NP Snaefellsjökull
Celou noc nám opět propršelo. „Tak trochu si připadám jako doma ve Skotsku,“ napadlo mě. Jenže úplně jiná situace je tu s pitnou vodou. Během včerejší cesty přes lávová pole jsme za celý den potkali jen jeden zdroj pitné vody. Jak absurdní, když si uvědomíte, že tu téměř pořád prší.
V Hellnaru jsme měli naplánovány dvě aktivity: doplnit vodu a zapsat se v informačním centru. Městečko (spíš shluk několika domů) Hellnar totiž leží na hranici Národního parku Snaefellsjökull. „Informační centrum je zavřené. Musíte jet do města xy, kde se zaregistrujete,“ informovala nás paní z vedlejší kavárny, která akorát připravovala místo k otevření. Na náš dotaz, zda si zde můžeme natočit vodu už ani nereagovala.
Trochu naštvaně jsme se rozhodli veškerá nařízení ignorovat. „Neděláme přeci nic špatného, jen tu chceme kempovat,“ brblali jsme cestou okolo pobřeží, když tu náhle vyskočila první obrovská ryba. „Frede! Viděl jsi to? Co to bylo? Delfín? To je moc velké na delfína, ne?,“ rozbušilo se mi srdce. „To jsou kosatky. Támhle. Podívej. A tady! Asi jsou na lovu,“ vykřikoval společně se mnou Fred. Všechno naštvání bylo to tam. Alespoň půl hodiny jsme hypnotizovali vodu. Stádo kosatek bylo až neuvěřitelně blízko pobřeží.
Opět jsme vykročili do lidskou činností nepoznamenané přírody a pokračovali okolo pobřeží. Cestička nyní vedla přes lávová pole nahoru a dolů. Pohybovali jsme se sice šnečí rychlostí, ale nebylo kam spěchat. Konečně jsme narazili na první potok. Doplnili jsme zásoby vody, uvařili čaj a vykonali rychlou očistnou koupel.
U Londrangaru, skalního výběžku, jsme potkali první turisty. Většina z nich se ale nezmohla na delší výlet než cestu od zaparkovaného auta na vyhlídkovou plošinu nad moře, a pak zase zpět na parkoviště. Cestu na černou pláž Djúpalónssandur jsme tedy opět absolvovali téměř sami.
Po pokochání se nad zrezlými zbytky kdysi potopené lodi jsme se rozhodli pokračovat okolo pobřeží a zapomenuté rybářské vesnice dál. Z pomalé chůze nás vytrhl až shluk významně gestikulující turistů. I my jsme tedy upřeli zraky na třpytící se mořskou hladinu, když v tom vyskočila první velryba. „Kosatky, Frede! Kosatky!,“ s nadšením jsem ukazovala nad vodní hladinu, kde se mezi tím vynořilo na deset dalších velryb. Opět jsme neodolali a zůstali nečinně zírat na mořskou hladinu. Kosatky jsem ve volné přírodě před tím nikdy v životě neviděla. Potkat Willyho (pozn. hlavní kosatku z filmu Zachraňte Willyho) byl můj dávný dětšký sen.
Po půlhodině zírání jsme se rozhodli popojít a zamířili okolo pobřeží dál na západ. Tentokrát nás nesledovali už žádní turisté. Lávová pole nám opět znesnadňovala cestu. S orientací nám ale nyní pomáhaly červeně natřené tyče, takže jsme se v podstatě nemohli ztratit.
Začala nám docházet voda. V mapách GPS jsme našli zakreslenou řeku, ke které se nyní upínaly všechny naše naděje. Konečně jsme se vymanili z drsného lávového pole a přišli do trávou zarostlé stepi. Na obzoru jsme co chvíli viděli falešný vodní odraz, Fatu Morgánu. Až jsme konečně přišli k řece. Tedy… k něčemu, co lze spíše považovat za ptačí bahniště než řeku. Bahno, ptačí pera a výkaly nás přesvědčily, že tuto vodu pít rozhodně nechceme. Začali jsme si zoufat. Při pohledu na hodinky mi zatrnulo. „Frede, už je 10,“ vykřikla jsem. I přesto, že se slunce pomalu chýlilo k obzoru, věděli jsme, že dnes nezapadne. Bylo 21.června, nejdelší den v roce.
Rozhodli jsme se opustit pobřežní cestu a vydat se směrem více do vnitrozemí, kde voda teče rychleji a není ještě kontaminována ptačími výkaly. Přešli jsme tedy hlavní silnici č. 574 jedoucí okolo celého výběžku s národním parkem a pokračovali dál k horám.
Po třináctihodinové cestě jsem začala cítit únavu. Další cesta směrem k horám mi připadala zbytečná. Vedle cestičky nám proudil potok s křišťálově průzračnou vodou. Měla jsem toho dost a nechápala, proč Fred potřebuje dojít až k nerovnému úpatí hor, kde bude problém postavit stan. Zastavili jsme se a po ostré výměně názorů postavili stan hned na plošině u potoka. Nezbývalo než nastavit GoPro na pozorovat západ – nezápad slunce.
Přidat komentář