výpravy po Turecku trochu za své. Ale kdo by se mi divil, když jsme skoro každý víkend jezdili lézt do asi nejkrásnější lezecké oblasti na světě. A nejen, že byla nejkrásnější, ale taky to byl báječnej šutr na lezení! Byla jsem z toho místa tak moc nadšená, až jsem první den měla pocit, že tu musím vylézt všech těch dvě stě cest, který tu jsou vyboltovaný. To samozřejmě skončilo totálním výtuhem v poslední cestě a grandiózním pádem od třetí presky, což v praxi zamenalo brutální náraz do skály a vyřazení kolene asi na deset dní. Bravo, aneb jak ze sebe udělat dementa před ostatníma lezcema snadno a rychle.
Asi dva týdny po Vánocích ale přišlo okno v podobě nevlídného počasí, kdy v Trabzonu nebylo možný dělat vůbec nic, a tudíž přišla i nucená pauza od lezení venku. Zároveň jsem měla na univerzitě zkouškové, což znamenalo spoustu volna, trochu nudy a taky sílící myšlenky na blížící se konec mého erasmáckého působení.
,,Rád bych tenhle Erasmus zakončil nějakou monstrózní kokotinou,“ pípla mi zpráva od Bořka. Sejm hýr. No, a tak vznikl plán: První zastávka – Hatay. Malý výběžek vklíněný mezi Levantské moře a Sýrii, který mimo teplejšího počasí sliboval i lehké nebezpečí přicházející od syrských hranic. Suma sumárum, důstojný rozloučení se s Tureckým bizárem, protože šílenějším místem k navštívení už se na mapě zdálo jen Hakkari (město u Iráckých, Syrských a Íránských hranic, kombo, který mám na seznamu do letního období, protože teď je tam všechno hezký pod sněhem). Druhá zastávka – mezinárodní turecký šampionát v ledolezení, který jsem jakožto nově přijatý člen KTÜDAKS (horolezecký klub Karadenitz Technical University v Trabzonu) mohla absolvovat. Poslední zastávka – skialpy a setkání se s Bořkem a arménským bizárem v Jerevanu. To celý se mělo odehrát v průběhu jedenácti dnů s jednodenní zastávkou v Trabzonu kvůli dvěma zkouškám na univerzitě. Není čas ztrácet čas.
14.1. po zkoušce z plavání jsem tedy mohla směle započít můj poslední turecký dobrodružný výlet, od kterého jsem dle zvolené lokace očekávala hodně čistého tureckého bizáru a hodně historických míst. Abych tady stihla jo všechno, taky jsem se rozhodla, že konečně vyzkouším Couchsurfing, webovou appku díky které můžete přespat u někoho doma a ušetřit tak nejen na přespání v hotelu, ale především se seznámit s někým místním a dozvědět se tak informace, které vám žádná wikipedie nepředá. Jako hostitelku jsem si vybrala mladou učitelku, která měla v popisku vedle dobrých referencí jen jednu jedinou informaci. I like camping. To zní dobře, nic víc vědět nepotřebuju.
Gaziantep
Noční jízda busem začala trochu smutně. Po asi hodině jízdy nás zastavila Jandarma na kontrolu dokladů a zjistila, že s námi cestují čtyři muži z Afghánistánu, kteří nemají žádné doklady a v zemi jsou nelegálně. Vytáhli je tedy z autobusu ven, důkladně jim prohledali věci a po hodině náš autobus odjel bez nich.
