• Menu
  • Menu

Turecko 7 – Vánoce a Kyjev

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Ukrajina » Turecko 7 – Vánoce a Kyjev

Vánoce doma!

Celý Erasmus jsem váhala, jestli jet do Česka na Vánoce. Nebudu salát, říkala jsem si, to vydržim ne. Super zkušenost být na Vánoce úplně sama v muslimský zemi. Jenže, protože miluju vánoční atmosféru, vánoční přežírání, vůni frantíka a štědrovečerní Pelíšky po rozbalování dárků, tohle odhodlání mi vydrželo přesně do tý doby, než jsem v tý vánoční neatmosféře tady v Turecku viděla všechny ty vánoční stories na instagramu. A taky než jsem v půlce prosince našla levný letenky do Prahy. Jako bonus to začalo být jo báječný ve chvíli, když jsem zjistila, že plán zpátečního letu bude následující: 27.12. odpoledne odlet z Prahy do Kyjeva, v Kyjevě 27 hodin, let z Kyjeva do Istanbulu, zrušenej noční let = 10 nočních hodin na Istanbulskym letišti, přílet do Trabzonu. Den v Kyjevě a noc na letišti? Jedu. Nebylo o čem.

Mamka uronila slzu a táta šel na hokej

Abych celej tenhle nápad trochu připepřila, doma jsem nalhala, že tu hodlám Turkům ukázat kouzlo Vánoc a že tady na Vánoce teda zůstanu. Dokonce jsem tu i pekla cukroví, což v tureckých podmínkách znamená mimo jiné drtit hřebíček konvicí na čaj a neúspěšně hledat anýz po celém Trabzonu. Trhalo mi srdce, když jsem viděla to jejich zklamání, ale s pomocí mojí ségry Terky, jsem vydržela mlžit až do samotnýho konce a 23. večer jsem před zraky nic netušících rodičů vyskočila zpoza sudu na zahradě. Reakce? Mamka uronila slzu a táta šel na hokej.

 Vánoce byly báječný, jako vždycky, plný pohádek, rodinný pohody a jídla. Jak mě mohlo jenom napadnout si to nechat ujít, když jsou jenom jednou za rok!

Jakmile jsem si do sytosti užila tuhle vánoční atmošku, popusovala babičky a sežrala všechno, co bylo v dosahu, 27.12. odpoledne mě rodina vezla na letiště. Blbý bylo, že už věděli, jak se vyžívám v setkáváních s Jandarmou a jak zásadně hledám na spaní jen místa, kde mě někdo varuje před medvědama.

,,No, je to nějaký těžší to loučení, když vim, co tam děláš,“ pronesla máma během toho, co mi nervózním objetím lámala žebra. Nojo, já vim, že to se mnou není lehký. Promiňte. Jenže u vyšívání kalacha neuvidíš.

Kyjevský hostel

Jakmile naše letadlo dosedlo v Kyjevě na letišti, vydala jsem se hledat vlak do centra, kde jsem si večer předem zarezervovala hostel. Najít ho nebylo úplně lehký, protože jak jsem po hodině zmatenýho pobíhání ve tmě zjistila, vchod se nacházel u podchodu k panelákům, který soudě podle vzhledu pamatovaly Stalina, nápis byl červenou barvou napatlanej na špinavym okně, ergo byl skoro neviditelnej, a poblíž vchodu byl nasprejovanej obrázek psychopaticky se tvářícího ducha. Umění pěkný, to se musí nechat.

Oproti tomuhle prvnímu dojmu to byl nakonec ale pěknej hostel, kde bylo čisto a klid. Nabrala jsem tu tudíž síly na následující den, kdy jsem měla v plánu před odletem do Istanbulu rychlou prohlídku Kyjeva, a brzy ráno jsem se vykradla z hostelu objevovat město.

Kyjev

Samozřejmě jsem neměla v plánu prohlídku turisticky profláknutých objektů, na to jsou google obrázky, žejo. Zabrousila jsem tedy do Atlasu Obscura a našla tam pár báječnejch míst, který úplně vybízely k návštěvě. Pár jich sice bylo zavřených, ale stejně jsem neměla moc času, tak jsem se nakonec spokojila s touhle top trojkou: Muzeum Černobylu, Kachalka a Muzeum historie záchodů. Zároveň jsem taky pár týdnů zpátky viděla docela drastickej dokument na Netflixu s názvem Winter on fire o převratu na Ukrajině v roce 2013/2014, takže jsem měla v úmyslu prohlídnout si pár klíčových míst, kde se odehrávaly ty nejdůležitější střety.

Kyjev

Protože z taxíku se atmosféra města načerpat moc nedá, rozhodla jsem se pro cestování metrem. Bžunda, když je mi azbuka srozumitelná asi tak stejně jako čínština, nicméně už bych se mohla titulovat jako odborník na pohyb v cizím prostředí, takže jsem byla až překvapená, jak lehce mi to nakonec šlo.

