Vojenský check-point
Do Turecka jsem přiletěla 5.9.2021, protože škola měla začít už 13.9. Paráda, říkala jsem si, to budu mít osm dnů na rozkoukání, zařízení všeho nezbytnýho a krásně mi to všechno vyjde. No, poslední email z turecké erasmus kanceláře mi do tohohle krásnýho plánu hodil trochu vidle, když ke konci jen tak mimochodem zmiňoval, že škola začne až o dva týdny později. Tři týdny volna? Ty se musely využít. Proto jsem zalarmovala Kubu, který měl jako čerstvý bakalář volno, naplánovala jsem trek s výstupem na druhou nejvyšší horu Turecka (Suphan Dagi) a těšila se na poklidné obdivování přírodních krás tak, jako to děláme v Alpách.
Prosím čtenáře, aby si uvědomili, že jsem za sebou neměla žádnou zkušenost s Jandarmou, bizárem, prostě s ničím. Zpětně se směju tomu jak strašně naivní a evropsky blbá jsem v tu chvíli byla. Úplně si říkám, že to snad ani není možný, ale já si fakt myslela, že to bude jak plánovat vejlet do Krkonoš. No ale tak co viď, žijem a já mám o čem psát.
Trek
Abych ale začala hezky popořadě od začátku, nejdřív bych měla zmínit, kde jsem na ten trek vůbec přišla. Celý jsem ho vykradla ze Světoutdooru.cz, kde se docela často inspiruju. Popsaný byl krásně, z většího města Ercis dojet do menšího městečka Adilcevazu a odtud prostě a jednoduše nahoru. Žádná věda. Úvodní věta článku, která zněla: Süphan je vrcholem, který neprověří technickou zdatnost, ale spíše vytrvalost a schopnost vstřebávat nádhernou krajinu ještě vymalovala tenhle nápad na nejkrásnější odstín růžové, takže vůbec nebyl důvod si myslet, že by se tu vyskytl nějaký zádrhel. Já bych tuhle oblbovací větu teda trochu poupravila: Süphan je vrcholem, který neprověří technickou zdatnost, ale spíše vytrvalost a schopnost prorvat se přes všudypřítomnou Jandarmu. To je rozhodně přesnější.
Kuba přiletěl na letiště do Trabzonu 19. září v 7:40. Já jsem sice ještě do 7:00 měla odhodlání, že ho přijedu minibusem vyzvednout na letiště, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se tu s místní dopravou ještě nesžila a taky by se nakrásně mohlo stát, že už se nikdy nepotkáme, domluvili jsme se, že si vezme taxi do centra. Nevěřila jsem tomu, ale nakonec jsme se šťastně shledali. Sice nás to stálo asi tisícovku za telefonní účet, ale nakonec to vyšlo.
Před cestou autobusem do Ercis jsme měli ještě jeden úkol, kterej se v našich končinách zdá jako triviální záležitost, nicméně v Trabzonu se to rovná dobrodružný výpravě. Koupit bombu na vaření. Abychom nešli jen tak na blind, našla jsem si na internetu pár outdoor obchodů a vybrala ten, který vypadal nejvíc seriózně. Bohužel tenhle obchod absolutně nebyl k nalezení, a to ani když jsme do pátrání zapojili dva strážníky na ulici a tři kolemjdoucí. O asi hodinu později naše pátrací akce skončila neúspěchem, protože se zjistilo, že je ten obchod už pár let zavřený. Šli jsme proto do outdoorového obchodu číslo dva. Takhle, asi bych měla věci uvést na pravou míru. Když řeknu outdoor obchod hodně z vás si pravděpodobně představí Hudy, což je představa na hony vzdálená od skutečnosti. Outdoorový obchod tu totiž v praxi znamená obchod se zbraněmi a dalším vybavením na lov. V podstatě 2/3 zboží jsou zbraně a zbylá 1/3 je maskáčové oblečení a trocha dalšího vybavení na pobyt venku.
Bombu jsme si nakonec vítězoslavně odnesli a pak jsme se kvapem přesunuli na busovou zastávku, kterou jsem si našla na mapách a vlastně jsem vůbec netušila, jestli je to ono, protože v jízdence bylo napsáno jen Trabzon Otogar. To je sice super informace, kdo by to byl řekl, že ten bus pojede z busovýho nádraží, ale přesnější adresa by se mi docela hodila. Naštěstí jsme to trefili a totálně uřícený a zpocený jsme se včas ocitli na terminálu.
