Ve 4 hodiny zvoní budík. Ifča tradičně vyhlašuje 15 minut na válení. Pak vaří čaj a já mezi tím pomalu balím věci. Snídáme sušené meruňky a švestky. Je ještě tma, takže balíme s čelovkama. Kolem 5. hodiny vyrážíme kolem Schon Aussicht hutte na rozcestí, které jsme včera při cestě nahoru míjely. Ze stanice jsme si nastoupaly několik metrů navíc, protože jsme kvůli tmě úplně netrefily cestu, ale k chatě jdeme opravdu chvilku. Máme štěstí a dveře, které přes lyžárnu vedou na záchod jsou otevřené. Dobíráme pitnou vodu a vyrážíme směr Weisskugel!
Cíl Weisskugel
Od chaty jsme na rozcestí asi za 10 minut. Když to porovnám s předešlým dnem, dolů se jde rozhodně příjemněji. Od rozcestí začíná cesta zase stoupat. Míříme k další opuštěné stanici, kolem které pokračuje cesta dále nahoru, přes hřeben až do dalšího údolí. K hřebeni je cesta příjemně schůdná a velice dobře značená. Občas překračujeme sníh, ve kterém vidíme čerstvou stopu. Jsem ráda, když vidím nějaké stopy, mám pak trochu větší důvěru v Ifčiny prohlášení jako: „Je to pohodička.“, nebo „To je hned támhle za tím kopečkem, to chodí fakt hodně lidí.“, „Rozhodně by to nemělo být těžší, než to, co jsme šly předtím.“,… Přes pár pasáží se jde celkem obtížně. Obzvláště při závěrečném stoupání si s Ifčou říkáme, že jsme rády, že to jdeme nahoru a ne dolu. Kameny se nám sesouvají pod nohama po drolící se hlíně. Konečně jsme na hřebeni. Máme krásný výhled na ledovec pod námi. Esovitě se stáčí a obepíná okolní masivy. Naproti nám se paprsky odráží na vrcholovém kříži Weisskugelu. No, je to ještě dálka. Hádáme s Ifčou kudy asi pokračuje cesta. Vidíme, že cesta po červeném značení pokračuje dolů a pak zase stoupá někam až k velkému mužíku (seskládané kameny, které se využívají k značení cest). Pak by podle mapy měla cesta jít nějak přes ledovec a nahoru. Ifča má ale starou mapu a cesty se tu stále obměňují. No nic pokračujeme dál. Asi po půl hodině se ocitáme u velkého mužíka, kterého jsme viděly předtím. Zde značení končí.
Sněhem a po ledovci
Pořizujeme panoramatické snímky. Výhledy jsou opravdu nádherné. Jediné, co nám trošku znepříjemňuje tyto krásné okamžiky jsou střevní potíže, které nás obě přepadly. To budou nejspíš ty sušený meruňky… Dáváme ještě pauzu na pití, a pak pokračujeme dál. Cesta pokračuje přes hřeben, často se rozdvojuje a dá se jít po obou stranách. Musíme se často přidržovat kamenů, sem tam něco „vylézt“, protože se kus cesty propadnul, a nebo se pořádně přitáhnout, protože místo pro nohu je moc daleko. Stále nevíme, kudy přesně máme jít po ledovci. Pokud bysme nenašly stopy, máme náhradní plán. Vynecháme Weisskugel, přetraversujeme ledovec a sejdeme dolů do údolí na Weisskugel hutte.
Scházíme pomalu dolů k ledovci. Konečně vidíme stopy ve sněhu. V dálce těsně pod vrcholem Weisskugelu vidím tři malé tečky. Super někdo tam jde! Nandáváme sedáky, helmy a mačky, navazujeme se, vyndáváme cepíny a vyrážíme po stopách nahoru po ledovci. Asi po 15 minutách se k nám blíží 2 osoby. Říkám Ifče: „Hned jak budeme u nich zeptej se jich jestli je to v pohodě, jak to tam vypadá a za jak dlouho tam budeme…“ Jdu opět první, a tak jsem první, kdo chlapy míjí. Jeden z nich na mě začal německy, z čehož jediné, co jsem jakž takž pochopila, že tam nejsou feraty… Oznamuji, že německy neumím ať mluví s Ifčou. Ifča se tedy už celkem obstojně ptá na několik mých otázek. Dovídáme se, že je to špatný, že ledovec taje a že se blíží mraky a bude špatné počasí. Domlouváme se, že se tam tedy koukneme a když to bude vypadat špatně, vrátíme se.