Nebylo mi z toho hezky. Představte si, že utíkáte před šílenostma, který se dějou ve vaší zemi. U vás doma, tam, kde to máte milovat a cítit se tam v bezpečí. Ale vy tam zůstat nemůžete, a tak si vezmete pár věcí, který unesete, a utíkáte pryč. Do zemí, kde to neznáte. Kde nemáte rodiny a kamarády. Kde neznáte nic a kde musíte začínat úplně od nuly. Sami. A pak si představte, že je to ve vaší zemi tak zlý, že do tohohle obrovskýho neznáma utíkáte nelegálně. Bez dokladů a s vědomím toho, že vás můžou kdykoliv chytit a vrátit zpátky tam, odkud se tak zoufale snažíte dostat. Nevím přesně, jaký příběh měli tihle čtyři, ale jsem si naprosto jistá, že nebyl moc hezký. Jaký mám štěstí, že jsem se narodila s evropským pasem! Jaký mám štěstí, že si můžu svobodně zanadávat na prezidenta nebo že můžu prostě a jednoduše odjet bez větších potíží žít a pracovat jinam.
Za tu cestu jsem ještě vedla zajímavou konverzaci na Whatsappu s mým tureckým kamarádem z univerzity. Bavili jsme se tak jako xkrát předtím o terorismu a já použila slovo Kurdistán, což tady v těchhle místech je prý dost tenkej led. Jandarma totiž kontroluje většinu zpráv, a tak se nakrásně může stát, že když zaregistrujou u vás v telefonu tenhle typ slov, který evokujou jakoukoliv spojitost s PKK, můžou si vás přijet proklepnout. A když jste Turek, nejspíš vám to dají do záznamu a vy pak budete mít velkej problém najít si práci. Připomíná vám to něco? No. Mně taky.
Náš autobus dorazil do první zastávky mého cíle s asi dvouhodinovým zpožděním, což mi trochu začalo bourat plány. První zastávka totiž nebyla Hatay, ale Gaziantep, město vyhlášené výborným jídlem, a hlavně tou nejlepší baklavou v celém Turecku. Jistě chápete, že to jsem si nemohla nechat ujít. Jako extra bod jsem tu našla i jedno zajímavé místo v Atlasu Obscura: starý arménský dům s malou kavárničkou, který nabízí i pár místností k prohlídce.
S očekáváním jsem tedy v Gaziantepu vystoupila z autobusu a jala se hledat něco, čím se dostanu do centra. První setkání a small talk tohohle výletu byl nad očekávání báječnej:
,,Hello, do you know where is bus to the city centre?“
,,Yes, it´s 100m this way. Where are you from?“
,,Czech Republic.“
,,Nice to meet you, KURDISTAN!“
Co na to říct no, Gaziantep první dojem čistých 11/10.
Do centra jsem se nakonec dostala docela rychle a taky jsem nad očekávání rychle našla i onen vyhlídnutý arménský dům, který naprosto předčil má očekávání. Staré historií protknuté prostory ukrytého vnitrobloku působily dojmem, jako byste se přesunuli o sto let zpátky a dýchaly klidnou komorní atmosférou. Seznámila jsem se tu také s chlapíkem, inženýrem z Istanbulu, který se o tyhle prostory stará a který mi ukázal i první patro domu. Dokonce mi ukázal i pokoj, kde údajně strávil jednu noc samotný Atatürk. Co je na tom pravdy nevím, ale pojďme předstírat, že tam Atatürk kdysi vážně byl.
Po téhle historické vložce jsem se vydala najít všemi tak opěvovanou Gaziantepskou baklavu. Nakonec jsem jí spojila i s vydatným obědem (kebabem v jogurtu, mňam) a o hodinu později jsem se extrémně přežraná valila zpátky k autobusu, odkud jsem se chtěla přesunout do finální destinace: k mojí couchsurfingové hostitelce do Hatay.
