Pokud si myslíte, že nezkorumpovanější stát světa je Česká republika, pak vás mohu ujistit, že se mýlíte. Na naší cestě po Ugandě nám mnohokrát došlo, že tato země je na tom o hodně hůř. Pokud vyrazíte na safari, pak je zde jedno nepřekročitelné pravidlo: nikdy nevyjíždějte mimo vyjeté cesty, abyste nerušili zvěř. Toto pravidlo je ovšem nepřekročitelné až do chvíle, než nabídnete nějakou sumu, za kterou byste byli ochotni cestu opustit. A to je jen jeden případ z mnoha. Jeden rozdíl oproti českému podplácení by se ovšem našel – v Ugandě vám stačí v přepočtu pár desítek korun, abyste uspokojili místní podplácené, o úspěchu této částky v Čechách by se dalo s úspěchem polemizovat.
Jednou z místních turistických atrakcí je samozřejmě i safari, které zde můžete provozovat takřka v jakémkoli národním parku. Ovšem ne v každém národním parku můžete s úspěchem pozorovat lvice s mláďaty či levharta odpočívajícího na stromě. Když budete mít štěstí, může se vám to podařit v Národním parku Queen Elizabeth, který je pojmenován na počest návštěvy královny Alžběty v roce 1954.
Ráno jsme tedy vyjeli směrem k bráně do tohoto parku. Naše auto bylo připraveno na „safari projížďku“, proto mělo odklopenou střechu. Projížděli jsme po cestách a hledali lvi, kteří zde měli žít. Najednou jsme v dálce uviděli skupinku aut, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme blíž – určitě musí něco vidět, když se zastavili všichni právě na tomto místě. Dorazili jsme k autům. Bylo přibližně poledne, protože slunce nevrhalo žádné stíny a všude byla výheň.
V dálce před námi jsme mohli pozorovat nějakou antilopu, která se spokojeně pásla. Nechápali jsme, co se děje – kvůli jedné antilopě tolik aut?! A pak nám to místní konečně vysvětlili – zhruba dva palce vpravo od antilopy byla spatřena lvice. Že bychom měli to štěstí a spatřili lov lvice? Nadšení a adrenalin stoupl. A tak jsme čekali, pět minut, deset minut… adrenalin odezněl… dvacet minut… nadšení odeznělo… třicet minut… lidé začali nasedat do svých automobilů a odjíždět. Čekali jsme asi 45 minut, když kolem nás zbyla pouze tři auta největších nadšenců. A pak se to stalo. Náš průvodce začal něco domlouvat se strážcem parku. Po chvíli přistoupil k nám a říká: „Jestli zaplatíte (cca 60 Kč), mohli bychom se společně rozjet k té lvici, abychom ji viděli zblízka.“ Zalapala jsem po dechu! Tak to je masakr, takže tu čekáme jak trotlové tři čtvrtě hodiny, aby odjela většina aut, a pak se vydáme skrz savanu přímo ke lvici! Co pravidlo o nerušení zvěře?… No nic, co bychom pro zážitek neudělali, zvlášť za tak směšné peníze. Nasedli jsme do aut. Celkem čtyři auta se rozjela každá jiným směrem ke stejnému cíli. Chtěli jsme ji obklíčit.
Adrenalin zase pozvolna stoupá. Nechtěla jsem myslet na to, co by se stalo, kdybychom třeba píchli, že nejsme ozbrojení, že máme otevřenou střechu, že by to lvici trvalo tak dvě sekundy, než by skočila do auta. A pak jsme je uviděli!!! Ano- JE! Přímo před námi byly přibližně čtyři lvice s osmi mláďaty. Srdce se mi rozbušilo, myšlenky vířily hlavou. Byly jsme na dva metry od první lvice a jejích mláďat! Ostatní auta se přibližovala závratnou rychlostí! „To je nevidí? Proč nebrzdí?“ blesklo mi hlavou. „Co udělá smečka lvic, když bude obklíčena ze tří stran auty?“zapadla jsem do auta. Děsila jsem se myšlenky, že se lvice vzepře a skočí po rukou a fotoaparátech turistů. Po nekonečných pěti minutách jsme konečně začali couvat.
V Ishasha, severně od NP Bwindi, kde můžete pozorovat horské gorily, žije světová rarita – stromoví lvi. Jedná se o druh, který v průběhu dne odpočívá na stromech. My jsme bohužel neměli štěstí, vidět tyto lvy. Zato se nám stalo, že jsme zastavili u dvou aut, které vyhlíželi nějaký objekt v savaně. Rozhodli jsme se, že poobědváme. Někomu se chtělo i na záchod, tak jsme si tady chtěli trochu odpočinout. A pak jsme asi dva metry před sebou uviděli obrovskou lví tlapu. Všichni okamžitě zapluli do aut. Chuť na záchod v tu ránu přešla. Po několika minutách odjela ostatní auta a my zůstali u lva sami. Spokojeně si tak jíme a najednou náš průvodce hodí na lva ohryzek. Tak rychlou reakci si nedokážete představit. Srdce se mi opět rozbušilo. Všichni vytáhli své fotoaparáty a začalo bouřlivé cvakání. Tak, to by stačilo, říkám si, ještě, že jsem nešla na záchod, bůh ví, co všechno se ukrývá v místní vysoké trávě. A pak přišel druhý ohryzek. Lvice se napřímila, mohutným hlasem zařvala, až jsem zapadla do auta. Najednou tu nebyla jen jedna lvice, ale hned tři a dvě mláďata. „Už nic neházej“, společně jsme vykřikli na našeho vysmátého průvodce. Lvice se zvedla a majestátně odešla pod vzdálenější keř.
Přidat komentář