• Menu
  • Menu

Zdolali jsme Schönbichler Horn! – Rakousko s Jéňou, část 4.

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Rakousko » Zdolali jsme Schönbichler Horn! – Rakousko s Jéňou, část 4.

Svítí sluníčko!

Noc byla zase chladná. Několikrát se budíme. Opět vstávám před 6 hodinou. Hned se dívám ze stanu, jak to vypadá s počasím. Hurá! Úplně modrá obloha a k tomu ještě krásný východ slunce. Zasněžené vrcholky se začínají zbarvovat oranžovo-růžovou barvou.

Sluníčko
Krásné ráno

 

Jdu si do sprch vyčistit zuby. A jelikož jsme večer objevili funkční zásuvky, beru Jéňovu powerbanku a nechávám jí tam dobíjet. Při čištění zubů zkouším kohoutky a zjišťuji, že z nich teče teplá voda. Dostávám nápad, běžím pro láhev, plním jí teplou vodou a dávám jí Jéňovi do spacáku. Ještě chvilku ho nechávám spát a píšu deník. Protože je ale venku krásně, byla by škoda vyrazit pozdě a tak ho budím v 8 hodin. K snídani vařím kafe, Jéňa dojídá zbytek mléka s chirios, já se cpu sušeným ovocem.

Schwarzensee nebo Schönbichler Horn ?

Po  snídani stále vymýšlíme plán. Vzhledem ke krásnému počasí mě trošku láká přejít hřeben k přehradě, ale zase bych chtěla vidět Schwarzensee, protože je to nádherné ledovcové jezero na moc pěkném místě. Jdu za Rose Marii a pantomimou se jí ptám, co si myslí o přechodu Schönbichler Horn. Říká, že je to ok, jen že je prý nahoře trošku sněhu. Cesta k přehradě od Alpenrose Hütte prý trvá asi 7 hodin (podle ní). Jdu za Jéňou a dávám mu na výběr ze dvou možností. Buď si tu necháme batohy a stan, do malého batůžku si dáme svačinu, pití a foťáky a uděláme si nejprve výlet na Schwarzensee a pak možná i na Schönbichler Horn a zase zpátky, vezmeme si věci, do večera se nějak dostaneme do kempu a ráno vyrazíme autobusem k přehradě. Anebo vezmeme všechny věci a přejdeme přes Schönbichler Horn do dalšího údolí, odkud se pak dostaneme k přehradě. Neuvidíme ale Schwarzensee a bude to hodně náročný. Při vzpomínce na loňské zdolání týhle hory, ještě dodávám, že je to vlastně rozdrobená skála na miliony ostrých šutrů, a i když je tam natažené ocelové lano, není to vůbec žádná sranda… Volíme druhou možnost.

Jéňa
Jéňa

Kefír a schnaps, skvělá kombinace

Rychle balíme, loučíme se s Rose Marií a vyrážíme. Po pár minutách ještě odbočujeme k farmě pro čerstvé mléko (nejlepší mlíko co znám). Vítá nás celá rodinka. Nejprve si povídáme s mladou slečnou, mezitím nám její maminka nese čerstvé mléko a trochu kefíru (buttermilch) na ochutnání. Pak přichází tatínek a nalévá nám domácí schnaps. Chvilku váhám po tom kefíru, ale nakonec je mi blbé odmítnout takovou příležitost, a tak si s Jéňou dáváme panáka. Na tu naší dnešní cestu! Dostáváme pohledy na památku, loučíme se a začínáme stoupat.

