Do rezortu Selva Negra vzdáleném ani ne 10 kilometrů severně od městečka Matagalpa jsme přijeli akorát na večeři. Ubytovali jsme se v místních bungalovech, které nás velmi příjemně potěšily čistým prostředím a vysokou úrovní služeb. Dokonce tu tekla i teplá voda! Na večeři jsme si zašli do místní restaurace, která nabízela pouze produkty místního ekologického zemědělství. Na talíři se mi tak objevil bio-steak s bio-bramborem a bio-zeleninkou. Na nikaragujské poměry poměrně drahá večeře. Na ty české v celku průměrná, a pokud si uvědomíme kvalitu nabízených produktů, vlastně velmi levná. U okolních stolů seděly všechny možné národnosti, nejčastěji Američani. Všechno bylo skvělé, až si člověk říkal: „Co je to za místo, kde jsem se to právě ocitl? To nemá se špinavou a prašnou Nikaraguou nic společného!“
Kromě překrásné krajiny a stále teplého počasí neměl horský rezort Selva Negra opravdu nic podobného s tím, co jsme dosud v Nikaragui navštívili. Překrásné domečky porostlé mechy a broméliemi jsme objevili až druhý den po vynikající snídani. Stejně tak i horské pěšinky, na kterých byly instalovány odpadkové koše (Pro Nikaraguu zcela neobvyklý jev.). V zemi, kde se netřídí ani sklo, se v Selva Negra třídilo úplně všechno! Před obědem jsme konečně měli dostat odpovědi na naše otázky- měli jsme jít na prohlídku celého rezortu, kterou organizovala sama majitelka.
Před námi se tak objevila menší paní s dlouhými šedivými vlasy, která nám začala vyprávět o historii rezortu. K našemu údivu (pro mě k obdivu) plynule přeskakovala mezi španělštinou, angličtinou a němčinou! Pak nastartovala velkou bílou dodávku, a protože nás bylo moc, vlezli jsme si ještě na korbu jednoho z našich aut a všichni jsme společně vyrazili do místního muzea.
Od paní majitelky jsme se hned na začátek dozvěděli, že se jedná o třetí generaci německé rodiny, která utekla za války z Evropy. Severní Nikaraguu si tento tvrdě pracující rod vybral za svůj nový domov a začal zde pěstovat kávu. „Proto jsme sem přijeli,“ říkala jsem si, „jsme přeci na kávové farmě,“ alespoň takto nám to bylo před příjezdem prezentováno. Jenže paní majitelka nás brzy vyvedla z omylu. Začala totiž vyprávět o tom, jak celý rezort funguje. Jak nám brzy došlo, káva je jen špičkou ledovce v místní produkci.
Jestli na světě existuje něco takového jako „udržitelný rozvoj“, pak si myslím, že lidé ze Selva Nigry moc dobře vědí, jak ho dosáhnout. Během tříhodinové exkurze jsme navštívili kromě výrobny kávy i další budovy. Paní majitelka nám ukázala chov prasat, drůbeže a skotu, stejně tak jsme byli i v místní školce, v budově, kde se chovají žížaly, které vytváří skvělý humus, dále v domečku s chemickými postřiky, které sestávaly nejčastěji z podomácku vyrobených lapačů hmyzu, do kterých byl nakapán alkohol a různé vůně, lákající hmyz. Byli jsme přímo u vytržení, když nám začala popisovat, jak se v rezortu vyrábí bioplyn z exkrementů, který se poté využívá k zatápění nebo vaření v místní restauraci.
Prohlídkou jsme byli nadšeni jak z odborného hlediska, tak z toho lidského. Z paní majitelky totiž čišela radost z práce, pokora před velkou neznámou přírodou a odhodlání v neustálé zlepšování! To, že je to výjimečná osoba není vidět pouze v její práci a výsledcích, ale také na jejich zaměstnancích, kteří sami přicházejí s inovacemi a často chtějí pracovat i za opravdu mrzký peníz. I nás všechny velmi brzy odzbrojil její neustávající úsměv a nadšení ze života. A pokud byste chtěli Selva Nigru navštívit i vy, paní majitelka nabízí stáž, či praxi ve svém království komukoli, kdo má dobré srdce a chuť k práci. Více informací na http://www.selvanegra.com.
Přidat komentář