Je to náročné
Konečně se přes celkem táhlou část cesty, která jen stoupá sněhem, dostáváme na ledovcové útvary. Všude stéká voda a je tu hodně hlubokých trhlin. Sluníčko opravdu vydatně ohřívá nás i povrch pod náma. Procházíme krásným sedlem a opět se napojujeme na viditelně vyšlapanou cestičku. Ta je ale v půlce přerušená obrovskou trhlinou. Nemůžeme tedy pokračovat dál. Víme, jak přibližně cesta vede, a tak využíváme maček a cepínu a „vykopáváme“ si sněhové schody nahoru podél trhliny. Ifča jde první, aby mě ze shora mohla jistit. Když jí ztrácím z očí, křičí na mě, že můžu vyrazit. Zasekávám cepín do sněhu a pomalu se přibližuju okraji, za kterým mi Ifča zmizela. Volám na ni, jestli je to tam v pohodě a můžu pokračovat, ale neodpovídá mi. Taky jsem chtěla, aby udělala fotku, ale neslyší mě. Tahám za lano v očekávání, že dostanu odpověď. Furt nic. Chvilku čekám, ale když se nic neděje, prostě pokračuju dál. Konečně jsem nahoře. Ifča sedí na sněhu a čeká na mě, prý mě jen neslyšela. Trošku jsem se bála, jestli se třeba něco nestalo, ale planý poplach…
Rozbředlý sníh
Zase se napojujeme na cestičku a začíná úmorné stoupání v rozbředlém sněhu. Jsem hodně unavená, a tak často zastavuji. Už chci být nahoře. V dálce se k nám ze shora blíží skupina asi 4. navázaných lidí. Ptáme se, jak to tam vypadá a kam jdou. Říkají, že sníh nic moc, výhledy pěkný a že pokračují na druhou stranu na nějakou chatu. Loučíme se a velice pomalu pokračujeme dál. Místy jsou ledové plotny a je těžké vytvořit oporu pro nohu. Naštěstí máme mačky, takže troška síly (které už moc nemám) stačí k vytvoření malé zarážky v ledu, o kterou se pak dá opřít. Už jsme nějaký ten kus cesty ušly, když se proti nám blíží další skupina. Usmívají se a opakují stejná slova jako předchozí skupina. Diví se, že jdeme trošku pozdě a oznamují nám, že jsme poslední, kdo jde nahoru. Budeme mít prý výhledy jen pro sebe (bezvadný, to je to poslední, co mě zajímá, hlavně ať už tam jsme). Od tohoto setkání nám k vrcholu zbývá ještě asi 30 minut. Nejprve jsme překonaly sněhovou převěj, která končí u skaliska. Sundáváme tedy mačky a odvazujeme se a poslední úsek lezeme bez jištění. Poslední úsek je mi opravdu nepříjemný. Ostré šutry, které se občas lámou přímo pod rukama. Na obě strany sráz někam hluboko dolů. Výhledy jsou sice krásné, ale vzhledem k okolnostem bych raději pod sebe neviděla. Ifča mi moc pomáhá, kopíruju její trasu, vlastně skoro všechny její pohyby.
Vrchol Weisskugel !
Posledních pár metrů a jsme u vrcholového kříže. Ani nevím, jak jsem se tam dostala, každopádně jsem si jen sedla do kouta mezi kameny pod kříž, vyndala si sušenku a seděla. Ifča se kochá výhledy, fotí a promýšlí další kroky… Máme za sebou asi 8 hodin náročné cesty. Jsme celkem unavené, nic jsme nejedly a k tomu se vrací Ifča z obchůzky a oznamuje mi, že si není jistá, jestli vidí cestu k chatě. Rozhodujeme tedy, co dál. Buď se vrátíme zpět (to okamžitě zavrhuji, to už znovu nejdu) a nebo budeme doufat, že to co Ifča našla, je cesta a sestoupíme dolů po ledovci a pak údolím na Weisskugel hutte. Obě se shodneme na druhé možnosti.
Přežít!