Jakmile místní personál autobusového nádraží zaregistroval naše velké batohy a evropské vzezření, neskrývali nadšení a začali do nás lifrovat jeden šálek čaje za druhým. Se mnou se nikdo moc nebavil, ale Kuba byl se svým blonďatě turistickym vzezřením miláčkem už od začátku. A jakmile řekl, že se jmenuje Jakub, tohle nepokrytý nadšení se asi tak zestonásobilo.
,,Jacob?! Turkiš náme! Islamic náme! Haha!“
Pak se ještě stal hlavní atrakcí, když ho dva chlápci neustále nutili opakovat nějaký věty v turečtině. Mám důvodný podezření, že tam všechny urazil, nicméně od Evropana s islámskym jménem je to asi v pohodě, protože nás s čajem a přátelským gestikulováním naložili do autobusu a my mohli vyrazit.
Cesta busem byla poklidná až do tý doby, než 22 letý stevard zjistil, že si s náma může dost dobře pokecat přes google translate. Proto systematicky vyhazoval všechny cestující ze zadních sedaček a neustále do nás něco hustil. Ze začátku to byla docela sranda, nicméně jeho otravnost se brutálně stupňovala až do chvíle, kdy mi v podstatě seděl na klíně a naťukal do google translate naprosto stupidní otázku: ,,Did you make love?“. Wtf. Na další zastávce jsme si od něj odsedli, což ho pravděpodobně trochu popudilo, protože nás beze slova vypakoval z busu ve městě Ercis. Město to sice bylo správný, nicméně jsme si mysleli, že nás bus hodí dál do centra.
Ercis
A co teď. Byla tma, my jsme byli na kraji města a hodinu cesty od místa, odkud jsme chtěli vyrazit na trek, a kolem pochodovali vojáci. Chvíli jsme se tam teda motali s mapou v ruce, snažili se vypadat, jakože hodně víme, co děláme, a zvažovali, co dál. Taxi? To bude pěkně drahý a ani jsme neměli tušení jak si ho zavolat. Tak něco stopnout?
Tenhle problém se vyřešil, jakmile jsme se nedaleko stojícího chlápka s autem zeptali na cestu. Nabídl nám totiž odvoz, což jsme s povděkem přijali. Uznávám, že takhle v noci to asi nebyl úplně nejbezpečnější styl cestování a hádám, že by mě za to doma asi nepochválili, ale byli jsme dva a byli jsme ztracený.
No, záhy jsme v autě prodělali brutální infarkt, když náš zachránce beze slova odbočil ze správného směru do naprosto příšerných temných uliček, kam bych se v životě nevydala ani ve dne. V tu chvíli jsem byla naprosto přesvědčená, že nás tu někde zavraždí. Nebo prodá. Nebo zavraždí a prodá, co já vim.
Jak se o pár nervydrásajících minut později ukázalo, jel jen někomu odevzdat nákup a pak se s námi díky bohu vrátil na hlavní cestu. Ufff. Fuj. Pomalu jsme začali věřit, že se do výchozího bodu našeho treku vážně dostanem. A možná i živý.
No. A pak jsme potkali vojenský check-point.
Vojenský check-point
Vojenských check-pointů je v týhle oblasti víc než dost, protože tu Erdogan neustále honí PKK po kopcích. Už v autobusu jsme pár těchhle check-pointů potkali, což znamenalo, že všichni pasažéři museli odevzdat občanky ke kontrole, a pak se jelo dál. V našem případě se nám vždycky div neklaněli, když viděli, že jim podáváme pasy, a občas ani ty pasy nechtěli vidět. Dobrý, říkám si. Neni problém, prostě ukážeme pasy a jedem dál. Tak jako ne no.
Jakmile voják se samopalem zaregistroval, že jsme cizinci, odstavil naše auto ke straně, vytáhl z auta našeho řidiče a dobrých deset minut se ho dost nepřátelsky na něco vyptával. Pak se řidič vrátil do auta a tentýž voják mi otevřel dveře a samopalem pokynul, ať si vystoupím. Teda, to jsou gentlemanský způsoby! Krásný.