Schnaps na Jausenstation
Schnaps na Jausenstation

Jen po pár vystoupaných metrech se pod námi objevuje celé údolí. Čím jsme výš, tím máme větší rozhled. Batohy jsou těžké, a tak si často dáváme krátké pauzy na odpočinutí zad. Stále mám trošku obavy, jestli to zvládneme, ale proti nám se vrací několik lidí, kteří opakují, že je to OK. Snažím se jim věřit a jsem trošku klidnější. Dokonce potkáváme i rodinu s dětmi. Po naší levici se táhne dlouhý ledovec. Někdy jde zaslechnout protékající vodu, která se pod ním pomalu hrne dolů. Jéňa jde přede mnou, já si kousek za ním hezky funím. První větší přestávku dáváme asi po hodině. Kocháme se výhledem a doplňujeme tekutiny. Pak stoupáme dál.
Všude kolem nás stékají malé potůčky. Když jsme byli v Praze, říkala jsem Jéňovi, že mu bude tahle voda chutnat, že je úplně jiná než ta z kohoutku nebo kupovaná. Pije skoro pořád jenom ty sladký pitiva a říkal, že voda je prostě voda. Teď ale zastavuje u každého potůčku a pořád chce doplňovat vodu. Takže tu litrovou šťávu táhneme trošku zbytečně, ale tak ona se ještě využije…
Nad prvním strmějším výstupem usedáme na kameny a vyndáváme sváču. Chleba, který už se začíná trošku drolit, prosciutto a opět klobásky. Pak ještě ubíráme zátěž a dojídáme poslední jablka.

Jéňa papá
Jéňa papá

Chvilku odpočíváme, nandáváme batohy a pokračujeme vzhůru. Po chvíli se z poměrně rovné pěšinky začíná zase stávat prudké stoupání, kterým se dostáváme až pod hřeben. Kousek cesty vede po úzké pěšince, na které nás z jedné strany tlačí šikmá stěna a z druhé je spád dolů. Vidím, že se to Jéňovi moc nelíbí. „Pořád se můžeme vrátit.“ „Ani mě nehne, dolů už nejdu! Jdeme!“ Mám trošku strach, aby neměl nějaké závratě nebo zásek, ale prej je to oukej… Tak teda pokračujeme.

Ledovec
Ledovec

Setkání s německými kamarády

Na  hřebeni potkáváme naše německé kamarády. Jen co nás poznali, hned se s námi dávají do řeči. Autobus prý včera přijel asi 20 minut poté, co jsme změnili plán a vydali se k Alpenrose Hütte. Ptáme se na cestu. Říkají, že to bude náročné, ale jestli se nebojíme tak to máme zkusit. Sem tam to prý klouže, někde jsou vysoké stupy a až půjdeme dolů, máme používat hole! Děkujeme za rady a loučíme se. Zase začínám být trošku nervózní. Znovu se ptám Jéni je všechno OK. Nikdy nic takovýho nešel (nelezl) a pro začátek to rozhodně není lehká hora. Pokračujeme! Před hlavním a nejtěžším výstupem na vrchol ještě zastavujeme a skládáme hole. Pak to začíná…

Náročná cesta na vrchol

Celou cestu se přitahujeme rukama i nohama, využíváme každý kousek vyčuhujících šutrů. Na hodně místech jsou umístěná ocelová lana. I přesto je to s těžkými batohy a přicházející únavou hodně náročné. Navíc nemáme žádné jištění ani helmy. Jdu první a hledám vhodnou cestu, kterou hned za mnou kopíruje Jéňa. Při každém hlasitém zvuku sklouznutí boty, nebo jiných nebezpečně znějících zvuků nám oběma běhá mráz po zádech. Vždy se ujišťujeme: „Dobrý?“ „Ježiš! Vpohodě?“… Už abychom byli nahoře. Že jsme nezvolili tu první možnost, teď jsme se mohli válet u Schwarzensee a nebo tohle lézt s lehkym batůžkem. Na několika místech je výstup velmi složitý, ale přesto se konečně v 17:30 dostáváme na vrchol! Jupíííí zvládli jsme to, zdolali jsme Schönbichler Horn ( 3123 m)! Dáváme do deníku razítko, chvilku odpočíváme, pořizujeme vrcholovku a připravujeme se k sestupu do vedlejšího údolí.

Jéňa na vrcholu!
Jéňa na vrcholu!

Sestup do údolí

Když vidím cestu dolů, moc se mi nechce, Jéňovi už vůbec. Ale zpátky už nejdeme! Jdu zase první a hledám vhodnou cestu, začátek je asi nejtěžší. Úplně uchozený klouzavý sníh z našeho pohledu kolmo dolů, lano není a skoro nikde se nedá chytit. Opíráme se o hole a kde to jen jde, přidržujeme se rukama. Nakonec překonáváme první úsek a dostáváme se k ocelovému lanu. Jdeme hodně pomalu, lepší než někde uklouznout. Už chceme být dole, padá na nás únava, ale víme, že musíme jít opatrně. Krůček po krůčku sestupujeme dolů. Vždy ujdu krátký úsek a pak říkám Jéňovi kudy má jít, kam dát nohu a kde se chytit.

