Vietnam 4

Da Lat

Snídaně byla už v 6.00 hod. a my se pak malou lodí přesunuli k větší lodi, na které už seděli ostatní z autobusu, kteří strávili noc v hotelu. Naším cílem byl plovoucí trh Cai Rang, který mě ale zklamal – zlaté Thajsko a plovoucí trh Damnoen Saduak. Dojeli jsme k místu, kde nám ukázali výrobu rýžových nudlí, prohlédli jsme si i ovocný sad (koupili jsme si na svačinu dragon fruit, mango a nějaký místní typ jablka), kdo chtěl, mohl se projít po tzv. “Monkey bridge” – mostu postaveném z jediného kmenu bambusu. Lodí jsme dorazili na pevninu, kde jsme si dali oběd. Rozhodli jsme se začít trochu experimentovat, takže jsme si objednali grilovanou krysu, abychom zjistili, že chutná skoro jako kuře.

Potom nás čekala čtyřhodinová jízda busem zpátky do Saigonu s jednou zastávkou, na které jsem si koupila příšerně sladkou ledovou kávu. Protože podle předpovědi počasí mělo v Nha Trangu další dva dny pršet, rozhodli jsme se pro změnu plánu, nechali propadnout lístky na autobus do tohoto přímořského letoviska a naopak si koupili lístky na autobus do Da Latu (12 USD). Zároveň jsme se rozhodli, že z Nha Trangu do Saigonu nepojedeme autobusem, jak bylo původně v plánu, ale poletíme – letenka vyšla cca na tisícovku a místo 8 hodin jsme na cestě měli strávit jen hodinu.

Ulice Bui Vien

Protože jsme měli ještě asi 3 hodiny času do odjezdu autobusu, vyrazili jsme na večeři – na ulici Bui Vien jsme si dali výborné špízy. Pak jsme ještě zašli na kapučíno – popíjeli jsme ho na terase v prvním podlaží, čehož Miloš využil k focení křižovatky plné motorek. Krom focení chtěl také natáčet, takže jsme s Lubošem museli držet jazyk za zuby.

Od agentury, kde jsme koupili lístky, nás paní odvedla k minibusu, který nás přepravil na velké autobusové nádraží. Odtud ve 22.00 hod. odjížděl do Da Latu lůžkový autobus. Bohužel jsme vychytali ty nejhorší sedačky vzadu “na pětce”, takže zatímco ostatní měli celkem dost prostoru a soukromí, my se mačkali na pětce ještě s jedním místním zamilovaným párečkem. No, zažila jsem už příjemnější noci.

Na noční cestě jsme měli jednu přestávku kolem jedné hodiny. Příjezd do Da Latu byl ve 4.00 hod. Mysleli jsme, že přijedeme až v 6.30 hod., takže nás to trochu zarazilo a chvíli jsme nechápali, proč nás už vyhazují z autobusu (mimochodem při vstupu do autobusu jsme vyfasovali igelitové pytlíky, do kterých jsme si museli dát boty a po autobuse už pak chodit zutí). Z autobusáku nás minibus přepravil k hotelu Muse House (10 USD/osoba/noc se snídaní), ale v něm bylo ještě zavřeno a na nikoho se nedalo ani dovolat ani dobouchat. Venku byla strašná zima, přeci jen jsme byli v 1.500 m.n.m., proto jsme šli do lobby nedalekého luxusnějšího hotelu Saigon a tady čekali, aniž by to komukoli z přítomného personálu vadilo.

Hotel Muse House

V 6.00 hod. jsme šli zkusit znovu štěstí a náš hotel byl už naštěstí otevřený. Náš pokoj byl ještě obsazený, takže nás provizorně ubytovali ve společném pokoji, kde v tu chvíli stejně nikdo jiný nebyl (při check – out jsme zjistili, že to bylo za příplatek 50.000 na osobu). Spali jsme do 10.30 hod. a pak šli na prohlídku města, kterou jsme začali kávou v hipsterské kavárně Bicycle Up. Pak následoval oběd v restauraci Goc Ha Thank doporučené v Lonely Planet. Před hospodou zrovna natáčeli nějaký akční film, takže jsme několikrát shlédli srážku dvou motorek. Možná jsme viděli i místního Brada Pitta, kdo ví.

Lanovkou k pagodě Truc Lam

Pěšky jsme pak kolem trhu a jezera došli až ke katedrále, odkud jsme si vzali taxi k lanovce. Lanovkou (60.000 dongů) jsme dojeli přes borovicové lesy k pagodě Truc Lam. Když jsme si areál pagody prohlédli, sešli jsme k jezeru Tuyen Lam. Uvažovali jsme o lodičce, která by nás vzala na druhou stranu jezera, protože se tam dalo jezdit na slonech, ale nechtělo se nám platit 1.000,-Kč za osobu, takže jsme jeli taxíkem zpátky do města k letnímu paláci posledního krále Bao Dai. Palác jsme si za 20.000 dongů prohlédli a pak pěšky pokračovali ke Crazy house (40.000 dongů), což je nekonvenční stavba podobná obřímu stromu. Nám tento dům trochu připomínal stavby architekta Gaudího. Byli jsme tam už skoro za tmy, což dodávalo tomuhle ztřeštěnému místu trochu strašidelnou atmosféru. Líbily se nám super pokojíčky – Crazy house totiž slouží tak jako hotel.

Chu Barbeque

Od Crazy house jsme to měli kousek do našeho hotelu, takže jsme se šli převléknout a pak zašli na večeři do Chu Barbeque. Šlo o takový otevřený hangár, kde obsluhoval personál ve vojenských mundůrech. Jídlo jsme si připravovali sami na stole na lávovém kameni a grilu. My jsme si vybrali hovězí a vepřové maso, chobotnice a krevety. Po večeři jsme ještě dali jedno pivo v nedalekém baru a pak se už vrátili na hotel. Kluci tentokrát měli svůj pokoj a já spala na jednolůžáku.