Doplňuji tekutiny a aspoň na chvilku si, už s lehce doplněnou energií, užívám výhledy. Je to nádhera, ale radši už chci jít. Všude kolem kříže jsou potrhaná ocelová lana. Vzpomínám si, jak jeden z chlapů dole na ledovci říkal něco o feratách, asi mluvil o tom, že jsou zničené… Následuji Ifču. Kousíček jdeme po kamenech, ale brzy nandáváme mačky, protože je tam celkem nepříjemná pasáž po sněhu a kameny ostře vybíhají směrem dolů. Pod námi je hluboký spád dolů. Sestupujeme pomaličku. Přichytáváme se kamenů a bez jištění postupně lezeme dolů. Cesta necesta, jdeme tam, kudy to jen trošku jde. Po některých kamenech se suneme sedavým způsobem. Pak ale přichází dlouhá sněhová stěna (z našeho pohledu skoro kolmá), která vede až dolů na ledovec, po kterém se máme pak dostat do údolí k chatě. Někde v dálce pod náma vidíme něco jako stopy, ale jisté si nejsme. Začínám být trochu nervózní. Nemám s lezením skoro žádné zkušenosti, ač s Ifčou už jsem toho zažila spoustu. Prosím Ifču, aby mi říkala, kudy mám jít, kde se mám chytit, kam mám šlápnout,…
Přes kameny už to dál nejde, svah je moc prudký. Musíme na sníh. Ifča mi nabízí, že mě zajistí lanem. Okamžitě souhlasím. Přivazuje lano ke kameni, který vypadá, že se jen tak nevyrve a já s jištěním pomalu začínám sestupovat po sněhu na malinký kamenný ostrůvek. Postupuji obdobně jako při cestě na vrchol. Cepín zabodávám hluboko do sněhu a vždy, když cítím pevnou oporu, nohama vykopávám schody pod sebe. Lano má 30 metrů, ale cesta ke kamenům je asi 50 metrů dlouhá. Debilní matematický úlohy, kde jsou ty obchody, kde si koupim delší lano, nebo klidně jinej fígl, ale hlavně už chci být dole! Ifča na mě volá, že lano končí. Ptám se jí, co mám dělat, začínám mít opravdu strach. „Musíš to zvládnout bez jištění!“ Odpovídám, že se bojím. „No tak se musíme vrátit nahoru a jít zpátky“ volá na mě Ifča. „No tak to v žádným případě, zpátky nejdu!“ Párkrát se zhluboka nadechnu a pak odepínám karabinu. Takže abychom si to ujasnili, teď jsem na skoro kolmé sněhové ploše vysoko nad ledovcem. Pod sněhem je taky led a sem tam po cestě až budu padat se možná napíchnu na ostrej šutr. Nio, tohle není sranda, jeden blbej krok a je po mě. Nejopatrnějším způsobem postupuji dál ke kamenům.
A ještě bouřka
Co horšího se může stát, než to, že sestupuji po kolmé ledové hoře bez jištění? Začíná hřmít a na obloze se honí čerti. Lehký déšť se proměňuje v sněhové kuličky. A je to tady, bouřka. Bezvadný, my tady umřeme. Už jsem skoro na kamenech, když zjišťuji, že posledních 5 kroků mám udělat jen po ledu. Nemám rukavice a už mám úplně promrzlé prsty. Kopu nohama do ledu co to jde a vytvářím malinké stupínky. Konečně jsem na kamenech! Koukám se nad sebe a vidím Ifču jak se ke mně přibližuje. Dochází mi, že Ifča musí vlastně bez jištění. Modlím se ke všem svatým, hlavně ať se jí nic nestane! Na těchto kamenech pořizuji poslední fotky.
Bouřka je blíž a začíná hustě sněžit. Jsme promočené, je nám zima a nevíme , kde je cesta. Já sem sice připosraná strachy, ale Ifča slíbila mamce, že se mi nic nestane… Odhodlaně tedy pokračujeme dál. Ifča je u mě na šutrech. Rozhlížíme se kudy dál. Pořád máme pocit, že kousek od nás jsou stopy. „Ifčo, slezeme kousek tady po šutrech a támhle se zkusíme po sněhu napojit na ty stopy!“ Kameny jsou mokré a jde se těžko, bez maček už bysme byly dole… Ifča mě opět navazuje na lano. Počasí se horší, a tak se tak napůl slaňuji a napůl stále dělám schody. Jsem v koncích všude pode mnou je led a lano nejspíš nevystačí k dalšímu kamennému ostrůvku! Chci udělat další krůček, když najednou mi podkluzuje noha a já letím do strany a kloužu po ledovci. Co se to děje, jak to, že neletím dolů? Lano mě naštěstí udrželo a já se jen zhoupla. Myslela jsem ale, že je konec. Rozdýchávám to, co se stalo před pár vteřinama a mám chvilkový zásek. Pak si opět uvědomuji situaci. Ptám se Ifči kolik má ještě lana. Opět budu muset bez jištění. Po tom, co se teď stalo, se mi opravdu, ale opravdu nechce, ale nic jiného mi nezbývá. Velmi pomalu a opatrně tedy bez jištění traversuji k dalším kamenům.
