Three Sisters
Taky si někdy přejete, aby vás o neděli nechali jen tak ležet v posteli? Přesně tak jsem se cítila před nedělním výšlapem na Bidean nam Bian, nejvyšší horu v oblasti Glencoe. Přiznávám, z postele se mi tentokrát vůbec nechtělo. Mé „nadšení“ z dnešního výstupu se ještě prohloubilo, když jsem vykoukla z okna. Venku mě „vítalo“ typicky skotské počasí. Hory byly zahaleny v mracích, ze kterých na zem padaly drobounké kapičky zkondenzovaných vodních par. Překonala jsem se a vstala. Nemohla jsem jinak. S ostatními jsme se setkali po snídani na parkovišti v Glencoe.
Počasí se nelepšilo. I tady byly hory zahaleny v mracích. V mrholícím ránu mi došlo, že s sebou nemám nepromokavé kalhoty. Na parkoviště u silnice č. A 82 přijel autobus turistů. Jejich zastávka trvala sotva 5 minut a už byly pryč. „No nic,“ povzdychnu si společně s ostatními a nahodím batoh.
Náš cíl, tedy alespoň jeho patu, máme přímo před sebou. Vrchol první hory Stob Coire nan Lochan (1115 m) tvoří společně s Bidean nam Bian (1150 m) a Stob Coire Sgreamhach (1072 m) hřeben „Tří sester“ (Three Sisters), jak se těmto vrcholkům přezdívá. Zbytek je zahalen v nedobytných mracích. Sestupujeme z parkoviště po vyšlapané cestičce, kam se většina projíždějících turistů při své zrychlené okružní vyjížďce po skotské vysočině už nedostane. Zanedlouho přeskakujeme po kamenech řeku Coe a začínáme stoupat údolím Coire nan Lochan. Cesta vede strmě vzhůru okolo říčky, která co chvíli tvoří vodopád, nebo překrásné průzračné jezírko. „Škoda, že ve Skotsku není tepleji. Je to ideální místo na koupání,“ pomyslím si. „Kláro, tady pod tím převisem se dá přespat. Je tam místo na 6 nocležníků,“ informuje mě Brian o možnosti nouzového přenocování přímo u cesty vzhůru. „Lepší, než spát na parkovišti v autě,“ přitakávám a děkuji za tip.
Ufunění a zpocení se dostáváme pod první vrchol ke zdejším jezírkům. Konečně přestává mrholit. Vychladávám a pot na těle mě začíná ve zdejším větru studit. Nadávám na nefunkční merino a celá se převlékám. Sundávám úplně propocený rolák a navlékám tričko s krátkým rukávem a mikinu. Musím zvolnit tempo. Cílem je nezpotit se.
Po krátké občerstvující pauze se opět škrábeme vzhůru. Tentokrát bez servítek po suťovisku přímo vzhůru. A jsme tady. První vrchol zdolán. Nad námi je sice úplně modrá obloha, bohužel přes mlhu všude okolo nás nevidíme vůbec nic. Vítr je tak silný, že si brzy dávám péřovou bundu. Odtud už půjdeme pouze mírně z kopce, nebo mírně do kopce. Jsme na úzkém hřebeni, ze kterého co chvíli někdo spadne do údolí. V mlze se tedy držíme při sobě a postupujeme tentokrát už opět pomalu vzhůru na nejvyšší horu Glencoe „Bidean nam Bian“ (1150 m). Na návětrné straně máme co dělat, abychom při výstupu neprochladli. Na závětrné straně je nám zase přílišné horko. Svlékáme se a oblékáme v pravidelném rytmu jako bychom nevěděli, co vlastně chceme.
Konečně na vrcholu! Je mlha. Nevidíme nic. Dáváme pauzu na oběd, a poté pokračujeme po hřebeni směrem k poslednímu vrcholu. Náhle se mlha trhá a my poprvé za celý den vidíme, kudy vlastně kráčíme. Kromě mlhy, která halí hlavní vrchol zdejšího pohoří je všude okolo jasno. Nádhera! Před námi se tyčí poslední vrchol Stob Coire Sgreamhach (1072 m). „Musím vzhůru. Jaký odtam bude asi výhled?“ pomyslím si. Většina z výpravy poslední vrchol vzdává a sestupuje ze sedla do údolí Coire Gabhait zpět k silnici. Já ale nemohu jinak a škrábu se nahoru. Po několika minutové rychlochůzi jsem za své úsilí odměněna úžasným výhledem do širokého okolí. „A pak že ve Skotsku jen prší,“ pomyslím si, když pozoruji hned několik horizontů zdejších hor.
Přidat komentář