Jakmile jsem vystoupila, ze základny se ke mně dlouhým krokem a s dost nakrknutým výrazem řítil pravděpodobně velitel. Jen bych ráda podotkla, že už v tuhle chvíli jsem viděla skoro víc zbraní než za celý svůj život dohromady, z čehož jsem byla mírně neklidná. A to jsem se hodně koukala na filmy s Arnoldem Schwarzeneggerem.
Jakmile přede mnou velitel zastavil, začal ukázkovej křížák: za mnou voják se zbraní, vedle mě voják se zbraní, dalších asi pět vojáků v povzdálí, velitel stál v naprosto předpisovym pohovu přede mnou a svojí očividně hodně dlouho nepoužívanou angličtinou mě začal hlasitě bombardovat otázkama. Odkud seš? Máš tam sice dva český pasy, ale dobře. Czech republic? Czechia? Prague? Nic? Czechoslovakia? Aha. Kdy jste přijeli? Kdy ti začíná škola? Proč jsi přijela sem?
O asi patnáct minut později 50 na 50 uvěřil, že teda nejsme ani teroristi ani špioni, a přistoupil k další výslechový metodě: s úsměvem mi pokládal přátelský dotazy a pak okamžitě vypálil další výslechovou otázku.
Tady máš propisku na zamíchání čaje, turkish čaj beautiful. KDY JSI PŘIJELA???
No a jak se ti v Turecku líbí? PROČ MÁ TVŮJ KAMARÁD V PASE JINÝ DATUM PŘÍJEZDU???
A tak.
Mezitím konečně vytáhli z auta i Kubu, který záhy zaperlil svým islámskym náme, takže ho kolem stojící vojáci, počas tohohle našeho milýho výslechu, nutili opakovat s rukou na srdci nějakou islámskou modlitbu. Jestli právě konvertoval k islámu, to bohužel ví jenom Jandarma v Ercis.
Trvalo to dlouho, ale nakonec velitel s konečnou platností uvěřil, že asi nepředstavujeme žádný riziko, pozval nás dovnitř do základny na čaj a osobně nám doběhl do blízké sámošky pro pečivo. A aby té pohostinnosti nebylo málo, jeden z vojáků nám dokonce šel natrhat zeleninku z jejich zahrádky.
Reprezentace ČR v páce
Pak došlo i na řádnou reprezentaci České republiky, když si Kuba střihnul dvě páky s nejsilnějšími členy posádky. Na pravou ruku vyhrál, na levou ruku prohrál, takže myslim, že takovej bezpečnej výsledek. Sice na tu levou prohrál proti pravý ruce, ale co viď. Turecká armáda se nažrala a my zůstali celý.
Pak náš velitel zaúkoloval chudáka chlápka, co nás přivezl a mrznul tam celou dobu s námi, aby nás odvezl do hotelu, protože ,,In mountains it´s very dangerous at night and terrorists are everywhere.“ Spaní v hotelu sice není naše oblíbený přenocování, nicméně odporovat turecký armádě by asi nebyl úplně nejlepší tah, takže jsme souhlasili.
Ještě před odjezdem jsme dostali pár instrukcí, jakože máme okamžitě napsat, až dorazíme do hotelu, že nám zítra pomůžou dostat se pod horu a že rozhodně nemáme nikomu věřit.
No a tím skončil první den.
Den druhý – Suphan Dagi
Druhý den začal tím, že náš chlápek, který dostal rozkaz od vojáků zařídit nám taxi a vyslat nás k armádní základně, nepřišel. Kdo by se mu taky divil. Chudák, chtěl nám pomoct a málem ho přitom zastřelila Jandarma. Psali jsme teda našemu veliteli, který nás taxíkem poslal k armádní základně, a tam už na nás čekala uvítací delegace skládající se z půlky armády, která Kubu hlasitě vítala slovy „hello brother“.
Po pár přátelských projevech a několika smrtelně vážných varování ve stylu „don´t trust absolutely anyone“ začali vojáci zastavovat projíždějící auta a ptát se, jestli náhodou nejedou do Aidylaru (vesnice, kam jsme se na základě večerního rozhodnutí potřebovali dostat). Nakonec se jim podařilo zastavit minibus, kam nás bez skrupulí naložili, řekli, že nemusíme nic platit, a rozloučili se s námi.
Z Aidylaru do Adilcevazu
No a tak jsme se dostali do Aidylaru, extrémní díry uprostřed totálně ničeho. Plán byl udělat malej průzkumnej výlet pod horou a pak se nějak dostat o 20km dál do Adilcevazu, kde se měl dát získat permit na Suphan Dagi.
