Už brzy ráno (kolem 4:30) vychází první horalové nahoru po cestě, kterou jsme včera sešly ze Similaun hutte. Jakmile začínají údolí osvěcovat první paprsky, turisti si nás začínají všímat. Ukazují na nás a něco si šuškají, jedna rodinka nám mává. Obě už se dlouho jen převalujeme a nemůžeme usnout. Pomalu tedy vstáváme. Moc se nám nechce do promáčených smradlavých bot, ale nic jiného nám nezbývá. Vaříme čaj, pak balíme a poklízíme v našem domečku.
Lago di Vernago
Směřujeme dolů k jezeru. Za chvíli už nás vítá italské městečko Vernago. Máme 2 možnosti, jak obejít jezero. Hlavní plán je najít nějaké místo, kde usušíme věci a nasnídáme se. Jdeme tedy přes přehradu a pak lesem po protějším kopci. Celkem mě překvapilo, že přehrada je z druhé strany vlastně terasovitá louka. Za přehradou chvilku nadáváme, že cesta nevede prostě dole podél jezera, ale musí stoupat někam nahoru. Po chvíli ale vidíme, že to má svůj důvod. Procházíme po úzké cestičce, která se klikatí mezi borovicemi a modříny. Skrze výrazně zelené stromy prosvítá tyrkysově modrá voda, ve které se odráží protější kopce. Nádhera.
Zastavujeme na lavičce, u které je poměrně dost místa na sušení věcí a přístup k vodě. Všude kolem sebe jsme vyházely skoro všechno z batohů. Snídáme slepičí vývar s knedlíčkama. Ifča si ještě dává kafe a pak pokračujeme po cestě (s teď už skoro suchýma věcma). Cesta dál obchází jezero s krásnými výhledy. Na konci jezera přecházíme po lávce rozbouřenou vodu valícího se vodopádu či řeky. Nad lávkou vede dolů k jezeru zipping lano. Po dalších asi 15 minutách chůze se dostáváme k Adventure parku, kde dostáváme užitečné rady a směr kterým máme pokračovat. Našim dnešním cílem je nakonec Schone Aussicht hutte.
Schone Aussicht hutte
Kousek cesty jdeme ještě po silnici, ze které se pak přes louku dostáváme na cestu (červeně značená), která vede až do města Kurzras. Jsou to asi 4 km po moc pěkné cestě. Po asi hodině a půl konečně vidíme městečko. Uprostřed se tyčí obrovská budova a z obou stran stanice lanovek. Míříme k malému kiosku na jednoho malého radlera. Pak jdeme ještě rychle na záchod, přezouváme boty a kolem 11 vyrážíme vzhůru.
Je hrozné horko a sluníčko pěkně pálí. Raději si znovu, dnes už asi po čtvrté, mažeme obličeje opalovacím krémem. Už ze začátku cesta stoupá pod ostrým úhlem. Míjíme davy turistů, kteří se vrací ze shora. Povětšinou bydlí dole ve městě a nahoru si dělají celodenní výlet. Stoupání a ještě na přímém slunci je vyčerpávající. Několikrát s Ifčou zastavujeme, abychom se napily a trochu si odpočinuly. Pod námi v údolí budují stroje novou sjezdovku. Nechápu, jak se tam dostaly… V dálce už vidíme chatu. Poslední stoupání je zase o něco prudší a vede přes kameny.
Na chatě jsme kolem 14 hodiny. Dáváme si zaslouženého radlera a kocháme se výhledy. Ifča jde zjistit, kolik bude stát ubytování. Opět se vrací s udiveným výrazem:“ Tak dneska asi bivak, tady je to ještě dražší asi 61 euro.“ Rozmýšlíme, co tedy dál. Asi 15 minut zpátky dolů po cestě, po které jsme přišly, nám bude zítra začínat cesta na Weisskugel. Musíme tedy postavit bivak někde blízko. Shodly jsme se na tom, že bychom si rády daly nějakou dobrou, teplou večeři. Počkáme tedy na terásce, dokud nebudeme mít hlad, pak si dáme dobrou večeři a po jídle půjdeme hledat místo pro bivak. Uvnitř si nabíjíme telefon a čelovku.
Asi kolem 18h si jdeme sednout dovnitř. Vášnivě vymýšlíme, co si dáme. Když už je rozhodnuto, Ifča jde objednat. „Omlouváme se, ale před chvilkou jsme zavřeli kuchyň.“ Říkám Ifče ať se zkusí zeptat, jestli by nám neudělali prkýnko se sýrem a špekem, které před chvilkou někomu nesli na terasu. Ifča je ale tak vyvedená z míry, že vůbec neví co říct. Nakonec nám nabízí, že nám ohřeje nějakou polévku v mikrovlnce. Platíme asi 15 euro, za studenou polévku (vývar s nudlemi, hovězím masem a buřtem – kdyby nebyla studená, asi by byla dobrá) a zklamané odcházíme hledat bivak.
Kaunertaler Gletscher – bivak
Míjíme terásku s lehátky a saunu. Pod námi se nachází několik stanic, které v zimě slouží jako lanovky. Chvilku prohlížíme okolní skály, ale nakonec se obě shodneme, že by nestačily k uchycení plachty a navíc není nikde pořádně rovné místo. Míříme tedy k jedné z opuštěných stanic. Po cestě míjíme rozcestník směřující na Zell haus. Vidíme v dálce chatičku. Jdeme se podívat, jestli náhodou nebude moc posloužit k přenocování. Bohužel je celník asi zrovna v práci, a tak pořizujeme pár fotek (jsou odtud moc pěkné pohledy ) a míříme ke stanici.
Když se přibližujeme, vidím pod námi velké betonové roury. Hned dostáváme stejný nápad! Budeme spát v rouře, každá má svojí! Připadám si trošku jako v nějaké měsíční krajině. Opuštěná stanice, vyskládané sedačky v dlouhých řadách, poházené pytle a bedny a 2 lopaty s pásy připravené pro rolby hned jak přijde zima… A k tomu nádherný výhledy na hory a ledovec. Vybalujeme věci na spaní a vaříme čaj. Ložničky jsou připravené a v rouře mezi námi máme hezky srovnané věci. V dálce se v údolí začínají shlukovat mraky a trošku se zvedá vítr. Mám trochu strach, že bychom v těch rourách mohly přes noc zmoknout, nahoře je totiž v každé rouře díra. Navrhuji tedy Ifče, prohlédnout vedlejší stanici.
Moc dlouho to netrvá a máme náhradní místo. Nástupní pás na sedací lanovku je ideálním místem. Z obou stran máme dřevěné zábradlí, na které napneme plachtu. Mezi tím, co Ifča bojuje s přiděláním plachty, přenáším všechny věci z roury k novému bivaku.
Věci nastrkáváme do různých děr zamčených „skříní“, aby případně nezmokly. Pak uleháme, protože další den nás čeká velice náročný výstup a budeme vstávat ve 4 ráno. Je světlo, takže se spíše převalujeme. Kolem 21 hodiny se na nebi začínají vytvářet krásné barevné obrazce. Vykukujeme ze spacáku a z pod plachty se snažíme něco vyfotit. Moc to nejde, tak se zavrtáváme do spacáku a konečně usínáme.
Přidat komentář