Vodopády Salto Manantial a Salto Kama
22.10.2012. Ráno nám Ricardo oznámil, že není nic ke snídani a že si máme zabalit věci a na snídani si zajedeme. Sedneme do džípu a jedeme směr Santa Elena. Zastavujeme v malé vesnici na snídani. Nevím jak se to tu jmenuje, ale je to místo, kde všichni indiánští obyvatelé věří na konec světa dne 21.12.2012. Všude jsou plakáty a schází se tu k meditacím.
Po snídani jedeme k vodopádu Salto Manantial (Kawi Meru). Ricardo dává místnímu němému a postiženému chlapci peníze, aby si přivydělal jako průvodce k vodopádu. To se mi moc líbilo. Ricardo je v místních indiánských komunitách velice oblíbený. Tady puri-puri štípou jako o život. Pod těmito vodopády se jde po cestě a vodou k dalším vodopádům. Po břehu nás vede průvodce ještě dál po proudu, ale raději jsem si vlezla do vody, abych se uchránila od věčného bodání muchniček. Vrátíme se k malému domku odkud náš němý průvodce pochází a rozloučíme se. Je z 15 dětí. Dozvěděly jsme se proč je chlapec postižený. Blízcí příbuzní se tady žení mezi sebou.
Poslední zastávka je vodopádu Salto Kama. Je to obr. Měří 52 metrů. Šly jsme nejdříve pod vodopád. Vede k němu asi 30 minut prudká cesta dolů.
Je poledne a jedeme na hranice Venezuely a Brazílie. Na přechodu hranic jsou stovky zabavených aut. Kdo nelegálně převáží ven z Venezuely benzín, zabaví mu auto.
Za hranicemi nás Ricardo pozve na oběd, kde nám na roštech pečou maso a můžeme si vybrat, co hrdlo ráčí. Saláty a přílohy jsou formou švédských stolů. Ochutnaly jsme od všeho trochu. Máme malou procházku po okolí. Doufala jsem, že koupím nějaký dárek, ale nic zajímavého jsem nenašla. Ricardo s Carlosem a Milagros nás zavezli na nádraží. Ricardo nám zajistil nejlepší místa v autobusu. Rozloučíme se a jedeme 12 hodin do Ciudad Guayana. Můžeme si natáhnout nohy.
Přidat komentář