Pobřežní cestou z Budir do Hellnar
Na Island jsme přiletěli ranním letem z Belfastu. Na letišti v Keflaviku jsme přebalili batohy tak, aby se nám všechny věci vešly do dvou hlavních velkých batohů a vyrazili z odletové haly na větrem zmítaný ostrov. Plán byl prostý: „Dostat se co nejdříve do Búdir.“
Zvedla jsem tedy ruku, nastavila palec a úsměv a začala stopovat. K mému překvapení jsme nemuseli ani odejít z letištního prostoru a už nám zastavilo první auto, po kterém následovalo druhé, třetí a nakonec i šťastné čtvrté, ve kterém seděl smíšený turistický pár jedoucí přesně naším směrem. 220 km jsme s několika přestávkami na turistických místech překonali za několik hodin.
S posledními spolucestujícími jsme se rozloučili u luxusního hotelu v Búdiru, o kterém jsem si původně myslela, že se jedná o malé islandské městečko. „Městečko“ Búdir se ale skládalo pouze z jedné farmy cca jeden kilometr daleko, hotelu a nedaleké kaple se hřbitovem.
Jak to tak na Islandu chodí, začalo pršet. Protože jsme nevěděli, jestli je na ostrově legální kempovat, rozhodli jsme se jít zeptat do zdejšího hotelu (noc za 5600 Kč). Jak se dalo čekat, na recepci seděli samí neschopní lidi, kteří absolutně nechápali, proč bychom se vůbec namáhali jet na Island kempovat. S poděkováním a tipem na „výborný“ kemp cca 3 km daleko, jsme se rozloučili a pokračovali směrem ke kapli. Papírek s přesným nákresem cesty jsme mezi tím zmuchlali do kapsy.
U kaple vítr a déšť zesílil. Před námi se rozprostíralo nerovné lávové pole. Postavit stan bylo na dalších několika kilometrech nemožné. A to byl přesně ten moment, kdy jsme si řekli, že nám dnešní dobrodružství už stačí. Otočili jsme se. Hotel byl pořád na dohled. „Když si postavíme stan tady za hřbitovní stěnou, tak nás nikdo otravovat nebude,“ rozhodli jsme se a v rychlosti postavili stan.
Přesto, že pršelo celou „noc“ (pozn. Na Island jsme se vydali v době letního slunovratu, kdy zde slunce téměř nezapadá.), probudili jsme se do relativně suchého rána. Zabalili jsme stan a vypravili se po lávovém poli směrem na západ. Společnost nám dělali jen ptáci, kyselomilná vegetace a rozpraskaná láva, mezi kterou vedla malá téměř neznatelná cestička. Za celý den jsme nikoho nepotkali. Prošli jsme okolo lávové jeskyně, ve které i nyní, na konci června u moře setrvávaly haldy sněhu a vystoupali na zbytky kráteru.
Z jedné strany nám výhled ohraničoval nekonečný oceán, z druhé zase nekonečná lávová pole. Jen v dáli jsme mohli pozorovat zvedající se hory a ledovce Národního parku Snaefellsjökull.
Náš poklidný výlet opuštěnou krajinou skončil ve chvíli, kdy jsme se rozhodli pro návštěvu vodopádu a jeskyně před městečkem Arnarstapi. Malé parkoviště zaplavené auty nás mělo připravit na turistickou smršť u vodopádu a jeskyně.
Trochu znechuceni jsme pokračovali směrem do Arnarstapi, ze kterého vedla cesta okolo pobřeží. Krásné čedičové skály, hnízdiště ptáků a tuna turistů, asi tak by se dala popsat část okolo této malé osady.
Dnes jsme měli namířeno do Hellnaru, který je od Arnarstapi vzdálen jen několik málo kilometrů. Nechtěli jsme kempovat přímo ve městě (To jsme si ještě mysleli, že jsou na Islandu také jiná města, než Reykjavík.), a tak jsme postavili stan přímo u turistické pěšinky. Stejně začalo pršet a turisti se začali stahovat do hotelů.
Přidat komentář