Hatay
Cestou jsem ještě stačila vypít čaj se dvěma chlápky v trafice na zastávce, kteří mi pomáhali dostat se z centra zpátky na autobus. Ani tentokrát jsem se nevyhla klasické otázce Are you married, kterou tady v Turecku slýchám častěji, než by mi bylo po chuti. A když se mě neptají na manželství, ptají se mě na boyfrienda. Dřív mě tahle otázka uváděla do rozpaků, a hlavně mi přišlo zlý lhát, takže jsem buď mlžila, nebo jsem popravdě říkala, že nikoho nemám. Protože jsem se ale v Turecku mimo jiné naučila nebýt tak bezelstná (čti pitomá a naivní) trošku jsem si tentokrát zavtipkovala a naservírovala mým novým tureckým kamarádům bohatou pohádku o tom, že jsem v Česku vdaná s vojákem (úředník nebo pojišťovák by tu nikoho nedojal, žejo) a že za mnou má co nevidět přijet. Po pár dalších otázkách na můj manželský život přišel i dotaz, díky kterému jsem se opět o kousek víc přiblížila k pochopení často extrémního feminismu, se kterým jsem se tu taky setkala už několikrát: A to ti tvůj manžel dovolí cestovat? Bohužel (nebo možná bohudík) mi právě v tu chvíli přijel autobus, takže jsme nemohli zapříst pořádnej dialog na téma svoboda a nezávislost žen. Škoda.
O mojí hostitelce jsem toho kromě záliby v kempování a třinácti dobrých referencí moc nevěděla, takže jsem ze své první nadcházející couchsurfingové zkušenosti nebyla dvakrát klidná. Ne, že bych vyloženě měla strach, znám pár lidí, co tu aplikaci používají a je to v pohodě, ale přece jenom jdete spát k někomu domů. Moje nervozitka se trochu prohloubila, když mi od mé hostitelky přišla zpráva, že jestli jsem s tím v pohodě, budeme dneska večer pít Raki (silná pálenka). Proboha, co to zas dělám. Jedu k Sýrii spát u někoho doma a budu tam pít Raki. To zní buď jako parádní námět na můj článek nebo parádní námět na článek na Novinky.cz. Mladá Češka zmizela/byla zavražděna/byla unesena… no víte co myslim.
Jakmile jsme se ale potkaly, bylo to moc fajn a už od začátku jsme si skvěle popovídaly o tom, jak stopovala po Turecku, jaké je to být učitelkou v chlapecké škole ve vesnici na hranicích a jaké je to být Kurdkou žijící v Turecku. Pocházela totiž z Kurdské rodiny v Karsu. Po milém úvodním poznávání začínal večer nabírat grády, když přijel její kamarád s tím, že s námi pojede do centra pít Raki a druhý den vyrazíme všichni společně kempovat. Trochu mě teda překvapilo, když mě v autě cestou do centra seznámila se skutečností, že se dneska potkali poprvé a že si asi pět dní píšou přes Whatsapp. No paráda, tak to se znáte dlouho, to je safe.
Dalších pár hodin se pak neslo v duchu bolestivě hlasitý turecký živý hudby v cafe baru a já byla v tu chvíli naprosto přesvědčená, že si odtud odnesu minimálně tinnitus, když už ne prasklej bubínek. Nevim jo, fakt jsem se snažila si oblíbit tureckou hudbu, ale mně se prostě a jednoduše strašně nelíbí. A líbí se mi ještě o to míň, že se tu zásadně poslouchá asi tak na bžilion decibelů. Nedá se to poslouchat, osobně mi to zní jako mečení, všechny písně jsou úplně stejný a tancovat na to taky nejde. Ačkoliv po pár sklenkách Raki mi to teda docela šlo a ani mi nevadilo, že se na mě dívá asi šedesát lidí. Omlouvám se, Turecko, fakt jsem dělala, co jsem mohla, ale tohle zkrátka nepřeperu. Černej tureckej čaj dobrý, kafe s lógrem taky, dokonce i ty oslavný střílečky do vzduchu zvládám, ale ta vaše hudba, to už je i na mě moc.
