Ho Či Minovo město se zastávkou v Istanbulu
Z Trutnova jsme vyrazili s Milošem v neděli v pět ráno 1. ledna 2017. Vzhledem k tomuto časnému odjezdu, jsem tentokrát Silvestra totálně zazdila a šla noc předtím spát v deset večer. Miloš takovou možnost neměl, protože musel nafotit půlnoční městský ohňostroj a zpracovat fotky a video. Naštěstí mu ponocování problém nedělá, takže cestu do Prahy zvládl odřídit v pohodě. Auto jsme jako pokaždé zaparkovali na parkovišti Parkia a pak jsme se nechali převézt na letiště.
Tour Istanbul
Do Vietnamu jsme letěli se společností Turkish Airlines. Odlet byl na čas v 10.00 hod., let tval 2,5 hodiny a my se tak do Istanbulu dostali kolem půl třetí místního času, protože je tady časový posun + 2 hodiny. Poměrně dlouho jsme pak bloudili po letišti při hledání informací o bezplatné Touristanbul. Našli jsme si totiž předtím na internetu, že spol. Turkish Airlines poskytuje pasažerům, kteří mají dlouhý přestup v Istanbulu, bezplatný výlet po městě. Protože před námi bylo opravdu dlouhé čekání, rozhodli jsme se zkrátit si ho prohlídkou Istanbulu.
Nakonec se nám to správné okénko podařilo najít, ale museli jsme projít pasovou kontrolou až do odletové haly. Kolem 16.00 hod. jsme pak s dalšími cca 25 lidmi vyrazili na Touristanbul, a to konkérně na “Cultural walking tour”. Autobusem jsme dojeli do centra města na Beyazit Square, kde na nás čekal super průvodce s výbornou angličtinou. Provedl nás kouskem města (mrkli jsme se např. z venku na místní univerzitu, starý trh s knihami, zastavili se na dalším malém trhu, podívali se na Konstantinův sloup) a pak nás zavedl do moc hezké restaurace, kde jsme dostali čtyřchodové menu. Mezitím se setmělo, takže jsme si ještě z venku prohlédli Blue Mosque a Hagia Sophia, Hippodrom, německou fontánu, egyptský a hadí obelisk a pak už autobusem dojeli chvíli po osmé zpátky na letiště. Venku byla pořádná zima (cca 4°C), což bylo docela náročné vzhledem k našemu skromnému oblečení – teda po pravdě já byla relativně vybavená, ale Miloš měl tričko s mikinou a sandály.
Na letišti jsme prošli opět pasovou kontrolou a uvelebili se na lavičkách, na kterých vlastně spíme pokaždé, když letíme někam přes Istanbul. Chvíli před půlnocí se naše skupina rozrostla i o Luboše, který dorazil pozdějším letem.
Saigon
Odlet do Saigonu proběhl opět na čas ve 2.30 hod. Mezipřistání bylo v Hanoii po cca 8 hodinách letu v 15.30 hod. (časový posun byl další + 4 hodiny). V Hanoii, kde tou dobou bylo příjemných 22°C, vystopila většina lidí, my jsme zůstali sedět v letadle. Potom, co letišní personál letadlo uklidil, nastoupilo pár dalších lidí a v 17.30 hod. jsme už odlétali do naší cílové destinace – Saigonu. V Saigonu neboli Ho Chi Minhově Městě jsme přistáli v 19.30 hod. Nejdřív jsme si museli vyřídit víza (25 USD), což šlo však celkem rychle i vzhledem k tomu, že jsme si už předem z internetu stáhli formulář a vyplnili si ho doma. Ještě jsme vyměnili každý 100 USD za dongy, čímž se z nás hned stali milionáři, a pak už jsme šli hledat náš transport. Ubytování na první den jsme si zajistili přes booking.com a domluvili jsme se zároveň, že nás někdo z hotelu na letišti vyzvedne. Chvilku jsme hledali tu správnou osobu, až nám došlo, že na jedné cedulce je opravdu Milošovo jméno, byť trochu zkomolené. Chlapík říkal, ať chvilku vydržíme, že taxi hned dorazí. No, čekali jsme půl hodiny a pak šli raději na bus. Hned před letiští halou (trochu napravo) totiž zastavoval bus č. 109, který jel do centra. Před nástupem do autobusu jsme zaplatili každý 20.000 dongů (taxi z hotelu by vyšlo celkem na 300.000 dongů) a pak už se nechali za cca 30 minut odvézt na konečnou zastávku autobusu na ulici Pham Ngu Lao v Distriktu č.1.
Ulice Bui Vien
Přes prázdný trh jsme postranní uličkou za chvíli došli do Hellou Hotelu, kde nás paní hned zprdla, že jsme nečekali na domluvený odvoz. Paní říkala, že v Hellou Hotelu je plno a že náš pokoj je o 10 metrů vedle v Cozy House (10 USD/osoba/noc se snídaní). Dostali jsme celkem hezký velký pokoj, kde ale byly jen dvě postele – ve Vietnamu jsme se v podstatě nesetkali s klasickými “malými” postelemi pro jednoho – všude byly jen širší “manželské” postele, tj. náš pokoj byl tedy vlastně 4-lůžák. Původně jsme chtěli ještě přiobjednat pro větší pohodlí další pokoj, ale bylo plno, takže Luboš vyfasoval aspoň matraci a další deku a první noc strávil na zemi.
Protože spát se nám ještě nechtělo, vydali jsme se prozkoumat nedaleké okolí, a to hlavně batůžkářskou ulici Bui Vien, která je plná hospod, barů a turistů ze všech koutů světa. Byli jsme dost rádi, že náš hotel je kousek stranou, protože tady byl pořádný rámus. Večerku jsme si nakonec udělali v 1.30 hod.
Přidat komentář