Výlet byl dost na klid, asi jen 18km bez žádných větších bizárů. Jediný highlighty byly dvě želvy a naše totál spálený obličeje, jinak docela nuda.
V brzkém odpoledni jsme sešli k hlavní silnici a jali se stopovat auta do Adilcevazu, což se nám podařilo docela rychle. Zastavili nám dva chlápci, takový veselý kopy, který byli ještě o půlku veselejší, když se Kuba vytasil se svým jménem.
Permit na Suphan Dagi
V Adilcevazu nás vysypali před místní autobusovou zastávkou a my jsme vyrazili hledat info o permitu. Nemuseli jsme pátrat dlouho, protože jsme na místní autobusový zastávce odchytli asi 35 letýho týpka, kterej nás hned pozval dovnitř na čaj s tím, že všechno vyřídíme.
Vyřizování šlo rychle. Představil se jako Gokhan, řekl, že za 300 lir nás odveze k hoře a zase přiveze zpátky a s permitem nám taky pomůže. To zní docela jako deal, tak jsme ani moc dlouho neváhali a souhlasili jsme.
V zápětí nás naložil do minibusu, strčil nám do ruky jakýsi lístek, a někam s námi odjel. Kam? To my nevěděli. Tušili jsme, že to bude zařizování permitu, nicméně stejně tak to mohlo být i… co já vim, domyslete si sami.
Za chvíli jsme ale zastavili před majestátní moderní budovou, která se do tohohle chudýho a zapadlýho městečka se špinavýma uličkama hodila asi tak jako pěst na oko. Se slovem ,,permit“ nám otevřel dveře, a ukázal k budově. S odhodláním jsme tedy vyrazili, nechali se proskenovat u detektoru kovů a nastoupili jsme do novotou zářícího výtahu.
Chvíli na to jsme zaklepali u dveří jakéhosi váženého úředníka, který zrovna popíjel čaj s někým z armády. Nesměle jsme tedy vstoupili a já mu podala lístek, který nám dal náš průvodce v minibusu. Pak následovala typická konverzace, kterou tenhle výlet absolvujeme ještě tak stokrát.
,,Where are you from?“
,,Czech Republic. (nechápavý výraz) Czechia. (nechápavý výraz) Prague. (nechápavý výraz) ……. Czechoslovakia.“
,,Aaaaa Czechoslovakia?! Čaj?“
Po nezbytném čajovém dýchánku jsme nejdřív obdrželi uměleckým rukopisem napsaný permit, pak jsme dostali instrukci, že se máme zastavit za Jandarmou, souhlasili jsme se společnou fotkou a nakonec jsme se odebrali zpátky ke Gokhanovi do minibusu.
Jandarma
Tahle návštěva Jandarmy byla trochu nemilá, protože se nám mermomocí snažili vnutit guida. To se nám samozřejmě nelíbilo, takže jsme pořád dokola překládali na googlu, že prostě guida nepotřebujeme, když je to jen holej kopec, a taky že studujeme horolezectví na univerzitě (náhodou trocha pravdy na tom je a museli jsme tomu trochu pomoct, žejo). Jandarma zase neustále překládala, že se tam lidi pořád ztrácí a že je to hrozně náročnej terén. Jestli se tam lidi ztrácí kvůli PKK nebo jestli prostě neznaj koncept GPS to jsme sice nevěděli, ale když jsme se pak dozvěděli cenu za kterou by nám guida sehnali, byli jsme si naprosto jistý, že buď na tu horu půjdeme sami, nebo nepůjdeme vůbec. Po dlouhý době a x šálcích čaje později se nám z toho podařilo nějak vykecat a Jandarma slíbila, že nám guida pošlou k hotelu u busový zastávky, že tam si s ním prej všechno dohodneme. Byli jsme z toho mírně řečeno dost otrávený, takže jsme se pak ptali Gokhana, jestli je fakt nutný tam jít s guidem. Odpověď:
„Haha, no. Soldiers always say that but it´s easy to reach the summit.“
No a bylo rozhodnuto. Jakmile jsme totiž řekli, že teď už toho guida stopro nechcem, náš průvodce pobaveně zahlaholil no problem a pak se věci udály hodně rychle. Nakoupit vodu, opalovací krém, kterej neměli, vybrat cash a po hodině už to s náma sypal do base campu, kde jsme tu noc měli přespat a brzy ráno vyrazit nahoru.