I přes fakt, že jsem se připila do tý míry, že mi ani moc nevadilo kroutit se do rytmu turecký hudby před plnou místností lidí, pořád jsem si dávala dobrej pozor, abych měla v rámci možností jasný uvažování. To se ale nedá říct o mojí nový kamarádce, která očividně vydrží ještě míň než já, a kterou jsem pak společně s naším novým kámošem, jemuž jsem mimochodem pořád měla docela problém věřit, protože byl tak trochu divnej, musela vodit po uličkách Hataye. Po živém koncertě v cafe baru jsme se ještě přesunuli zpívat kurdské písně do dílny s koženým zbožím u jednoho týpka, dali jsme si polívku v centru města, kde si moje opilá hostitelka brutálně utahovala z Islámu, a nakonec jsme se pomalou chůzí, během které jsme naneštěstí potkali i dost podezřívavě se tvářící strážníky se samopalem, přesunuli k autu. Domů jsme se dostali ve čtyři ráno.
Celej tenhle večer mi přišel nejenom šílenej, ale taky mimořádně zajímavej, protože jsem čekala, že takhle dole na jihu bude všechno hrozně konzervativní. Asi tak jako v Sanliurfe, kde jsem byla v říjnu (o tom, možná napíšu někdy pak, ale to byl asi nejvíc nepovedenej výlet, kterej se kdy na týhle planetě udál). Jenže opak byl pravdou. Zahalené ženy tu nebyly prakticky žádné, ulice v Hatayi nebyly po desáté večer tak pusté jako v Trabzonu a lidi se bavili v barech úplně stejně, jako se baví lidi v Evropě. Tohle město bylo bezpochyby největším překvapením mých cest po Turecku. Hatay je neuvěřitelný mix všech možných kultur a náboženství a tahle rozmanitost ze všeho kolem jenom sálá. S upřímností můžu říct, že jestli jsem někde měla pocit, že má nějaké město duši, bylo to tohle. I v otevřeném kritizování politiky a v mluvení o situaci Kurdů v Turecku byli všichni mnohem otevřenější než v Trabzonu. Teda jakoby dost možná proto, že valná většina z nich Kurdové byli. To se taky tak trochu potvrzovalo i tím, když přišla řeč na Trabzon: Trabzon nikdo nemá rád, protože jsou tam prý nacionalisti, erdoganovci, náboženští fanatici a nemají Kurdy rádi. Očividně jsem se v Trabzonu potkávala jen se špatným vzorkem lidí.
Turecký kempování
Druhý den jsme podle plánu vyrazili kempovat. Turecký kempování, to je taky kapitola sama o sobě. Není to tak, že by vzali light weight vybavení jako my, spojili to s nějakým výletem po horách a za odměnu si uvařili čínskou polívku. Ani náhodou. Praxe je taková, že vezmou auto, narvou to po strop výbavou na vaření, kterou beze srandy nemám ani u sebe na bytě, a vybíraj zásadně takový místo, kde to auto budou mít hned u sebe (ty všechny věci totiž není možný nikam přemístit a prostě potřebuješ speciální skleničky na tureckej čaj, žejo). Takhle jsme tedy nakonec hledali spot na kempování čistých šest hodin a projeli jsme doslova celou Hatayskou provincii. Pro mě jenom dobře, já jsem aspoň viděla spoustu míst včetně uprchlického tábora, hranic, lesa a pár krásných míst s výhledem na moře. Taky jsem viděla způsob, jakým Turci zavíraj ulice, který se opravujou: postaví doprostřed obrněnej transportér. Klasika. Značku by tu každej vyignoroval.
Když už pak to celodenní hledání začalo být tak trochu únavný, obzvlášť po včerejším flámu, moji turečtí guidi nakonec s přicházející tmou rezignovali a rozhodli, že to můžeme zakempit uprostřed arménský vesnice (jediná arménská vesnice v Turecku, žije tu 120 Arménů a mají tu i kostel).
