Přesto, že jsme na dnešek naplánovali návštěvu hned několika muzeí, náš plán zhatilo hned první muzeum- Nature History museum. Naši prohlídku jsme začali oddělením kamenů, které já miluji ze všeho nejvíce, a tak mi místní kolekce zabrala hned první 2 hodiny z návštěvy muzea. Následně za mnou přišel Ondra a s kamennou tváří mi oznámil, že máme asi problém: viděl totiž mapu celého muzea, a tak mu došlo, že pokud chceme vidět alespoň to, co nás zajímá, že tu budeme muset strávit minimálně další čtyři hodiny. Musela jsem mu dát za pravdu ve chvíli, kdy jsem se konečně odtrhla od vitrín s různobarevnými „poklady“ a šla se podívat na mapu. Byly dvě hodiny-v muzeu jsme už strávili tři hodiny a zatím jsme viděli jen vývoj člověka a kameny. Uf… tak toto bude hodně náročné.
Po třech hodinách jsme tak pochopili, že místní sbírku nikdy nemůžeme vidět celou a začali si vybírat. „Dinosaury prostě musím vidět, ještě jsem je nikdy neviděla“, oznámila jsem Ondrovi hned při první selekci sbírek. Začali jsme tedy Dinosaury, pak pokračovali savci, lidské tělo, které se nám zdálo poněkud nemoderně zpracované, ale i tak místy velmi zajímavé. A pak jsme přišli do „vědeckého kokonu“- nové části expozic. V několika patrech vám zde opravdu příjemnou interaktivní metodou popíší práci vědců, a tak máte po hodinové prohlídce pocit, že to je přesně to, co by vás bavilo dělat. Navíc můžete přes okno nahlédnout do reálných laboratoří. Prostě bomba. „Zase cítím, že to co dělám, má smysl“ oznámil mi Ondra se světélkujícími oči po prohlídce.
Protože mě zajímá pohled na ekologii a různé exotermní a endotermní procesy země, nemohli jsme minout ani ekologický koutek, přírodovědnou část a výstavu vysvětlující lidský „pokrok“. V muzeu můžete dokonce navštívit i simulátor zemětřesení. To byla sranda-do chvíle, než si uvědomíte, že se to někde děje na ostro, a že ty drnčící talíře a skleničky opravdu padají na zem.
Po více než šestihodinové návštěvě jsme byli rádi, že nás kvůli končící otevírající době konečně z budovy vyhazují.
Už žádné muzeum, blesklo mi hlavou, aspoň na čtrnáct dní ne. Měli jsme štěstí – Viktoriino a Albertovo muzeum, které bylo hned přes ulici, už také zavíralo.
Dnešní den byl pro Ondru v Londýně poslední, a tak jsme se rozhodli, že si zajdeme na večeři. Cestou k restauraci jsme, k mému potěšení, potkali jednu z porostlých stěn od Patrika Blanca. A také jsme se samozřejmě museli vyfotit u červené telefonní budky. Pak jsme konečně dorazili do restaurace a objednali si klasiku fish and chips a jehněčí kebab, který mi chutnal jako ugandská koza, takže jsem ho bohužel nemohla pozřít. S Ondrou jsem se rozloučila okolo desáté hodiny, ve chvíli, kdy si to mířil na jedno z londýnských letišť. Sama jsem pak jela k Pétě.
Druhý den jsem se s Péťou vypravila k její univerzitě, před kterou jsme se společně rozloučily, a pak už jsem pokračovala sama k zastávce mého autobusu Brent Cross. Měla jsem ještě celé dopoledne, a protože Ondra už dávno odletěl, rozhodla jsem se jít nakupovat hadýrky do místního obchodu T&K Markt, který se vyznačuje tím, že jsou zde značkové věci zlevněné minimálně o 60%. Neodolala jsem, a nakoupila všechno potřebné a hlavně to nepotřebnéJ. Pak už jsem jen nasedla na před-objednaný autobus, který mě dovezl až na letiště Luton a čekala, až Spojené království opustím.
Přidat komentář