Jsou čtyři hodiny odpoledne. Nacházíme se před vstupem do výrobny Flor de Cana a já mám ještě pořád kocovinu ze včerejšího večírku. Ach jo, to není zrovna nejlepší nápad jít se podívat do výrobny rumu, nápoje, který mě včera úplně porazil. Co naplat. Zaplatili jsme na místní poměry nehorázně drahé vstupné, 27 dolarů na osobu, za které máme možnost se podívat do místních skladů a výroben. Projíždíme přes nesmyslné kontroly, v rámci kterých si kontrola zapisuje naši poznávací značku a žádá řidičský průkaz našeho řidiče. Na ruku dostáváme náramek s označením Flor de Cana a už parkujeme naše auto za dvoumetrovou zdí, která je korunovaná ostnatým drátem. Jsme v pevnosti několika generací, jedné z nejznámějších a nejbohatších firem v Nikaragui.
Hned u vchodu se naší skupiny ujme místní průvodce, který svůj výklad přepíná mezi angličtinou a španělštinou. „Choďte jen tam a tam, držte se u skupiny. Fotit můžete kdekoli, pokud vám neřeknu jinak“ a spoustu dalších pravidel, která nikdo z nás příliš neposlouchá. Průvodce vypráví o historii celé továrny, nebo jak vzniklo místní logo. To ale ani nemusí říkat, protože to je hned každému úplně jasné. Stačí se podívat od brány směrem k výrobním budovám a před očima se nám objeví 3D model firemního loga – palmy lemující cestu a jednokolejka, která končí u odstavené dříve využívané lokomotivy. Vlevo vidíme i sopku, která je na logu znázorněná v pozadí trojúhelníkovým obrysem.
U lokomotivy nás čeká první zastávka – dostáváme ochutnávku cukrové třtiny a melasy – produktu kvašení cukrové třtiny. Hnědá kašovitá hmota nám tedy příliš nezachutnala, zato cukrová třtina byla se svým jemně nasládlým aroma skvělou volbou.
Dále jsme pokračovali místním turistickým vláčkem, který nás dovezl před kino. Tady jsme v klimatizované místnosti shlédli propagační film o společnosti, jejích cílech a produktech. Film, který se vedl v americkém tónu, byl zakončen jak jinak než ekologickými cíly a dobročinnou činností firmy. Po filmu jsme opět museli vyjít do dusného, horkého dne. Tady jsme ale nezůstávali příliš dlouho, protože na pořadu návštěvy byla ochutnávka osmnáctiletého rumu – top výrobku společnosti. Bohužel se v rodinné ochutnávárně nesmělo fotit. Nakonec ale nebylo příliš co. Do sklenice jsme totiž dostali nalito trochu rumu a pak začala další obšírná přednáška o tom, jak vlastně rum pít. (Jako bychom to po 14 dnech denního tréninku nevěděli.) Na vypití rumu ze sklenice na burbon jsme příliš času nedostali. Také nás trochu zklamalo, že nám do rumu nedali kostku ledu, jako v reklamě na produkty z předcházejícího filmu a nenechali zbytek lahve na takzvaný dokošt, který známe z ochutnávky vína.
Naše cesta pokračovala do výrobny sudů a do skladu zásob rumu. Ocitli jsme se tak v obrovské hale přeplněné sudy s rumem, které čekají už několik let, aby dosáhly té správné kvality. Někteří z nás si představovali, kolik let bychom asi museli pít tyto „královské zásoby“ a kolik životů bychom museli prožít, abychom to všechno vypili. Také nás napadlo, že bychom si pro příště mohli koupit rovnou jeden sud rumu a na farmě si poté jenom čepovat. Ušetřili bychom tak spoustu skla. Na naší návštěvě nás čekala poslední místnost- muzeum a podniková prodejna. Tak trochu jsme doufali, že zde nakoupíme levněji místní rum na cestu zpět do Evropy. K našemu zklamání zde byly místní produkty tak předražené, že jsme se raději rozhodli počkat na nějaký supermarket.
Přidat komentář