Poptali jsme se tedy místních Arménů a ti nám dovolili rozbalit náš tábor na dětském hřišti, nasbírat si dřevo na oheň v jejich sadu s mandarinkama a pak nás jeden postarší pán pozval na tureckou kávu. Velký kalendář s motivem Krista na chodbě v domě našeho arménského hostitele mě nenechával na pochybách, že se právě nacházím v křesťanském domě, a brokovnice opřená za dveřmi zase napovídala, že se nacházím v Turecku. Prostě všechno, jak má být.
Po mohutném přejedení se grilovaného masa, zeleniny, baklavy a dalších specialit, jsme se rozhodli uložit se ke spánku. Já jsem se rozhodla jen pro žďárák, což bylo jako vždycky terčem dost velkýho údivu a skepse. Turci totiž neznaj koncept bivakování, co jsem tak pochopila. Zásadně spí ve stanu. Nakonec se mi k tomuhle bláznivýmu kousku ale podařilo přesvědčit i moji hostitelku, takže jedinej, kdo pak spal ve stanu, protože se bál zimy, byl jediný muž v naší výpravě (nic nenaznačuju, pánové, jen říkám, jak to bylo).
Noc byla skvělá, jasná a příjemně chladná. Jediné, s čím jsme se potýkaly venku bez stanu byla nesmírně otravná kočka, která se nám vydržela celou noc drze cpát do spacáků. Mně zvířata nevadí jo. Ale když několikrát v noci vyhazujete nějaký blešivý stvoření ze spacáku s tím, že vám skoro leží na obličeji, přišlo mi to možná jako trochu moc zvířecí lásky naráz.
Ráno jsme se rychle zapakovali, navštívili místní kostel a pak jsme vyrazili na další historická místa v téhle provincii. Prvním místem byl Vespasianův a Titův tunel, což je starověké vodní dílo z Římské říše. Další zastávkou byl kostel sv. Petra, který je údajně nejstarší křesťanskou svatyní na světě. Poslední zastávkou bylo centrum Hataye, kde jsme navštívili moje rozhodně nejoblíbenější místo této lokality: dům gastronomie, který je díky jídlu zapsán v UNESCO. Pak jsme se, jak jinak než strašně přežraný, přesunuli k mojí hostitelce domů, která mi nabídla strávit ještě jednu noc u ní, a náš nový kamarád odjel zpátky domů do Adany (město asi 100km severně od Hataye).
Večer jsme dle očekávání nebyly úplně fresh, jenže se nebezpečně přiblížilo pondělí, a to taky znamenalo začátek nového pracovního týdne pro moji hostitelku. Jak jsme za ty dva společné dny zjistily, ve spoustě věcech jsme si byly podobné a ani tohle nebyla výjimka. Čekalo nás tedy dohánění restů: vymyslet test a opravit písemky. Já jsem samozřejmě přiložila ruku k dílu, a tak jsem podle klíče opravovala písemky z Informačních technologií. Dokonce se na důkaz našeho přátelství objevila moje maličkost v jedné z úloh právě vymýšleného testu! Zněla asi nějak takhle: Adéla z Prahy přijela na Erasmus do Turecka. Jakou komunikační platformu při výuce využívá při komunikaci se svou univerzitou v Praze? Odpovědi: MS Teams/Facebook/Instagram (nebo tak nějak, přesný znění si moc nepamatuju).
Večer jsem se taky rozhodla co dál. Jak už jsem říkala, moje hostitelka učí Informační technologie na chlapecké základce v Reinhali, což je malá vesnice asi kilometr od hranic se Sýrií. Několikrát mi popisovala, že učit tady není žádný med, protože byť jsou čistě chlapecké či čistě dívčí školy v Turecku zakázané, tohle je jedna ze škol, kde sice v třídních výkazech mají pár dívčích jmen, ale v praxi tam žádná dívka nechodí. Je to tedy čistě chlapecká, a to tedy znamená i víc islámsky orientovaná, škola. Žádný med pro učitelky, protože spousta chlapců je vychovávána v přesvědčení, že ženy jako autority zkrátka neuznává. Dokonce mi moje hostitelka vyprávěla, jak rozdala svým žákům papíry, kam měli napsat co je jejich snem. Vedle klasických odpovědí, čím se chtějí stát a čeho chtějí v životě dosáhnout, také dostala i jednu, která zněla: Přál bych si, aby všechny ženy na světě chodily zahalené.