Base camp
Když říkal base camp, byla jsem hrozně zvědavá, co to znamená. Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Base camp bylo totiž doslova jakýkoliv místo na kopci pod horou, kam se náš průvodce mohl dostat s minibusem. Všechna čest kam Turci dokážou vyjet s autama, který by u nás už pomalu končily na vrakáči, protože to co si s těma plechovejma vrakama dávají za off-roady, to je minimálně na nějakej celovečerní dokument. V tomhle případě jsem zírala ještě o to víc, že se prostě po tom prudkym travnatym kopci bez žádnýho náznaku byť jen sebemenší pěšiny, vyrval rovnou s minibusem. A ještě k tomu ve tmě.
Potom, co jsme v jednom výmolu málem nechali podvozek, se náš průvodce rozhodl se slovy base camp zastavit. Očividně si nás hodně oblíbil, protože tam s námi zůstal ještě asi dvě hodiny, i když měl jen mikinu a venku bylo asi tak pět stupňů.
Když pak odjel, přemýšleli jsme s Kubou, jestli tu teda máme čekat PKK nebo jestli je to v pohodě. Dospěli jsme ale k názoru, že jednak už je teda docela pozdě na to si to rozmyslet a jednak k tomu, že kdyby tu bylo nějaký extrémní nebezpečí přece by nám nedali permit a Gokhan by nás sem nedovezl. Teda za předpokladu že taky nebyl z PKK, kdo ví, žejo.
Naštěstí noc proběhla v klidu a míru a my se ráno budili do krásného východu slunce nad jezerem pod námi. Po vydatné snídani, která se skládala z tortilové placky a nutely, jsme se se vším vybavením na zádech vydali na 4 058mnm vysoký Suphan Dagi.
Výstup na Suphan Dagi
Protože nám to šlo zoufale pomalu a oba nás docela solidně bolela hlava, nakonec jsme se po jednom protrápeném výškovém kilometru rozhodli, že teda v hromadě šutrů necháme batohy a pošlapeme hezky nalehko. Říkala jsem si, že je to docela srabácký, ale Kuba mě přesvědčil, že vláčet se s tím nahoru, když nám to jde jak psovi pastva, nemá tak docela smysl. Naštěstí měl aspoň jeden z nás rozum, protože asi půl vertikálního kiláku před vrcholem jsme se ztratili a střihli jsme si dost náročný a taky dost nebezpečný číslo přes sesouvající se suťoviště. V tu chvíli nás to začalo trochu, s prominutím, srát, ale vrchol už byl na dohled, takže jsme se zatnutými zuby pokračovali dál.
To, co vypadalo jako vrchol, byl jenom jeden velkej vtip. Nahoře totiž byla suťovišťová plošina, kde se kupilo asi deset totálně na kámen stejných kamenných vrcholků. Díky tomu jsme hlavní vrchol minuli o asi 30 metrů. 30 debilních metrů. A do nejvyššího bodu nám chybělo ještě debilnějších 8 výškových metrů. Nebudu lhát. Žere mě to do teď, a dokud se nedorvu na ty správný šutry, pravděpodobně mě to ani žrát nepřestane. Takže see you Suphan. Super prostě. Přímo hořim touhou abych tu hromadu kamení viděla znova.
Cesta dolů byla taky dobrý peklo: dlouhá, nepříjemná, otravná, s vybitýma hodinkama a ke konci za tmy. No báječný prostě. Kuba vypadal, jakože se mnou už v životě nepojede ani do Krkonoš.
V base campu už na nás čekal Gokhan který s námi neustále udržoval spojení po celý den. Byl asi tak o tisíc procent víc nadšenej než my a přivezl nám pití a tyčinky. Byli jsme extrémně hotoví, takže tenhle dar z nebes jsme přijali s víc než povděkem.
Večer jsme si dali ještě koupačku a čaj u jezera (mimochodem Vangolu je největší jezero v Turecku a je mírně slaný) a pak nás nechal přespat na pohovce ve svém obchůdku hned vedle autobusové zastávky v Adilcevazu. U čaje nás ještě varoval:
„Don´t say anyone that you were on Suphan. Soldiers asked me where are the tourists but I said I don´t know. I said you left the city.“
No bájo, ten výstup na šutry se začíná vyplácet čím dál tím víc. Teď už po nás pátrá i Jandarma.
