Pouť do Santiaga de Compostela už dávno není spojována pouze s věřícími, kteří putují ke hrobu svatého Jakuba v severošpanělském městě Santiagu. Pokud byste se na cestu vydali a začali se ptát poutníků, proč vlastně vyšli, divili byste se, kolik různých odpovědí byste po chvíli získali. Většina lidí svůj důvod ale neví – slyšeli o pouti a chtěli to jednoduše zkusit. Někdo na pouti hledá klid. Někdo se cestou modlí. Někdo se snaží utéct z běžného koloběhu pracovního života. Někdo hledá sám sebe. A někdo prostě jen jde krásnou krajinou severního Španělska.
Někteří chodí do Santiaga každý rok po dobu několika let. Někdo jde ve skupině více lidí, někdo jde zcela sám. Na pouť se vypravují lidé z celého světa. Mladí i staří poutníci postupně mění své tempo chůze, a tak někdo celou cestu projde v rekordním čase, někdo se chce v průběhu pouti zastavit, někdo onemocní. Pokaždé potkáte velmi zajímavé lidi, kteří se s vámi po úvodním: „Buon camino“ (česky „Šťastnou cestu“), začnou vřele družit.
Pokud byste se podívali do statistik, zjistili byste, že tato pouť je rok od roku populárnější. Lidé vychází z různých míst Evropy během celého roku. Bez ohledu na počasí a roční teploty putují všichni po staletí po staré cestě ke hrobu svatého Jakuba. Z Villafranca del Bierzo jsme se vypravili cestou okolo dálnice. Tato etapa měla být jedna z nejošklivějších. Aspoň jsem si to myslela, když jsem se podívala do mapy a zjistila, kudy vede. Cesta, která se linula okolo dalších polorozpadlých a polo-opuštěných vesnic, ale na posledním úseku začala strmě stoupat vzhůru, a když jsme konečně celí zpocení došli do horské osady La Faba, byli jsme odměněni překrásným výhledem.
Od La Faba jsme další den vyšli až ke keltské osadě O Cebreiro. Bylo časné ráno, když jsem uviděla první kamennou stavbu z celé vesnice. Osada je památkově chráněná a kromě ubytování si zde můžete dát skvělou snídani nebo zajít do jednoho z mnoha suvenýrových krámků, a pak pokračovat dál. Po návštěvě nejstaršího kostela na Svatojakubské pouti – Santa Maria la Real z 9. stoletíjsme tak učinili i my.
Cesta postupně klesala okolo všudypřítomných stromů jedlých kaštanů až do vesnice Triacastela, kam jsem po celodenní chůzi došla už patřičně unavená. Další den jsme šli pouhých 23 km do vesnice Barbadelo, a tak jsme si mohli aspoň trochu odpočinout.
Další den jsme prošli městem Portomarin do osady Hospital da Cruz, kde se nám poprvé nepodařilo ubytovat. Místní ubytovnu totiž vlastnilo město, a to nedovolilo ubytování poutníkům, kteří si vezli část svých věcí v autě. Po více než 30-ti kilometrech chůze nám tato zpráva neudělala úplně dobře. Další ubytovna byla naštěstí nedaleko- pouze necelé 2 km chůze.
I další etapy vypadaly vesměs stejně – cesta vedla většinou hlubokými úvozy po zemědělské krajině Galicie. Na významných místech jsme mohli obdivovat sakrální stavby postavené v souvislosti s poutní cestou. Například v Mélide je kostel Capilla de San Roque, ve kterém se nachází nejstarší kříž z celé pouti.
Nejdelší etapa celé pouti nás čekala předposlední den. 33,2 kilometrů nás zničilo tak, že jsme šli hned spát. Hned dalšího rána jsme vstávali ještě dlouho před rozbřeskem, abychom se mohli dostat do Santiaga před polednem, kdy se v místní katedrále slouží mše pro všechny poutníky.
Byla neděle víc než hodinu před úsvitem a my už vyráželi z ubytovny směrem Santiago. Před námi bylo posledních 21 kilometrů naší cesty. S představou, že dnes to všechno skončí, jsem nasadila opravdu rychlé tempo a věže santiagské katedrály uviděla už před desátou dopolední. A pak mi to došlo. To je všechno. Už není kam jít. Pocity nadšení se prolínaly s vlnou smutku. Najednou jsem si uvědomila, proč je pouť „protáhlá“ o 100 km až k Atlantiku a proč někteří poutníci i po 800 kilometrech pořád nechtějí skončit. Začala jsem přemýšlet nad dalšími poutními cestami všude na světě, a pak mi došlo, že jít pěšky se dá kamkoli. Stačí si jen zabalit batoh a zabouchnout dveře od bytu.
Přidat komentář