Kachalka

Prvním místem, který jsem z fotek naprosto milovala a který jsem prostě a jednoduše musela navštívit i kdyby to bylo to jediný, co bych v Kyjevě udělala, byla Kachalka. Tohle báječný místo je ráj pro všechny oldschoolový bodybuildery a milovníky workoutů na čerstvým vzduchu. Je to totiž venkovní posilovna ze sovětské éry, kterou se rozhodli v 70. letech postavit polský gymnasta Kasimir Jagelsky a matematik Yuri Kuk. I když tohle místo vypadá spíš jako skládka se šrotem, je plně funkční a pořád dost oblíbená. I teď v -10 stupních tam pár ostřílených týpků cvičilo. Co do výbavy tahle posilovna taky není vůbec chudá. Je to ráj benchů všech možných vah, můžete tu najít množství jednoruček, gymnastické kruhy, spoustu dalších neidentifikovatelných cvičících strojů, jejichž záměr možná znají jenom Jagelsky a Kuk, a o kus vedle jsou ještě dvě hřiště s hrazdami pro vyznavače posilování s vlastní vahou. Jakože co vám budu. Byla to velká bomba, a kdybych měla čas, rozhodně bych si tam střihla nějaký malý cvičeníčko. Takhle jsem si tam ale aspoň symbolicky hodila pár shybů, přece jenom odejít odsud jen tak by byl hřích, a pak jsem se svižně vydala na další bod mojí kyjevské exkurze: Černobylské muzeum.

Kachalka, Kyjev

Lákavá nabídka zajet do Černobylu

Hledání a přesun trochu času zabral, holt bez internetu a bez znalosti azbuky to trochu drhne, ale o asi hodinu a jedno kafe později jsem úspěšně stanula u BRDM2 před muzeem. Jakmile jsem vykročila vpřed s úmyslem projít těžkými vraty muzea, odchytl mě chlápek kolem šedesátky s lákavou nabídkou zájezdu do Černobylu. Prý už to dělá asi pět let a zná tam úplně všechno. Ač s těžkým srdcem, musela jsem se omluvit, že mi bohužel za šest hodin letí letadlo a tudíž se mi dneska radioaktivní výlet moc nehodí, ale že to zní vážně moc lákavě. Se zklamaným výrazem mi tedy podal svojí vizitku a malý odznáček se symbolem radioaktivního nebezpečí, to jako abych nezapomněla komu v případě návštěvy Černobylu zavolat, a pak mi popřál hezkou prohlídku muzea.

Muzeum bylo moc pěkný, světelné efekty na velké mapě ukazují rozsah radioaktivní kontaminace v okolí elektrárny, na vlastní voči uvidíte tehdejší ochranné obleky, animace pohybu radioaktivního mraku a dobové záběry a taky si můžete s někým přes místnost zavolat skrz stále funkční vojenský telefon. Tohle byla jedna z těch mála chvil, kdy jsem si říkala, že by se mi nějakej parťák při cestování hodil. Sekuriťák totiž zrovna prováděl skupinu dětí, takže jsem bohužel ani nemohla někoho zešikanovat a musela jsem tuhle báječnou atrakci vynechat.

Muzeum historie záchodů, Kyjev

Muzeum historie záchodů

Z muzea jsem se plynule přesunula do dalšího muzea, od kterého jsem očekávala, že to bude zlatý hřeb mého Kyjevského výletu. Muzeum historie záchodů, které je mimo jiné pro nejvyšší počet záchodových exponátů zapsáno v Guinessově knize rekordů, slibovalo nezapomenutelnou kulturní příležitost. Upřímně jsem čekala nějaký panelákový byt nebo sklep, kde si prostě pár nadšenců nasbíralo pár záchodovejch mís a říkají tomu muzeum, ale opak byl pravdou. Co do seriozity se tohle místo mohlo rovnat našemu Národnímu muzeu: vyblýskané podlahy, interiér zářící novotou, wi-fi, anglicky mluvící kvalifikovaná průvodkyně v ceně vstupného, bohaté informační tabule a množství exponátů dávalo tomuhle místu naprosté právo nazývat se muzeem.

Ke konci nebývale zajímavé prohlídky, která podrobně popisovala historii vylučování lidského druhu, naší komorní skupinu, skládající se z mojí maličkosti a jednoho francouzského páru, také čekal malý dokument v kinosálu o zdravém vylučování. Smějeme se tureckým záchodům, ale Turci na rozdíl od nás ví, jak si nepřivodit hemeroidy.

Klíčenka v podobě záchodu se sklápěcím prkýnkem

Po tomhle kulturním a obohacujícím zážitku, a samozřejmě nezbytném nákupu suvenýru (malé klíčenky v podobě záchodu se sklápěcím prkýnkem), bohužel přišel čas se kvapem přesunout na vlak a pak na letiště. Sebevědomě jsem tedy jako rodilý kyjevák naskočila do metra a pak plynule přestoupila na vlak, který mě za chvíli vyložil na letišti.

Musím říct, že Kyjev mě překvapil. Sice jsem čekala větší jízdu, jakože třeba víc tanků a podobně, ale co si budem. Cestovat občas tam, kde bizár zahrnuje pouze vysoký počet záchodových rekvizit na jednom místě, vůbec není na škodu.

Návrat do Trabzonu po 40 hodinách cesty

Zbytek mojí cesty do Trabzonu nebyl nic zapamatováníhodného. Jen pokec s Indem pracujícím v Kataru, jemuž jsem díky přízvuku rozuměla asi tak jednu desetinu z toho co říkal, další pokec s klukem z Kazachstánu, díky němuž mám doteď jednu klávesnici v telefonu v azbuce, neúspěšné hledání nejmíň nepohodlné polohy na zemi u gatu číslo 9 a pak sakra dobrá snídaně v letadle (Turkish airlines jsou prostě top) byly jediné highlighty, které mi zpříjemňovaly následujících 11 hodin cesty do mého druhého domova. Do Trabzonu jsem se tedy dostala po krásných 40 hodinách cesty s klidným kulturně-poznávacím pobytem v Kyjevě. Zkrátka taková poklidná vánoční dovolená, která mi alespoň trošku splnila můj dlouhodobý sen navštívit Ukrajinu.

 

Adéla Procházková

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.