Ifča opět celý úsek schází bez jištění. Napojujeme se na něco, co trochu vypadá jako stopa, ale jisté si tím nejsme. Každopádně stejně musíme vysekávat ve sněhu svou stopu. Poslední úsek prosím Ifču, aby šla první a vytvářela ve sněhu díry pro nohy. Je mi jedno jak, ale už chci být na ledovci. Ještě tímto způsobem zdoláváme několik sněhových ploch a kamenných ostrůvku až se konečně dostáváme na schůdnější místo. Chvilku jdeme po kamenech, pak se navazujeme a napojujeme na ledovec. „Ifčo, seš neuvěřitelná! My jsme to zvládly!“ objímám Ifču a věřím, že už brzy budeme na chatě…
Weisskugel hutte – jooó!
Dlouhý úsek po ledovci jen koukám pod nohy a šlapu přesně do Ifčiných stop. Klopýtám za ní a divým se, že vůbec ještě jdu. Ohlížím se za sebe na úsek, který jsme právě sestoupily. Nechápu… To,co jsem ještě na Similaun šla po malých krůčcích teď bez povšimnutí přecházím. Trhlin si skoro nevšímám, prostě jdu za Ifčou. Za zatáčkou konečně vidíme chatu! Je ještě daleko, ale už vidíme cíl a já mám hroznou radost.
Cesta po ledovci je celkem náročná. Je zde hodně napadaných šutrů a často musíme obcházet trhliny. V dolní části ledovec ze dvou stran obepíná obrovskou hromadu kamení. Míříme na něj. Odvazujeme se, ale mačky si stále necháváme na noze, protože je pod kamením led. Po chvíli je ale suť měkčí, a tak sundáváme i mačky. Myslím, že postupujeme velmi rychle, na to, co už máme za sebou. Několikrát musíme jít opatrně a opírat se o cepín, protože je tam led a není o co se zapřít. Poslední úsek po ledovci přecházíme po silou protrhaném ledu. Trhliny jsou opravdu veliké a kolem nás je všude vidět jak ledovec neustále pracuje. Na konečnou část opět nandáváme mačky, protože to pěkně klouže a my nechceme sklouznout do díry.
Konečně vidíme mužíky! Cesta od ledovce k chatě utekla rychle. Musely jsme sice vystoupat pár výškových metrů, ale už mi to ani nepřišlo jako problém. Kolem 16h jsme před chatou. Úplně špinavé, promočené a smradlavé potkáváme 2 chlapíky. Koukají na nás s otevřenou pusou a hádají, že jsme měly asi náročný den. Jdeme se zeptat, jestli je na chatě volné místo na přespání. Z chaty vychází moc milá paní a usmívá se na nás. Vyprávíme jí, co jsme šly a jestli by neměla 2 volné postele. S úsměvem přikyvuje a posílá nás rovnou do sprchy.
Teplo, jídlo a útulno
V malém domečku se sprchou je teplo, a tak si tam rozhazujeme věci na usušení. Zabíráme celou sušárnu a konečně si dáváme skvělou horkou sprchu! Voňavé a čisté míříme na večeři. Chata byla postavená někdy koncem 19. století. Je malinká a útulná. Večeříme v malinké místnosti spolu s dalšími hosty. Kuchyň se nachází přímo pod jídelnou a jídlo nám přijíždí tahacím výtahem. Majitel nám nejprve rozlévá polévku, druhý chod jsou těstoviny s masem a omáčkou a k našemu údivu nakonec ještě přichází dezert v podobě vanilkové zmrzliny s ovocem! Ifča je v sedmém nebi.
Objednáváme si ještě každá jednoho radlera. Opět nám přijíždí výtahem. Hrozně se mi to líbí a tak dolů posílám ubrousek s poděkováním. Slyším ze zdola výbuch smíchu. Pak znovu přichází majitel a ptá se na kdy chceme snídani. Ptáme se, na kolikátou můžeme. Ze srandy říká třeba v 10. „Jo tak to by bylo ideální“ směje se Ifča s unaveným výrazem a s ní i všichni v místnosti. Bohužel ale kvůli počasí, a taky času výdaje snídaní nakonec domlouváme čas na 6:30. Chvilku si ještě povídáme, a pak míříme do pokoje. Je tu velká místnost, kde je asi 6 paland a pak dva soukromé pokoje. Čistíme zuby, mažeme spálené obličeje niveou a uleháme do měkoučkých postýlek. Byl to náročný den. Chvilku si ještě povídáme, ale dnes opravdu rychle usínáme.
Přidat komentář