Sestupujeme
Sestupujeme

Pod námi daleko v údolí je vidět chata Furtschaglhaus. Původní plán dojít dnes k přehradě a někde tam položit stan rozhodně nevyšel, k chatě nejspíš taky nedojdeme, ale údolí se nám moc líbí, tak tam zkusíme najít nějaké pěkné místečko. Ale teď se nejdřív musíme dostat dolů z týhle příšerný cesty! Pomalu slézáme po skosené skále a nadáváme na kluzký sníh a těžké batohy a kromě našich německých kamarádů, taky na všechny, kteří nám říkali, že je to pohodička a že je tam jen trošku sněhu. Ten sníh je totiž to poslední co nám měli o stavu téhle cesty říct!

Zlomená hůlka

Dole pod námi vidíme mechem a trávou porostlé kopečky a plošinky, a tak si hezky plánujeme, jak to rychle slezeme a postavíme si tam stan. Na posledním úseku jištěným lanem vyndáváme hole. Chceme si trošku odpočinout a tak zastavujeme na malou svačinku. Opět klobásky. Tentokrát mi moc nesedli…

Sestupujeme
Sestupujeme

Čím jsme níž, tím je cesta schůdnější. Jsou tu ale úseky, kde jsou kameny schované pod sněhem a to samozřejmě směřuje jen k jedinému. Zapadám do sněhu a ostrý kámen mi naráží do holeně. Jau! Vzteky (ale spíš ze srandy) plácám holí do sněhu. Ta se jako na potvoru láme vejpůl. Upozorňuji Jéňu na ono místo, ten tam samozřejmě taky zapadá a naráží si kotník. Pokračuju jen s jednou holí. Kousek pod námi si nějaký pán připravuje spaní ve žďáráku. Doplňujeme vodu z malého potůčku a ještě pokračujeme dál kousek pod něj.

Ledová koupel, večeře při měsíčku a ovce

Objevujeme krásné místo, hned vedle zdroje vody. Slunce už zapadá, a tak rychle stavím stan. Jéňa zatím pořizuje parádní fotky a přináší batohy, které jsme při hledání místa nechali na cestě. Stan je postaven, karimatky nafouknuté, spacáky rozložené a vše je naskládané uvnitř.

Stavíme stan
Stavíme stan

Připravuju čisté oblečení, beru si mýdlo a ručník a jdu se rychle opláchnout do příšerně ledové, asi tak 2 cm hluboké vody. Nejde mi smýt mýdlo, skvělý. Rychle osušit a převléct. Jéňovi půjčuji mokré ubrousky, aby nemusel trpět. Zalézáme do spacáků a při měsíčku večeříme teplou francouzskou polévku. Pak přichází na řadu vzájemná masáž bolavých zad. Ještě doplňujeme vodu a při čištění zubů se kocháme nádhernou oblohou plnou zářivých hvězd.

Koupačka při měsíčku
Koupačka při měsíčku

Rychle se vracíme do stanu a nabalujeme se do spousty vrstev. Uleháme a posloucháme okolní strašidelné zvuky. Koukám se ze stanu, ale ve tmě už vidím jen flekatá zvířata. Asi jsou to krávy zase s těma zvonama. Nakonec usuzujeme, že je to stádo ovcí. Nějak nebezpečně se k nám přibližují. Přijde mi, že ty jejich zvony mi cinkají přímo u hlavy. Ale to už si spíš vymýšlím v polospánku. Usínám.

4den (1)
Západ slunce

cestopis následující
cestopis předchozí

 

Sára Schlitzová

Jsem studentkou Zahradní a krajinné architektury na ČZU v Praze. Za cestovatelku a dobrodruha se považuji již od chvíle, kdy mě starší sestra na půli cesty poslala samotnou do školky. Kromě cestování a fotografování (amatérské), ráda trávím čas s přáteli. Od malička se věnuji sportům a hře na housle. Taky ráda vyrazím za kulturou (divadlo, výstavy, kino).

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *