Výlet do tunelů Cu Chi a delty Mekongu
Budíček v 8.30 hod. nebyl nic moc, protože nás vzbudil kravál pod okny. Snídani jsme si dali přímo v hotelu, domluvili jsme si odpolední výlet do tunelů Cu Chi (130.000 dongů + 110.000 vstup) a pak už vyrazili do města. V cestovní agentuře Han´h Café na ulici Pham Ngu Lao jsme si koupili dvoudenní výlet do delty Mekongu za 650.000 dongů/osoba (v ceně byla doprava, průvodce, ubytování, oběd, večeře a snídaně). Dále jsme si ještě zařídili lístky na čtvrteční noční autobus do Nha Trangu za 180.000 dongů/osoba. Další naší zastávkou byl trh Ben Thanh, chtěli jsme se mrknout i do Paláce sjednocení, ale zrovna měli polední pauzu, takže jsme si dali jen rychlý oběd, abychom se stihli včas vrátit do hotelu.
Tunely Cu Chi
Cca ve 13.20 hod. jsme od hotelu vyráželi na výlet k tunelům Cu Chi. Ve vzdálenosti 70 km od Saigonu byla Vietkongem vybudována za války důmyslná síť tunelů, jejichž délka byla 250 km, a z jejichž útrob bojovali Vietnamci proti Američanům. Po cestě jsme se jednou zastavili u malé dílničky na obrazy, u které byl obrovský obchod. My jsme ale tržbu neudělali, jen jsme si koupili první z mnoha ovocných smoothie, které se ve Vietnamu prodávají na každém kroku. K tunelům Cu Chi jsme dorazili kolem čtvrté hodiny (před tím nám v autobuse pustili informační video). Celým areálem jsme prošli s průvodcem, který nám ukazoval různé typy pastí, které vietnamští vojáci používali za války. Vojáci zde žili v tunelech, které byly postaveny ve třech úrovních a byly různě propojené. Vyzkoušeli jsme si pohyb v jednom rozšířeném tunelu a je pravda, že nám těch 120 metrů v podzemí dalo celkem zabrat. Pak jsme si ještě udělali nezbytnou fotku v jednom opravdu malém tunelu s poklopem. Mimo to jsme ochutnali tapioku, která byla hlavní potravinou vojáků – chutnala trochu jako brambora, a kdo chtěl mohl si zastřílet z několika typů zbraní – ve Vietnamu je totální zákaz mít střelné zbraně a tohle je prý jediné místo v zemi, kde se dá legálně střílet ze zbraně. Od tunelů jsme odjížděli v 17.30 hod. a zpátky v Saigonu jsme byli v 19.15. hod.
Masáž nohou
Po večeři, kterou jsme si dali v jedné z bočních uliček vedle Bui Vien, jsme zašli na masáž nohou – masáže nabízeli v Saigonu na každém rohu a tak nešlo odolat – zvlášť když za hodinovou masáž nohou chtěli jen 8USD. Masážní místnost byla cca pro 20 lidí, ale my jsme tam byli sami. Vrhli se na nás tři kluci a bylo to moc fajn, škoda jen, že v místnosti byla dost zima. Po nohách nám vzali ještě na pár minut i krk a záda. Po skončení nás chtěli trochu natáhnout s cenou, kdy nám okamžitě chtěli naúčtovat i “dýžko”. Nakonec jsme se domluvili na 10 USD na osobu a pak už se vrátili do hotelu.
Výlet do delty Mekongu
Ráno jsme se nasnídali a pak už nás v 8.45 hod. vyzvedl v hotelu kluk, který byl naším průvodcem na výletě do delty Mekongu. Odvedl nás k autobusu, který už byl téměř plný dalších turistů. Průvodce se snažil mluvit o sto šest, akorát že mu nebylo téměř rozumět, protože jeho angličtina měla typický vietnamský přízvuk. Občas jsem se snažila pochopit, co říká, ale často jsem to vzdala. Autobusem jsme jeli kus za město, kde jsme zastavili u hezké pagody, v jejíž blízkosti stály tři obrovské sochy Budhů. Pak jsme ještě kousek pokračovali autobusem k přístavišti v My Tho, kde jsme se přesunuli do motorové lodi, která nás přepravila na nedaleký ostrov. Jako první jsme navštívili včelí farmu. Původně jsme mysleli, že tady dostaneme oběd, ale dostali jsme jen čaj slazený místním medem, pomazání propolisovou mastí a sušené ovoce – zaujala nás hlavně sušená lotosová semena. Pak už po nás samozřejmě chtěli, abychom si místní produkty koupili, ale my se nedali. Bohužel celý ten dvoudenní výlet nás hodně zklamal v tom, jak moc byl “turistický” a zaměřený na to prodat co se dá.
Had
Hned vedle farmy se každý, kdo chtěl, mohl vyfotit s hadem. Kluci z toho měli docela obavy, ale zvládli to na jedničku. Mně hadi nic nedělají, což jeden z našich spolucestovatelů okomentoval tak, že ženský se hadů prostě nebojí, když z nich nosí boty a kabelky.
Po focení jsme se přesunuli o kousek dál, kde nám několik zpěváků předvedlo místní folklór a ochutnali jsme ovoce – mango, pomelo, jack fruite, papája, ananas… Další zastávkou byla jízda v povozu taženém koněm – docela pakárnička při které jsme jeli asi 300 metrů jedním směrem a pak zas hned 300 metrů zpátky. Smysl této atrakce jsme marně hledali. Pak jsme naskákali do malých lodiček, na kterých pádlovali vždy dva místňáci, a projeli se po nějakém malém kanálu. Bylo by to fajn jako celodenní výlet, ale těch 5 minut bylo opět spíš výsměchem, za který jsme navíc měli zaplatit spropitné. Po vylodění jsme pokračovali k místu, kde se vyráběly kokosové sladkosti. Byla to celkem pěkná ukázka, ale opět jsme nic nekoupili, protože se nám sladkosti strašně lepily na zuby.
Krokodýlí farma
Lodí jsme přepluli na jiný ostrov, kde jsme si dali oběd a mrkli na krokodýlí farmu, což tedy ve skutečnosti byla jedna ohrádka s krokodýly. Když jsme prošli ostrůvek, odpočinuli jsme si na chvíli v houpacích sítích – hamakách, které jsou po Vietnamu úplně všude.
Can Tho
Autobusem jsme pak jeli ještě asi 2,5 hodiny do cíle v Can Tho. Tady jsme se rozdělili na ty, kteří si zamluvili spaní v hotelu, a na ty, kteří si zamluvili spaní v “homestay”. My, kteří jsme chtěli být v homestay, jsme už za tmy nasedli do lodi a půl hodiny se plavili do ubytování Min´h Homestay. Bylo to hezké spaní s postelemi, na kterých byly moskytiéry, ale původně jsme mysleli, že budeme spát opravdu u místňáků a toto byl prostě takový guest house s devíti pokoji. Večeře byla moc dobrá – dostali jsme mimo jiné Bahn xeo – placku (základem je rýžová mouka), jejíž náplň tvoří krevety, vepřové maso a mungo klíčky. Podává se se sladkokyselou omáčkou a s nezbytnými voňavými bylinkami. Ochutnali jsme i rýžové víno. Do desíti jsme pak hráli s ostatními spolucestovateli z Francie, Itálie a Německa karetní hru “Asshole”.
Přidat komentář