Druhý den ráno jsme se rozhodli na klid cournout po městě a pak navštívit asi 7 kilometrů od města ruiny z Byzantské říše s názvem Kef Kalesi a jeden rozpadlý arménský kostel.
Kef Kalesi
Když jsme procházeli městem, nenápadný jsme samozřejmě nebyli ani náhodou a tak nás neustále provázely pohledy všech ve městě. První projev turecké pohostinnosti přišel v pekárně, když jsme potkali našeho starého známého úředníka, který nám zaplatil chleba a ptal se, jestli jsme byli na Suphanu. Naštěstí nerozuměl anglicky ani slovo, takže i kdybychom mu řekli, že jsme nahoře byli, nemělo by to žádnou váhu. Další příklad pohostinnosti pak byl v podobě pozvání na čaj, když jsme si kupovali krém na naše totálně spálený obličeje. V tu samou chvíli jsme odmítli i další pozvání na čaj od chlápka z obchodu vedle a pak, když jsme cítili, že osm šálků čaje je na jedno ráno trochu moc, jsme se snažili rychle vyplížit z města. O 15 minut později jsme však absolvovali ještě jeden čajový dýchánek a to na krásné zahradě u jedné hrozně milé rodiny, odkud jsme si ještě přes naše odmítání odnášeli igelitku plnou domácích okurek a jablíček. Po tomhle milým setkání už to vypadalo, že se teda konečně dostaneme ven z města do samoty blízkých kopců.
Neušli jsme ale ani sto metrů a zastavilo u nás auto s asi třicetiletým chlápkem jménem Yusuf, který se nás zeptal (samozřejmě via google translate tak jako všechny rozhovory tenhle týden), kam chceme odvézt a že jestli chceme, může nám ukázat nejen Kef Kalesi, ale taky ostatní krásy Adilcevazu. Vzhledem k tomu, že jsme byli hodně zvědaví, co za krásy nám tahle díra může nabídnout, souhlasili jsme, a tím jsme si vytvořili program nejen na celý den, ale taky na noc a na ráno.
Kef Kalesi s Yusufem a Yunusem
Ve zkratce to probíhalo takhle: strašně dobrá snídaně v jeho dílně (vyráběl tu zdobená železná vrata), setkání s jeho kámošem jménem Yunus, jízda autem (kterýmu v kopci málem bouchnul motor) ke Kef Kalesi, což byla hrouda černých šutrů na kopci (Kuba pak trefně se stoickým klidem poznamenal: „Kdybys mě donutila vyjít sem nahoru a já viděl tyhle šutry, tak bych tě zabil.“), obrovskej joint v jeskyni, oběd u rozpadlýho arménskýho kostela, výhled na město, další gigantickej joint, pěkný jezero a kafe, další joint, večeře v dílně, pití alkoholu a další marihuana, Yusuf přinesl obrovskou mačetu, snaha zoufale a neúspěšně se vyhnout tématu kdo jsou ty turecký vojáci na zdi, spánek. Ráno pak snídaně, nabídka dalšího jointu a pak zpátky autobusová zastávka. A tim bych popis tohohle šílenýho zážitku ukončila, heh. Pojďme radši dál.
Když jsme se na busový zastávce opět shledali s naším starým známým Gokhanem, domluvili jsme se s ním, že se ještě chceme podívat na Nemrut Golu. Nemrut Golu je totiž krásné vulkanické jezero, které na fotkách vypadá vážně pěkně a na mapě snad ještě líp.
Nemrut Golu
Gokhan tedy přislíbil, věrný svému byznys smýšlení, že nás tam za dvě hodiny hodí minibusem asi za 400TL. Když jsme mu říkali, že tam chceme zůstat přes noc, marně doufajíc, že sami, nadšeně souhlasil a ptal se, jestli by tam nemohl zůstat s námi. Nojono, proč ne, říkali jsme si. Na místě jsme ale zjistili dvě věci:
- a) na Nemrutu je pěkně hnusně a vidíme úplný prd,
- b) Gokhan si nevzal žádný věci. Kromě vybavení na Barbecue. Ale jako lautr žádný. Žádnou deku, bundu, nic. Turecko, teplo, říkáte si. Ale ne. Lilo jak z konve, byla pěkná kosa a to jezero leželo 2247 metrů nad mořem. Ergo tyhle věci prostě trochu napovídaj, že tam asi nebudou úplný tropy. A to ani nemusíš být žádnej meteorolog.
