Výlet k Gleckstein Hütte (2317 m).
Poslední prázdniny. Alespoň tak se prý označují poslední volné dny mezi promocí a nástupem do zaměstnání. Co podniknout, když máte konečně nástup do práce jistý a poslední měsíc volna před vámi? Já jsem se rozhodla pro výlet do Bernských Alp.
Jakožto dočasně nezaměstnaná jsem se snažila omezovat náklady na výlet na minimum a tak jsem se do Bernu vypravila nočním „peklobusem“. Šílená zima, která mi nedala spát, polští řidiči, kteří si bez skrupulí zapálili cigárko přímo v autobuse a nakonec i ranní výměna autobusu, o které nám nikdo nic dopředu neřekl, rozhodli o tom, že to byla moje poslední jízda autobusem do tak vzdáleného místa.
V Bernu mě už čekal můj kamarád, se kterým jsme se rovnou vypravili na túru do Bernských Alp. Naplánován byl jednodenní výlet k Gleckstein Hütte (2317 m). Cestou z Bernu jsme se ještě stihli zastavit v městečku Lauterbrunnen, které se stalo předlohou Hobití Roklinky. Úzké zelené údolí, ve kterém nechybí vodopády, zelené louky a výhledy na slavné hory Bernských Alp navštěvují turisté z celého světa.
Když jsme konečně zastavili na malém parkovišti v Grindelwaldu (1034 m), bylo už dávno po poledni. To, že jsem opravdu ve Švýcarsku, jsem poznala podle všudypřítomných červenobílých vlajek s křížem a kupodivu i podle parkovacího systému. „Na jakém čísle stojíme?“ ptá se mě můj kamarád, který ve Švýcarsku žije již několik let a všechno mu zde připadá normální a přirozené. „Na trojce,“ odpovídám a jdu se podívat na parkovací hodiny. Radim mezitím do hodin vyťuká číslo tři a zaplatí za půldne stání. Žádný lísteček, žádné potvrzení. Pouze důvěra v čestnost lidí, že parking opravdu zaplatí. Smutně se usměji, když si představím, jak by asi tento systém „fungoval“ v České republice.
Probdělá noc v autobuse a pozdní začátek túry slibovali, že dnešní výlet nebude nijak zvlášť náročný. I tak jsme ale museli k chatě vyšlápnout přibližně 1200 výškových metrů a tou samou cestou se pak dostat zpět. Také čas 3 hodiny pro cestu na chatu, který ukazovaly směrovky v údolí, nás zrazoval od přílišného lelkování, a proto jsme vyrazili ostrou chůzí po na sever. Cesta vedla přes zelené louky, ovocné sady, přes potok i sněhové pole, které se v této oblasti udrželo až do srpna. Poté jsme stočili směr ostře na východ a pokračovali po úzkém skalním výchozu.
Čím jsme byli výš, tím jsme si lépe mohli vychutnávat výhledy na okolní hory. Pod námi se s každým krokem vzhůru zmenšovalo městečko Grindelwald, za to na východě se nyní tyčil vrchol Schwarzhorn (2928 m) v celé své kráse i s jeho lyžařskými tratěmi. Na severovýchodě jsme nyní dobře viděli na průsmyk Grosse Scheidegg (1962 m), přes který jezdí veřejná autobusová doprava a z jihu nás uchvacoval pohled na zástup nejznámějších vrcholů Bernských Alp – Eiger (3970), Mönch (4107 m) a Jungfrau (4158 m). Konečně jsme se dostali do žlabu, na jehož konci nezadržitelně tál Grindelwaldský ledovec. Co chvíli to v něm pořádně zapraskalo a občas se i odlomil kus ledu, který poté sjížděl vinou gravitace do žlabu. Před ledovcem se cesta stáčí opět na sever. To už ale vidíme náš cíl- chatu, u které si dopřáváme chvíli odpočinku, pivečko a nějaké to občerstvení. Přeci jen, čeká nás ještě cesta zpět do údolí, která je pro mě mnohem náročnější než vzhůru. Máme štěstí na počasí a tak se okolní mraky občas rozestoupí, abychom si mohli vychutnat pohled i na nejbližší mohykán, vrchol Schreckhorn (3741 m).
Přidat komentář