Přelet do New Yorku a první den na Manhattanu – 50
28.9.2011 středa Ráno jsme vstaly a zabalily si své saky paky. Na dnešní den byl naplánován přelet ze Seattlu do New Yorku. Potom, co jsme snědly snídani, kterou nám připravil Rob, jsme nějakým (mě stále neznámým) způsobem narvaly všechny naše batohy a kufry do Robova auta. Ten nás pak odvezl do centra a posadil do vlaku, který nás následně zavezl až na letiště. A nastala opět stejná situace- děsily jsme se, že budeme muset zaplatit batohy, protože jsme sice byly mezinárodní cestovatelé, ale náš let mezinárodní nebyl. Jeden batoh by nás tak přišel na 25 dolarů… Uf… asi nemá smysl se opakovat s tím, že já měla na účtu 27 Kč a Andy zhruba 160 Kč.
A pak jsme přišly k přepážce. Milá paní se nás zeptala, jestli jsme mezinárodní cestovatelé, a když jsme ji to potvrdily, ani ji nevadilo, že máme cca 5 kg každá nadváhu a s neustálým úsměvem nám podala boarding pasy. Uf…. Nejhorší je za námi, blesklo mi hlavou. Nasedly jsme do letadla a já se uklidnila. Let nám trval 5 hodin, ale vzhledem k tomu, že jsme letěly proti času, přiletěly jsme do Philadelphie někdy okolo půl sedmé odpolední. Letěly jsme s US Airways a za celou dobu jsme dostaly akorát jednou nějakou vodu a tím to končilo. Byly jsme trochu rozmrzelé a hlavně strašně hladové. Rychle jsme vykličkovaly z letadla a pospíchaly na další letadlo, které nám mělo letět zhruba za 45 minut. Když jsme se konečně dostaly k bráně, zjistily jsme, že náš let je zrušen. Aspoň, že na letišti měli wifi. Andy se hned seznámila s nějakými kluky, kteří také letěli do New Yorku. Tak jsme čekaly… A pak nám zrušily i další let… Předpokládaný přílet do NY v jednu hodinu v noci. Popravdě měly jsme ještě jeden problém, kromě peněz, které se nám jaksi rozkutálely za oblečení, a které nám nyní chyběly. Nemohly jsme se ještě stále spojit s couchsurferem, u kterého jsme měly domluvené ubytování. Naštěstí mě napadlo zavolat Jonovi, kterého jsme potkali na Kaua´i v údolí Kalalau.
Ochotně se nám nabídl, že můžeme přespat jednu noc, než se náš problém vyřeší. Konečně jsme nasedly do letadla do New Yorku. Let, na který jsme čekaly tři hodiny, trval ani ne hodinku. Přiletěly jsme na letiště Laguardia a když nám dorazily i batohy, čekalo mě jedno nemilé překvapení. Letecká společnost, se kterou jsme letěly, mi zničila bederní pás u krosny. Úplně hotová jsem tedy šla poprvé v životě reklamovat zničený batoh na ztráty a nálezy. Tak mi řekly, že si budu muset zavolat do Phenixu nebo tam batoh poslat. Což byla absolutní a největší blbost, protože jsme v New Yorku zůstávaly jen 5 dní a pak odlétaly na Island. Pak pro nás konečně přijel Jon a my jsme mu pořád dokola děkovaly, protože bez jeho pomoci bychom byly v čoudu. Zeptal se nás, jestli nejsme unavené a protože jsme byly o tři hodiny posunuté dozadu a před dvěma dny byly ještě na Havaji posunuté ještě o další 3 hodiny, sborově jsme odpověděly, že unavené nejsme. Jon nás pak vzal na projížďku městem. Bylo to úžasné moci se procházet po prázdných ulicích Manhattanu a Brooklynu. Kroužili jsme městem, občas zastavili a prošli se po slavných ulicích „Velkého Jablka“ a pak to přišlo. Jon se nás zeptal, jestli máme hlad. Samozřejmě, že jsme byly hladové a tak nás zavezl do Brooklynu do pákistánské restaurace. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem celý den nic nejedla, ale nic tak strašně dobrého jsem do té doby v životě nejedla. Jednoduše gurmánský zážitek! Pak už bylo něco po páté hodině ranní, a tak jsme se rozhodli jet raději spát, abychom druhý den alespoň něco málo stihli navštívit.
Manhattan
29.9.2011 čtvrtek Přese všechny předsevzetí, která jsme si předchozí noci daly o brzkém vstávání, jsme vstaly až po jedenácté hodině. Jonova maminka nás pak pozvala na snídani a než jsme všechno společně domluvily a zavolaly do Phenexu (Kam zavolala Jonova maminka.) bylo už něco okolo jedné odpolední. Pak nás Jon odvezl na metro a my se vydaly na Manhattan. Dnes jsme se chtěly jen procházet městem a tak jsme si prošly 5th avenue, Broadway a okolní více či méně známé ulice. Dnes jsme se také zkoušely znovu spojit s naším couchsurferem. Zjistily jsme jeho telefonní číslo domů a tak jsme tam hned zavolaly. bohužel to zvedl nějaký jeho spolubydlící, který nám oznámil, že náš couchsurer je stále ještě v Praze. Byla to opravdu další z mnoha absurdních situací, které se nám během „výletu“ udály. Psaly jsme tedy Jonovi, jestli bychom mohly zůstat ještě jednu noc a snažily se mu vysvětlit, co je náš problém. Nebyl úplně ochotný, ale asi mu došlo, že bychom byly schopné žít někde jako úplní bezdomovci, a tak se nakonec slitoval.
Večer jsme ještě zkoušely najít slavný Paley park, o kterém nám stále dokola vykládal prof. Damec na přednáškách z předmětu Zahradně-architektonická tvorba. Když jsme si konečně myslely, že jsme ho našly, bohužel byl již veřejnosti uzavřen a tak jsme se rozhodly, že ho navštívíme další den. Protože Jon pracoval dlouho do noci, musely jsme ve městě zůstat až do dvanácti a potom se ještě autobusem dostat až k němu. Když jsme přišly, začal nám vysvětlovat, že bychom v New Yorku měly navštívit i nějakou párty, a že jeho domov je pro nás příliš daleko od centra. Pokoušely jsme se mu vysvětlit, že jsme do teď pily každý den, a že bychom si už konečně chtěly taky trochu odpočinout od všeho toho „paření“. Ať jsme řekly cokoli, byl stále proti. A tak jsme ho nechaly, aby mluvil a postupně se ukládaly ke spánku.
Přidat komentář