Tak už je to tady- poslední den mé stáže v italském Bolzanu. No jo, nic netrvá věčně. „Co budeme dnes dělat?“ ptám se svých kamarádů, kteří za mnou přijeli z Čech, aby mě odstěhovali a potěšili se z místních krás. Navrhuji výlet k jezerům, podívat se do dalšího města nebo nějakou lehkou horskou túru. „A co kdybychom odjeli už dnes, vydali se domů přes Velkou Dolomitskou cestu a přespali někde na cestě v okolí Orlího Hnízda? Druhý den bychom tak v pohodě stihli návštěvu tohoto Hitlerovského letního sídla a pak bychom mohli stihnout třeba i klášter v Melku.“ navrhnou moji kamarádi a já se návrhu hned chytám.
Takže je půl desáté dopoledne. Na zabalení, odhlášení z kolejí, vyřízení všech náležitostí na univerzitě mám přibližně dvě hodiny. Zběsile všechno házím do batohů a tašek. „Snad budou mít na studijním oddělení otevřeno,“ říkám si, když šlapu do pedálů půjčeného kola. Je půl jedné a já se loučím s paní ubytovatelkou na kolejích. Uf. Ještě nakoupit nějaké ty typické italské potraviny. Přeci jen, doma jsem nebyla několik měsíců, tak musím přivést nějaký ten „prezent“. A už vyrážíme. Hned za Bolzanem se ztrácíme- naše GPS nepochopila, že chceme jet raději delší o to pomalejší cestou přes hory, než známou silnicí v údolí. Zvoní mi telefon. To je Alise, moje spolubydlící, která se právě vrací z nějakého výletu. „Alise, já jsem se odstěhovala. Uvidíme se za tři týdny v Lotyšsku. Já vím, promiň.“ Najednou mi to dochází. Je konec. Některé lidi už nikdy neuvidím. Bolzano i celá nálada Jižního Tyrolska mi budou opravdu velmi chybět.
Konečně jedeme správným směrem k horskému středisku Val di Fiemme, kam jsme jakožto nadšení lyžaři jezdili téměř obden lyžovat. A kde jsem si na jaře přetrhla přední křížový vaz a zlomila klíční kost. Další místo, na které ve svém životě nikdy nezapomenu. U známé křižovatky ale odbočujeme na druhou stranu – směrem k tyrkysově modrému jezeru Karersee, okolo kterého se denně prochází stovky turistů.
Stoupáme vzhůru a mě dochází, že předpokládaný čas příjezdu, který ukazuje naše GPS, je nereálný. Ostré zatáčky, cesta do kopce a pomalá jízda turistů, kteří si vychutnávají výhledy na Dolomity, každou minutou prodlužuje dobu příjezdu do cíle. Popravdě vůbec se jim nedivím. S obličejem přilepeným na okénku sleduji výhledy do okolí i já.
Ještě, že neřídím – řidiči si místní cestu příliš neužijí. Velká Dolomitská cesta vede přes tři sedla a považuje se za jednu z nejkrásnějších cest na celém Evropském kontinentu. Vede z Bolzana do Toblachu a měří přibližně 143 km. Nenechte se zmýlit délkou celé trati- 143 kilometrů totiž zdoláte za přibližně 4 hodiny. Pro řidiče jsou tyto čtyři hodiny jízdy naplněny nekonečným kroucením volantem, brzděním ve vesnicích a ve městech, zrychlováním, vyhýbáním se hloupým turistům v průsmycích a doufáním, že i další kopec auto s úspěchem na jedničku vyjede!
Jak a kdy mohl člověk vytesat tuto vysokohorskou cestu, která vede i ve výšce přes 2000 metrů nad mořem? To je jedna z těch otázek, co vám vrtá hlavou, když se před vámi rozprostře pohled třeba na slavnou horu Marmolada. A odpověď: „Silnice byla dokončena už v roce 1909!“
Projeli jsme přes první sedlo: Passo di Costalunga 1.758 m. Jsem překvapená, kolik turistů navštěvuje Alpy v létě. Když už nám asi pátý turista skáče pod kola rozjetého auta, skoro mi přijde, že jejich četnost je vyšší než v zimě.
Je odpoledne a sluníčko se začíná pomalu obracet k západu. Na kolmých skalních stěnách se začínají objevovat nové barvy- žlutá, oranžová, červená a občas i tmavě fialová střídají přes den „fádní“ dolomitovou bílou. Přijeli jsme do Passo Pordoi. Nejvyššího místa celé cesty – (2.232 m). Náš řidič má už ukroucené ruce, a tak si zde dáváme krátkou pauzu u kafíčka a kvasnicového piva. Někteří turisté využívají místní sedlo jako výchozí bod k túrám po okolí. Ani se jim nedivím. Výlety tak pozbudou nepříjemného začátku, kdy člověk nejdřív musí nastoup
at patřičné výškové metry, aby se pak mohl konečně celý splavený kochat výhledy po okolí.
Jedeme dál, přes údajně poslední sedlo Passo di Falzarego (2105 m). Před námi se v údolí třpytí šperk Dolomit- lyžařské středisko Cortina´d Ampezzo. Konečně se vymotáme z kamenných uliček a stoupáme opět vzhůru snad už do posledního sedla? Kdo ví. Jsme v horách a původně nám byli slibovány pouze 3 sedla. A už vidíme odbočku na Tre Cime di Lavaredo– tři skalní zuby, které jsme společně navštívili přibližně před týdnem. Teď už to bude do Toblachu coby kamenem dohodil. A jsme tu! Konečně se napojujeme na normální silnici vedoucí údolím. Akorát v čas. Sluníčko téměř zapadá. Teď už bychom z krásné cesty okolo stolových hor, skalních stěn a kamenných věží nic neviděli.
Přidat komentář