Uganda je zemí paradoxů a kontrastů. Na jednu stranu zde najdete překrásnou přírodu, na druhou zde lidé na ulici pálí, co se dá, a ve městě se kvůli zkaženému vzduchu nedá dýchat. Najdete zde několikapatrové budovy ve městech a chudé kruhové chýše na vesnicích. Jako byste se ocitli ve dvou světech. Jeden by chtěl ukázat, že také tato země začíná být konkurence schopná a samostatná. Ten druhý vám ukazuje určitou bezradnost, kterou místní chtě nechtě projevují v závislosti na přísunu nové kultury a s ní spojených technologií.
Tento fakt je nejlépe pozorovatelný v odvětví telekomunikací. Mobily, mobilní operátoři a samozřejmě konzumenti těchto služeb hýbou místním světem. Podle mého názoru je to jeden z největších paradoxů této země a možná i ostatních rozvojových zemí. Představte si nejzapadlejší vesnici, kde není nic, ale opravdu nic, co byste mohli koupit nebo nabídnout k prodeji, a přesto se s vámi vsadím, že tu bude jeden artikl, který se zde bude prodávat: kredit do mobilu, mobily jako takové, anebo nabíjení mobilu. Je absurdní, že v zemi, kde lidé ještě stále pomístně hladoví, si můžete dopřát ten luxus, moci si zavolat z každého trochu civilizovaného místa. Signál máte téměř všude. Co se týká reklam na tyto produkty, pak je pravdou, že místní operátoři pracují velmi dobře-reklamy na mobily a s nimi spojené služby najdete všude, ale opravdu všude, kde si to jen dokážete představit: štíty domů, obrovské billboardy na křižovatkách, ale i malé vylepené plakáty vás informují o tarifních podmínkách místních operátorů. Jak je možné, že se tento business takto rozrostl? Že zde nenajdete reklamu téměř na nic jiného? Je to snad tím, že zde místní touží vyrovnat se vyspělým zemím? Nebo je to jen lenost, která je tímto způsobem u místních podporována?
Všechno mi došlo po návštěvě muzea v Kampale, které ukazuje místní zvyky a tradice a vývoj tohoto středoafrického státu. Při prohlídce jsme se dostali do části, která v prosklených vitrínách prezentovala jednotlivé vývojové etapy, tak jak je známe ze školy – doba kamenná, doba bronzová, doba železná a tak dále. Protože nikde nebyla žádná datace, zeptala jsem se našeho průvodce, kdy tato období v Ugandě probíhala. Odpověděl mi s kamennou tváří: „Okolo roku 1850.“ A pak mi to došlo. 160 let! Jen 160 let na to, aby se tento národ dostal z období doby kamenné do moderního státu se všemi vymoženostmi moderní civilizace! Na evropském území tyto etapy probíhaly v pravěku. Jinými slovy, měli jsme opravdu hodně času na to vstřebat všechny vymoženosti, které se postupně dostávali do naší kultury. Proto je zcela pochopitelné, že místní obyvatelé nevědí, co si počít s novou technologií, změnou kultury a hodnot, které sem implementují zájmové skupiny z vyspělých zemí.
A protože se cítíme tak trochu vinni za to, co se zde děje, posíláme sem humanitární pomoc- učíme tak místní čekat. Čekat na to, až přijede další potravinový balíček. Ovšem pokud si myslíte, že místní lidé přemýšlejí o tom, co bude zítra, že si něco nechají do „budoucnosti“, pak se ale opravdu velmi mýlíte. Zítřek zde není, nebo by nemusel být. Nakonec místní lidé se zde dožívají v průměru ani ne 50 let. A téměř 50% obyvatel je mladších než 15 let. Když k tomu připočtete placenou docházku do školy, kterou si nejchudší Uganďané ze svých skromných platů nemohou dovolit, pak si nejspíš říkáte: „Skvěle manipulovatelná, tak trochu zmatená skupina, které bychom mohli jednoduše vnutit určitý produkt.“
Ať to chcete slyšet nebo ne, i my jsme zapříčinili úpadek místní tradiční kultury. Která byla vždy orientovaná na rodinu, společenství blízkých a obecně humánnost.
A tak máte někdy pocit obrovského studu. Studu, že jste to i vy, kdo postupně ničí místní kulturu a mění hodnoty místních obyvatel směrem k „evropskému stylu“. Otázkou zůstává: „Jak z toho ven?“ a „Jde to vůbec ještě vrátit zpět?“
Přidat komentář