Jak se dalo čekat, při Barbecue jsme zmokli a Gokhanovi byla zima. Překvapivě. Nechtěli jsme ho teda trápit a po asi dvou hodinách, kdy jsem ještě stihla po kolena zapadnout do hlubokýho bahna u jezera, jsme se vrátili na busovou zastávku a opět jsme se uložili ke spánku na gauč do obchůdku. Těsně předtím než se s námi Gokhan rozloučil, dal najevo svoje přátelství následující větou:
„You know I would take you to the Nemrut even for free. Because we are friends.“ překládal v překladači s upřímností během toho, co si od Kuby bral ty čtyři stovky. Neni nad to si na cestách udělat dobrý kamarády.
Suphan jsme nevylezli, Nemrut jsme ani neviděli, ani jsme tam nepřespali, zatim to jde fakt skvěle.
Po neúspěšnym výletu na Nemrut jsme se shodli na tom, že nás tenhle trip už začíná mírně řečeno štvát. Jednak jsme asi trávili moc času s lidma, kterých jsme se pak absolutně nemohli zbavit (Yusuf mi totiž neustále psal a jednou nás i hledal na zastávce) a jednak nám v našich plánech tak úplně nebylo přáno. Co naplat. Gokhanovi jsme tedy ještě večer sdělili, že potřebujeme neprodleně odjet do Trabzonu, a že nás to teda hrozně mrzí, ale bohužel je to nutný. Tvářil se sice, jakože jsme mu sebrali smysl života, ale nakonec nám přislíbil pomoc při koupi lístků do Trabzonu.
Druhý den před odjezdem zpátky do Ercis jsme ještě poseděli u čaje s dalším personálem autobusové zastávky. Tyhle nádraží jsou vůbec skvělá věc. Většinou je to totiž totálně rodinnej podnik a o to víc to bylo rodinný v Adilcevazu, kde se personál skládal ze strýců, synů, dědů a synovců. Všichni byli hrozně nadšený, že k nim zavítal někdo z Evropy, takže nám u čaje ukazovali fotky v telefonech. Obsah to byl vskutku zajímavý a pestrý: mimino (zpravidla vnuk nebo syn), mimino, fotka s ákáčkem, mimino, fotka v uniformě, tetování turecké vlajky, další akáčko, mimino. Dali jsme si hodně záležet, abychom každou fotku dostatečně nadšeně pochválili. Tyjo nice gun! Awww your grandson is so cute! Great tattoo, turkish flag cok guzel!
O hodinu později nadešla ta vroucně očekávaná osvobozující chvíle, kdy jsme se museli s Gokhanem a jeho rodinou rozloučit. Loučení proběhlo milosrdně rychle a my to za chvíli konečně sypali do Ercis na autobus. Tam jsme si dali ještě kebab, přičemž se u nás zastavilo asi 6 kolemjdoucích, 3 děti, kuchař, který si s námi udělal fotku, a 2 číšníci, a pak jsme konečně sedli na bus do Trabzonu. Totálně vyčerpaný, protože jakožto první výlet mimo Evropu tohle bylo prostě z nuly asi tak na milion.
V Trabzonu jsem pak musela hned druhý den zavítat na imigrační, což byl výbornej zážitek hlavně proto, že tam nikdo nemluvil anglicky. Nepotřebuješ přece angličtinu na imigračnim. Proč taky. Tam jaktěživ cizinec nevkročil.
Následující dva dny jsme se s Kubou procházeli po Trabzonu a došlo i na společný nákupy v místním obchodním centru. Nic totiž nezvedne náladu tak dobře, jako když ve všem vypadáte jak totální dement s proporcema slona. Nákupy prostě milujeme všude na světě stejně.
Nakonec musím říct, že ať už tenhle výlet byl jakkoli vzdálený našim plánům, nemůžu tomu upřít, že to byla obrovská zkušenost a brutální jízda, na kterou v životě nezapomeneme a která mě osobně docela dobře připravila na další turecká dobrodružství. Hrozně moc děkuju Kubovi, že mě počas tohohle výletu nezabil, i když hádám, že k tomu měl párkrát dost dobře nakročeno. Takže dík Kubo a příště trochu zvednem nároky, ne? Jak se ti líbí třeba Sýrie?
Přidat komentář