„Kdy jsem byla naposledy nemocná?“ „Tak to si opravdu nepamatuji,“ odpověděla jsem celá zpocená a vyčerpaná sestřičce na vstupním vyšetření v jedné z edinburských nemocnic. Ale začněme od začátku.
Začalo to v pátek, typickým ženským onemocněním, zánětem močového měchýře. Vše bylo teprve v začátku, a tak jsem doufala, že brusinky, urologický čaj, nohy v teple a hodně pití vše zpraví. Jenže pak přišla neuvážená pondělní túra na Ben Wyvis. Prochladlá záda, mokré nohy a zmrzlé ruce měly za následek začátek bolesti zad a partie kde se ukrývají ledviny. První třes a horečka přišly na řadu hned v úterý v autobuse do Edinburghu. Dva ibalginy, po kterých ustal třes a následovalo úplné zpocení. „Tohle není dobré,“ pomyslela jsem si, a hned z apartmánu, kde jsme se po příjezdu ubytovali, šla do nedaleké lékárny.
Ve Skotsku je zvláštní systém, kdy lidi nejdřív jdou do lékárny- poradit se a koupit nějaké paracetamoly a až když nemoc neustane, jdou navštívit svého obvodního doktora. Zcela opačný proces než u nás. „Pokud nejste registrovaná u obvodního doktora ve Skotsku, v nemocnici vás neošetří,“ dozvěděla jsem se v lékárně a začala zoufat. „Proč jsem si neprodloužila zdravotní pojištění v Česku?!,“ pomyslela si, načež jsem zaplatila osm liber za brusinkový extrakt a paracetamol, které mi během dalších 24 hodin nijak nepomohly.
„Nesmysl,“ rozohnila se moje sestřenice, která v Británii žije už několik let. „Já nemám obvodního doktora a na pohotovosti mě normálně vždycky zadarmo ošetřili. Stačí jim říct NINo (=National Insurance Number = Číslo národního pojištění, které má každý rezident UK své vlastní).“ Trochu uklidněná jsem si dala ještě pár kapek algifenu a odkráčela na potící se kúru do postele. Třesy se pravidelně střídaly s pocením. Konečně bylo ráno dalšího dne a mně přišlo, že se můj stav mírně zlepšuje. Vyrazila jsem tedy celá upocená na obhlídku města. Vystoupala jsem na dominantu města- Edinburský hrad, což mělo za následek další porci třesu. Ledové ruce, modré rty, klepající se tělo. Ani dvě péřovky nepomohly. A to byl můj bod zlomu: „Jdu do nemocnice,“ rozhodla jsem a vyrazila dle instrukcí místních na autobusovou zastávku.
Půl hodiny zoufalé jízdy a přede mnou nemocnice. „Dobrý den, bolí mě…,“ začala jsem vysvětlovat svoje obtíže na recepci. „Tady vás neošetříme. Musíte se nejdřív registrovat u obvodního doktora,“ odpověděla mi paní na recepci a já si začala zoufat. „Takže když bych tady teď umírala, tak mě neošetříte?“ zeptala jsem se se slzami zoufalství v očích. „Ale vy neumíráte,“ odpověděla mi paní a podala leták s popisem jiné nemocnice. „My tady nemáme pohotovost. Musíte do této nemocnice. Tam vás ošetří,“ odpověděla a nasměrovala mě na autobusovou zastávku. Hodina jízdy z konečné na konečnou autobusu.
Cedule s nápisem „Emergency“, šipka za šipkou. Poslední dveře celé budovy a desítky lidí. Jdu na recepci, kde si mě přehazují jako horký brambor. Oči mi opět vlhnou. „Tady máte papírek s číslem, kam si musíte zavolat a domluvit si schůzku s obvodním doktorem,“ odpovídá mi příjemný mladík na recepci. „Takže vy mě neošetříte?“ začínám zoufat. „Ano, samozřejmě, že vás ošetříme. Sedněte si a chvilku počkejte.“ Pocit úlevy, že mě konečně někdo ošetří, projel mým tělem.
Ani ne za pět minut slyším své jméno, načež začíná kolečko. Test cukru v krvi, změření tlaku, teploty… „Mohla byste se vyčůrat? Potřebujeme udělat test z moči, zda máte skutečně zánět,“ poprosí mě sestřička. Následuje tedy test moči, ze kterého se zjistí, že mám skutečně zánět. Ano, nevymýšlím si, že mi není dobře. Po půl hodině čekání přichází doktorka. Opět vysvětluji své obtíže, načež mi bere krev. „Musíme udělat krevní testy,“ dovídám se od ní důvod nepříjemného vpichu do žíly. Další půlhodina čekání a další vyšetřovací kóje. Přichází další doktorka. Znova stejný příběh, odkud jsem, co mi je, proč nemám obvodního doktora. Začíná vyšetření a bouchání do zad, po kterém vykřikuji bolestí. Další měření tlaku. „Musíme počkat na výsledky krevních testů, abychom věděli, jaká antibiotika Vám mám dát,“ dovídám se důvod další hodiny čekání.
Konečně přichází doktorka s výsledkem: „Krevní testy dopadly dobře. Tady máte antibiotika na sedm dní a něco proti bolesti,“ podává mi dvě krabičky, načež mě posílá domů. Nechápu. Za dosavadní „léčbu“, která mi vůbec nepomohla, jsem zaplatila už něco okolo dvaceti liber a teď dostávám konečně něco, co mi pomůže, zcela zadarmo. Za testy ani za vyšetření v nemocnici nic neplatím. S upřímným díky polykám první prášky a odcházím na autobusovou zastávku. Následují 3 dny umírání, během kterých se zapřísahávám zdravému životnímu stylu bez sladkostí a alkoholu. Samozřejmě následuje i vstupní prohlídka u obvodního doktora. Uf. Doufám, že nemoc se mi příště vyhne. A když ne, tak kašlu na systém a jdu přímo za obvodním doktorem!
Přidat komentář