Škola v Reihanli
Protože mi také o Reihanli vyprávěla, že je to jako sednout do stroje času a z Hataye, moderního svobodného města, se přesunout do vesnice, která zůstala o sto let pozadu, jistě chápete, že to ve mně probudilo nemalou zvědavost. Proto jsem jí požádala, jestli bych se nemohla do Reihanli podívat s ní a trochu si tuhle vesnici projít. Vidět velký města s hezkýma uličkama je sice fajn, ale už dávno vím, že Turecko není jenom tohle. A vlastně žádnou zemi pořádně nepoznáš, když se držíš jenom turistických míst. Souhlasila, ale několikrát mi starostlivě doporučila, abych se držela jen hlavní silnice, a pak mi nabídla báječnou věc, o které se mi ani nesnilo: podívat se do školy. To jsem absolutně nemohla odmítnout!
Ráno jsme vstaly brzy a pak jsme se autem s ostatními učiteli, kteří jeli učit do Reihanli na střední, přesunuli na místo. Cesta trvala asi 45 minut a vedla přes rozlehlá pole a na dohled od zadrátované a bedlivě střežené hranice.
Nejen návštěva téhle vesnice, ale především návštěva téhle školy byla obrovská zkušenost, za kterou mojí hostitelce budu nadosmrti vděčná. Už při průchodu těžkou železnou branou jsem byla ohromená, jak moc tahle budova připomíná vězení. Zamřížovaná okna, oprýskaná omítka s vybledlými barvami a vybetonovaný dvůr ani zdaleka nepůsobily veselým a vřelým dojmem, kde byste chtěli trávit dětství. Dojem z vnitřku nebyl o nic lepší. Vevnitř se netopilo, na zdích nevisely žádné barevné edukativní plakáty, až na pár plakátů o dodržování protiepidemických opatření, a celá chodba byla depresivně potemnělá. Jediné barvy, které jsem tam viděla, byly krásně vyvedené malby na zdi v rohu. Představujete si včeličky, kytičky a sluníčkem zalité krajinky? Ne. Tyhle prostory rozjasňovala velká podobizna Erdogana, obraz vojáka mířícího pistolí, další podobizna vojáka se zbraní, helikoptéry a stíhačky bombardující město, tank s průvodem, a přímo naproti vchodu se skvěla pečlivě nažehlená uniforma ve vitríně a fotografie šahída (mrtvého vojáka, po kterém je tahle škola pojmenovaná). Tohle je tady v Turecku vůbec běžná praxe, pojmenovávat školy podle mrtvých vojáků.
Na vlídnosti celého tohohle místa nepřidal ani kabinet pro učitelky. Všechny ženy kromě mojí hostitelky byly v hidžábech, nikdo se neusmíval, většina z nich se choulila u jediného přímotopu v místnosti a s apatickým výrazem popíjely čaj nebo snídaly. Když jsem se pak ptala, jak se jim tu líbí, okamžitě všechny odpověděly, že nelíbí a vypadaly vyloženě nešťastně. Vůbec se nedivím. Jakmile totiž v Turecku vystudujete doktorskou nebo učitelskou profesi, pošle vás vláda minimálně na tři roky učit do těch nejzaostalejších míst podobných právě Reihanli, aby alespoň trochu rozvinuli východ země, který za západem výrazně zaostává. Je to sice hezkej samaritánskej počin, Erdogane, ale možná bys místo nesmyslnýho stavění mešit a devastování ekonomiky mohl třeba i dávat peníze do těchhle škol, aby se tam mohlo aspoň topit.
Výuka informačních technologií byla, nečekaně, bez informačních technologií. A organizace hodiny byla taky něco, co bych označila za noční můru všech učitelů, protože zkrotit sedmou třídu základky, kde jsou ještě ke všemu jenom kluci vychovávaní v často konzervativním a striktním Islámu, je podle mě skoro přímá cesta do blázince. Párkrát jsem si tam vzpomněla na Obecnou školu, než zakročil Igor Hnízdo.
Zbytek dopoledne jsem navštěvovala další vyučovací hodiny. Jako budoucí tělocvikář jsem samozřejmě zavítala i na hodinu tělocviku, kde tělocvikář hodil žákům míč a šel s vrátným na čaj. Účinný, to se musí nechat. Další hodinu, kterou jsem mohla navštívit, byla hodina tradičních pokrmů, kterou tu mají v každé třídě pravidelně jednou do roka. Děti sem vždy přinesou tradiční jídla svých kultur a všichni pak společně ochutnávají. Spousta žáků totiž není z Turecka, ale velké procento dětí jsou Arabové a Syřané.
Protože děti tohohle věku se ještě moc nestydí, skoro všechny se se mnou snažily bavit anglicky. A bylo to báječný! Neustále mě někdo oslovoval na chodbě, snažily se odpovídat na moje otázky, používaly základní fráze, které se v angličtině naučily, na hodině tradičních jídel mi pořád někdo nosil jídla, která musím ochutnat, ptaly se mě, jestli mi to chutná, a když jsem se po jídle chtěla zapojit do úklidu místnosti a pomoct s přesouváním lavic, dva malí kluci mě s rezolutním „Hocam (vyjádření respektu), no. Sit“ posadili zpátky na židli a nalili mi pití.
Taky se mi na nich moc líbila ta hrdost na země, odkud pocházejí. To je totiž věc, kterou my vůbec neumíme, ačkoliv má naše malá zemička mnohem lepší podmínky pro život. Zároveň bylo ale smutný, když mi jeden syrský chlapeček s úchvatně zelnýma očima a hustou kšticí černých vlasů říkal, že pochází z Aleppa, kde je ale teď válka, takže museli odejít. Měl klidný výraz a působil jako hrozně inteligentní dítě, které už toho na svůj věk zažilo až moc.
Nejradši bych v té škole byla celý den, jenže jsem jednak nechtěla rušit výuku a jednak jsem se musela posunout dál. Moje báječná hostitelka mi tedy zařídila odvoz zpátky na hlavní silnici s vrátným, protože potulovat se po uličkách v Reyhanli je, obzvlášť pro evropskou holku, zřejmě docela nebezpečný. Nepřekvapuje mě to, ještě pár let zpátky tohle byla válečná zóna, v centru vybuchovaly bomby a doteď se tu Islám bere víc než vážně.
Na hlavní silnici jsem chytla dolmuši, která mě odvezla do Hataye a z Hataye jsem se pak plynule přesunula do Iskenderunu, kde jsem měla asi tři hodiny na přestup na vlak do Mersinu.
Iskenderun
Iskenderun je moderní pobřežní městečko s nádherným přístavem. Miluju přístavy a kontejnerový lodě. Kdybych si měla vybrat mezi chozením po památkách a civěním na lodě, civění bude vždycky jasná volba. Ani tady jsem tedy nezůstala daleko a brzy jsem si to jako Alenka v Říši divů štrádovala kolem malých rybářských lodí opečovávaných vousatými rybáři v čepicích.
U majáku jsem se zastavila a chvíli čerpala ten překrásný výhled na širé moře. Jak už to v Turecku bývá, sama jsem nerozjímala moc dlouho, protože mi nedaleko sedící mladík nabídl kafe a nakonec z toho byl moc fajn pokec. Dokonce mě nechal nahodit udici (nevim, jestli se tomu tak fakt říká, rybářům se kdyžtak omlouvám) a zkusit štěstí, protože jak s posmutnělým výrazem poznamenal, on už řadu dní štěstí neměl. Je to prý čím dál horší díky masivnímu rybolovu. Štěstí na ryby jsem teda taky neměla, ale už možná i trochu chápu, co kdo na tom rybaření vidí. Obzvlášť na místě jako je tohle. Po rybářské lekci mě zavezl na skútru na Kunefe (sladký dezert se sýrem tradiční pro tuto oblast) a nakonec mě hodil i na vlak do Mersinu.
Mersin
Mersin je krásný město, jenže od Hataye bohužel tak trochu daleko, a mně hned druhý den v poledne letělo letadlo z Adany do Trabzonu. Návštěvu Mersinu bych tak tedy klasifikovala jako nejvíc zbytečnou zajížďku mého tureckého působení, protože jsem z toho města viděla úplný prd. Kromě vystavené stíhačky u moře teda, ale to je normálka městská výzdoba. I tak jsem však své návštěvy tohoto moderního města nelitovala. Ráno jsem se totiž šla cournout s tím, že mi autobus jede v půl jedenácté, a když dorazil, napadlo mě, že vlastně nevím, jak dlouho na to letiště jede. S rostoucím neklidem jsem se tedy zeptala řidiče, který mi do mého báječně propočítaného načasování hodil nemilosrdný vidle: bus se tam kodrcá čistý dvě hodiny. Co naplat, místo super levnýho busu jsem s rostoucí panikou vzala za vděk super drahý taxi a rezignovaně si říkala, že něco se posrat přece muselo.
Naštěstí jsem ale v Turecku, takže moje naštvání z tohohle trapnýho způsobu přepravy vyprchalo přesně ve chvíli, kdy nám ten plechovej vrak poprvé chcípnul na dálnici.
,,Problem,“ konstatoval řidič, očividně zběhlej automechanik, když setrvačností dojel ke krajnici a se stoickým klidem mě obeznámil s nastalou situací.
Naštěstí se mu o pět minut a pár huhlavých tureckých nadávek později podařilo situaci zachránit, když motor opakovaným kroutěním klíčkem v zapalování nahodil, a my mohli za zvuků hodně unavenýho motoru předstírat, že se nic nestalo. Totéž se opakovalo, a to nepřeháním, desetkrát za následujících 40 minut. Jednou nám to chcíplo v nejrychlejším pruhu, když jsme zrovna nutně museli předjet dva kamiony, jejichž rychlost byla asi tak o jeden kilometr v hodině pomalejší, než ta naše. Zážitek, kdy bez fungujícího motoru a jen setrvačností kličkujeme mezi kamiony přes tři rychlostní pruhy, abychom mohli zastavit u krajnice, a to plechový neštěstí znovu nahodit, považuju za jeden z těch silnějších. No, zkrátka a prostě normální turecká jízda autem, zbytečný to víc rozvádět.
Jakmile jsem na letišti odbavila batoh a dosedla na židli u gatu, naivně jsem si oddechla s pocitem, že mám další extrémní tureckou jízdu ve zdraví za sebou. Tak trochu jsem ale zapomněla, že mám před sebou ještě cestu letadlem. Nad Trabzonem jsme totiž chytli tak brutální turbulence, že se tam jedno dítě pozvracelo a jedna žena rozbrečela. Zakončení se vším všudy.
Upřímně musím říct, že tenhle poslední výlet dalece předčil moje očekávání a jakožto rozlučková akce s cestováním po téhle zemi dopadl víc než na výbornou. No a po příjezdu žádný zahálení. Rychle vyprat, přebalit věci, udělat si PCR kvůli tranzitu přes Gruzii a přichystat se na poslední velkolepý plán mého erasmáckého působení: nadcházející turecký šampionát v ledolezení a pak návštěvu arménských sousedů. Existuje snad lepší způsob jak ukončit Erasmus v Turecku než výletem do Arménie?
Přidat komentář