Cesta kolem Thunersee za 1 den /přes 100km stoupání a klesání/
Ráno v 6:30 /3.den 18.8.2014 pondělí/vstáváme já, Ifča a Jirka a jedeme na kole pro čerstvé pečivo, sýry a další dobroty k snídani. Po skvělé snídani si balíme věci a připravujeme se na výlet na kola směr Thunersee. Jelikož je to hodně daleko domlouváme se, že Klárka a Sába vezmou auta a my jen rychle sjedeme na kole, údajně, 25ti kilometrový kopec dolů za nimi. V jednom autě nám došel olej a tak jsme domluveni, že si dáme sraz u první pumpy, která je na okraji Adelbodenu ve směru naší jízdy.
Jedu vzadu, ostatní jedou z kopce šusem dolů asi tak rychlostí světla. Já se bojím a tak radši přibržďuji. Pumpa je schovaná v zatáčce. Volají na mě ať sjedu k nim, v té rychlosti se mi trošku smýká zadní kolo, ale nakonec jsem to ještě stihla. Sabina i Klárka myslely jinou pumpu a Milan nestihl sjet za námi a tak jel dál. A tak se stalo, že jsme se rozdělili na dvě skupiny. Při zastávce na záchod jsme objevili krásný lanový most a tak jsme se po něm prošli, nafotili pár fotek a pak pokračovali dál.
Sjeli jsme kopec , ale místo ve Spiezu jsme se ocitli ještě několik kilometrů od něj. Jelikož jsme sebou neměli žádnou mapu a Milan nám odjel, nezbývalo nám nic jiného než se zeptat na cestu milé kolemjdoucí paní. Paní nám poradila dvě trasy. Vyrazily jsme po cyklostezce podél řeky Kander. Řeka, která nás nějakou dobu doprovázela, měla krásnou průzračně modrou barvu. Stále jsme bloudili a cíl naší cesty byl v nedohlednu. Projížděli jsme bahnitými lesíky, vzdálenými vesnicemi a z obou stran nás stále obklopovaly mohutné, krásné hory.
Konečně jsme dorazili do Spiezu, kde jsme původně měli sraz. Hladoví jsme šli nakoupit nějaké dobroty a u přístavu na zemi jsme si udělali piknik.Chvílku jsme se slunili na rozpálené zemi a pak se rozhodli jet po opačné straně jezera než druhá skupina, abychom se případně potkali a mohli si předat klíče a olej, který měla Ajka v batohu.
Naše orientační schopnosti zřejmě nebyly v dobré formě a tak jsme se zase vydali špatně. Nyní bylo naším záchytným bodem město Thun. Místo abychom jeli podél jezera a kochali se jeho krásou a mohutností, na což jsme se těšili, vzali jsme to trošku oklikou
Jeli jsme dlouhou cestou lesem, když Ifča spatřila odbočku k jeskyním . K jeskyním vede můstek přes mělkou říčku. Jirka nás všechny předjel a k našemu udivení místo přes most velkou rychlostí vjel přímo do říčky, kde bylo k jeho smůle spoustu kamenů a tak se jako kůň na zadní, postavilo jeho kolo a skoro zpomaleným záběrem padal na bok přímo do vody. Všichni jsme se začali smát. Celou scénku z dálky sledoval švýcarský stařík, který úsměvnou historkou jistě dodnes baví své přátele.
Konečně jsme dorazili do Thunu. Tady na nás čekala odměna . Kebab a pivo. V centru u starého dřevěného mostu jsme na řece Aare viděli na umělé vlně surfovat mladé surfaře. Potom jsme konečně pokračovali kolem jezera. Nějak špatně jsme se domluvili a rozdělili se na 3 skupiny. Osamělý Jirka, těsně za námi Ajka a já , Ifča a Kuba. Po asi půl hodině táhlého stoupání jsme udělali pauzu u jezera a chtěli jsme načerpat sílu před nejtěžším stoupáním. S holkama jsme se převlékly do plavek a hupsly do asi dvanácti stupňové vody.Brrrrrr
Mezitím, co jsme se koupaly a Jakub hlídal, kolem nás projel naštvaný Jirka a dál pokračoval sám. Zázračná a studená voda mi dodala energii a já rychle nabrala náskok před ostatními.
Představte si, že jste celý den na kole a jedete docela náročnou cestu (alespoň pro mě). Zrovna stoupáte do prudkého kopce, pevně držíte řidítka a posledními silami zabíráte nohama. Říkáte si, že rychleji to určitě nemůže jít. A najednou periferním viděním vidíte jak si to kolem vás, asi tak o 50 let starší pán, úplně v klidu šlape do kopce. Najednou, jakoby ze mě někdo vyrval všechnu sílu a energii a moje do teď (podle mě) skvělá rychlost rychle upadá.
Čekáme na sebe a jakmile jsme všichni, nechápavě diskutujeme o starém pánovi. Stojí kousek od nás a kochá se krásným výhledem a tak jdeme za ním a ptáme se jak to dělá. Sděluje nám, že je po infarktu a tak si pořídil trekové elektrokolo. S velkým obdivem se také dovídáme, že se snaží udržet kondici a tak skoro každý den vyráží na cesty po okolí. Pořizujeme památeční foto a pokračujeme dál. To co jsme tak namáhavě vyjeli teď zase sjíždíme dolů. Ale stojí to za to.
Konečně potkáváme druhou skupinu a požadujeme od ní klíče od auta, abychom se na sebe nemuseli vázat. Sdělují nám, že je předali Jirkovi a tak se loučíme a já si možná trošku škodolibě říkám, že je teď čeká pěkný krpál.
Jirku potkáváme hned po několika minutách. Naše skupina je tedy zase v plném počtu. Ajka ve svém batohu stále táhne těžký kanistr s olejem.
Po delší době, už jen malý kousek od Spiezu, stoupám do kopce, a na rovince pak čekám na ostatní. Postupně mě dojíždí Jirka s Kubou a Ajka. Ifča prý šla někam fotit molo. Čekáme už asi 15 minut a tak jdou kluci hledat Ifču. S Ajkou čekáme dalších pár minut a je to divné a tak jedu já hledat kluky. Jedu po zpáteční cestě asi 5 minut. Pak se vracím zpět a hledám molo. Mezitím jsme se minuli s klukama, kteří už se vrátili k Ajce. Nemůžu najít ani kluky ani Ifču ani molo a tak znovu stoupám do kopce a bez Ifči se zase setkáváme na stejném místě. Ifča nám volá kde jsme, že už je u auta. A tak už se jen smějeme naší blbosti a další oklikou dorážíme za Ifčou, která jela normálně podél jezera po cyklostezce.
Konečně se naše pětičlenná skupina sešla u auta. Ajka vítezoslavně dolila do auta olej a jelikož už bylo docela pozdě, druhá skupina ještě daleko a my potřebovali dokoupit zásoby rozhodli jsme se že zkusíme zajet do obchodu.
Dlouho jsme u závory hledali lístek, když jsme pak zjistili, že ho má u sebe Jirka. Zaplatili jsme velkou částku za celodenní parkování a mezitím, co jsme vyřizovali všechny tyhle věci nás dojela druhá skupina. Naložili jsme kola, nasedali do aut, jedno z aut nakoupilo zásoby a pak hurá domů. Unavení jsme snědli večeři a pak se usadili na gauče a prohlíželi si fotky obou skupin.
Jako bonus nám Klárka oznamuje, že je ucpané umyvadlo, jelikož si v něm právě umyla své těžce zabahněné pohorky.
Dobrou.
Přidat komentář