Nočním vlakem do Tater
Po dvoudenní návštěvě Prahy přichází na řadu první přesun. Dle mého plánu, jedeme se Skoty turistovat do Tater. Procházíme Šervůdem, parčíkem před Hlavním vlakovým nádražím a vstupujeme do nově zrekonstuované nádražní budovy. Dokupujeme poslední nezbytnosti, a pak už se na odjezdové ceduli konečně objevuje náš spoj: vlak 445 Slovakia, odjezd ve 22:00, směr Poprad, Tatry.
Nahazujeme batohy a jdeme k nástupišti. Cestou nás čeká ještě poslední pražské „wow“ při pohledu vzhůru na nově zrekonstruovanou Fantovu kavárnu. Přicházíme k vlaku a hledáme svá dvě lůžková kupé. Konečně jsme tu. Místa je málo, za to zábavy hodně. Systém starých socialistických vlaků nenechává nikoho chladným. Řešení je vlastně geniální.
Noc…
Od pana průvodce si vyzvedáváme lůžkoviny. Postupně si připravujeme naše dnešní postele a po hodině štěbetání jdeme konečně spát. Příjemné teplo „kupéčka“ a rytmické kodrcání vlaku mě rychle uspí. Jako bych spala jen pět minut, najednou je šest hodin ráno a pan průvodce nepříjemným hlasem hlásí půlhodiny do příjezdu. Vstáváme. Skoti už se tolik nesmějí. Ne všichni měli tak skvělou noc jako já. Uklízíme postele a vracíme použité ložní prádlo do kupé k průvodci.
Vlak začíná zpomalovat. Brzdíme a stavíme ve ztemnělé zastávce Poprad Tatry. Vystupujeme a jdeme do příjezdové haly, kde kupuji lístek na vláček do Štrbského Plesa. Máme štěstí. Vlak odjíždí za pět minut, a tak opět nahazujeme batohy a běžíme na perón. Je 6:29 a my vyjíždíme do pomalu se jasnícího dne směrem k horským vrcholkům.
Na Štrbském plese
Za hodinu a čtvrt už svítá. Vystupujeme na konečné stanici zdejší „električky“. Nikdo nikde. Zkouším zavolat taxi, které by nás odvezlo na hotel. „Promiňte, na hotel Popradské pleso nejezdíme. Musíte se domluvit přímo s lidma z hotelu,“ je mi oznámeno, a tak společně vyrážíme do hotelu Toliar, kde si dáváme pořádné ranní kafíčko.Na recepci zjišťuji telefon na Popradské pleso a zařizuji odvoz. „Auto by tu mělo být za 30 minut,“ oznamuji a dávám si svůj čaj.
Slovenská pohostinnost
Po 45 minutách mě volá pan číšník. „Slečno, máte tu telefon,“ oznamuje mi a já jdu do kuchyně k pevné lince. Připadám si jako ve filmu z minulého století, kdy lidi neměli mobilní telefony. „Dobrý den, slečna Skuhravá?,“ ozve se v telefonu, načež přitakám. „My pro vás na Štrbské pleso nepřijedeme. Taxík jezdí jen na zastávku Popradské pleso. Jedno auto vás vyjde na 15 euro. Musíte nasednout do vlaku a přejet o jednu stanici níž,“ vysvětluje mi slečna v telefonu. Nevěřím svým uším.
„A nemůžete udělat výjimku? Mám tu dvanáct postarších cizinců s batohama. Samozřejmě si připlatíme, to není problém,“ snažím se slečnu ukecat, ale ta je neoblomná. Informuji své klienty o vzniklé situaci, načež ti se rozhodují vyrazit i s batohy do hotelu pěšky. Ruším sedy taxi a připadám si trapně. Ne vůči hotelu, kde strávíme další čtyři noci, ve kterém jsme v tuto dobu téměř jediní zákazníci, nýbrž vůči Skotům, v jejichž zemi se dodržuje a platí pravidlo: „Náš zákazník, náš pán.“ „No jo, máme se pořád ještě co učit,“ konstatuji a vydávám se za ostatními směrem k hotelu.
Prominte ale prolezl jsem Skotsko sem a tam a opravdu vubec tam neplati „nas zakaznik itd…“
plati jen pravidlo- „dej nam pokoj to mozna se o tebe postarame jak budeme mit cas“,
takze nejake ty stydy to radeji bych vynechal.
Ale samozrejme muze to byt jen muj soukromy pohled.
z
Dobrý den,
možná se opravdu jedná jen o úhel pohledu. Ja ve Skotsku žiji již druhým rokem. Ve službách jsem zde i pracovala a musím přiznat, že standardy, které jsem zažila, se s českým nebo slovenským přístupem nedají srovnat. Nejsem idealista, takže věřím, že i ve Skotsku se najdou místa s ubohou kvalitou služeb. Sama jsem se s nimi ale ještě nesetkala.
Přeji Vám krásné Vánoce,
s pozdravem,
Klára Skuhravá