Zajímavosti New Yorku na kole
30.9.2011 pátek Ještě že se za všechny nesplněná předsevzetí neplatí nějaká daň, byly bychom totiž zadlužené ještě víc než jsme… Oproti všem plánům jsme vstaly opět okolo desáté hodiny dopolední. Dnešní plán obsahoval spoustu turistických atrakcí New Yorku s jednou specialitou – projížďkou na kolech okolo nábřeží. Dojely jsme tedy vlakem k Battery Parku, kde byla situována jedna z místních půjčoven. Protože byl krásný den, trochu jsme se bály, aby na nás nějaké ty bicykly zbyly.
V půjčovně na nás čekaly přesně dvě poslední kola. Půjčily jsme si i helmy a vyrazily na projížďku. Cestou jsme se zastavovaly na nejrůznějších pozoruhodných místech. Hned prvním místem byl Památník Irského hladu. Také jsme projely všechny nové parkové realizace na nábřeží, ze kterých jsme byly poměrně nadšené. Naši cestu okolo řeky Hudson jsme zakončily až za Central parkem. A pak nám došlo, že je už strašně moc hodin a že se musíme vrátit, abychom neplatily další hodiny. Celé zpocené jsme dorazily k jedné z půjčoven. Měly jsme deset minut zpoždění, ale protože jsme se vymluvily na zavřené půjčovny po cestě, nebyl to žádný problém. Horší byl fakt, že jsme musely zaplatit něco přes sedmdesát dolarů za půjčení dvou kol na dvě hodiny… Uf…, tak to je síla, blesklo nám hlavou. No, tak to byl opravdu drahý výlet, ale stál za to.
Poobědvaly jsme a vyrazily směr Hight line – na další novou zahradně-architektonickou realizaci. Jedná se o starou již dlouhou dobu nepoužívanou nadzemní dráhu, kterou před nedávnem skupina zahradních architektů přebudovala na pěší zónu. Poslední díl z nových částí projektu se otevřel poměrně nedávno a tak jsme byly natěšené vidět tento skvost, o kterém nám vypráví učitelé v hodinách Zahradně architektonické tvorby. Popravdě prostor samotný ani výhledy nezklamaly. Na promenádě se promenovaly stovky a stovky jak místních, tak turistů. Lidé si zde četli, povídali, kreslili nebo se jen procházeli. Hned z prvního pohledu bylo zřejmé, že prostor funguje skvěle.
Přesto, že jsme měly naplánováno ještě spoustu jiných aktivit, na víc nám už nezbyl čas. Na dnešní večer-konkrétně na západ slunce, jsme totiž měly koupenou vstupenku na střechu Rockefeler centra-jednu z nejslavnějších budov New Yorku. Rozhodly jsme se, že na střeše povečeříme, a tak jsme si kromě bagels nakoupily i donuts ve slavném Dounkin donats. Pak jsme přišly do fronty na výtahy…. A začaly kontroly jako na letišti. V prvé řadě je zakázáno veškeré pití a jídlo s sebou na střechu. Super. Andy si tedy „večeři v podobě třech donutů snědla už v prvním patře. Já jsem si říkala, že to zkusím nějak uhádat a když tak to sním přímo před kontrolou. Nakonec jsem měla štěstí a v pohodě se do výtahu dostala jak se zbylými donuty, tak s vodou a ostatním jídlem. Pak jsme konečně vyjely nahoru. Střecha, která byla rozdělena na dvě patra, byla narvaná turisty. A kromě nich jsme mohly přes skleněné hrazení pozorovat Manhattan s jeho Central parkem i Brooklyn a ostatní čtvrtě. Poprvé nám také došlo, jak obrovský je New York. Všude kam jsme dohlédly, byla zastavěná plocha. Pak jsme pozorovaly západ slunce, navečeřely jsme se a čekaly na to, až se celé město rozzáří. Když se tak stalo a nám začala být již zima, rozhodly jsme se „vrátit se zpět na zem“. Poslední, co nám dnes zbývalo v plánu, byla návštěva Paley parku. Parku, který jsme hledaly již předchozího dne, a který byl ovšem již v devět hodin večer zavřený. Opět se nám povedlo přijít před zavřenou bránu, a tak jsme si řekly, že asi nemáme dáno park vidět. Vyrazily jsme na metro směr Brooklyn a byt Jona. Pak jsme čekaly na zastávce na King´s hwy.
A protože jsme měly ještě nějaký ten čas k dobru, rozhodly jsme si koupit nějaké to pivenko na dobrou noc. Andy tedy zašla do místní „večerky“ a když se pak za pět minut vrátila s rozjásanou tváří, bylo mi jasné, že objevila nějaký poklad. „To neuhodneš, co mám v tašce.“ „Co?“ odpověděla jsem jí. Pak mi nechala nahlédnout do černé igelitové tašky a mě to bylo jasné. V přítmí igelitky se na mě smály dvě lahve Bernarda a Krušovice s česky (!) psanou etiketou. Byla jsem v šoku . V New Yorku můžete najít opravdu cokoli. Pak začalo pršet a my si sedly na zem pod stříšku jednoho z místních zavřených obchodů. Kolem nás najednou prošel nějaký neznámý muž a zeptal se nás, jestli nejsme náhodou couchsurfeři. „Jo, jsme“ odpověděly jsme mu s úžasem na tváři. „Tak pojďte se mnou.“ Samozřejmě jsme se vymluvily, že čekáme na kamaráda, a že máme kde přespat. Dal nám tak na sebe kontakt, a že kdybychom měly nějaký problém, nebo chtěly třeba vyrazit někam ven, že se máme ozvat. Hned, jak jsme dorazili domů, jsme si ho prokleply přes couchsurfing.com a když jsme zjistily, že má samé pozitivní reference, rozhodly jsme se, že s ním zítra vyrazíme alespoň ven.
.
Přidat komentář