Už jsme se byli podívat na kávové farmě, ve výrobně rumu, ale pořád nám ještě scházel jeden z nejdůležitějších nikaragujských exportních artiklů – doutníky! A proto jsme po obědě vyrazili do Esteli, městečka nacházejícího se v severní horské oblasti Nikaragui. Právě toto místo je známé pro svou vysokou produkci tabákových výrobků, kam jinam tedy vyrazit na prohlídku jedné z doutníkových výroben.
Své automobily jsme zaparkovali přímo u zamřížovaného vchodu do továrny a postupně vstupovali do malé, dýmem zavalené, místnosti. Tady nás plynulou angličtinou přivítal ředitel celé pobočky, který měl za úkol nám vše ukázat a vysvětlit. Ještě ani nezačal se svým výkladem, a já už začala zuřivě kašlat. „Jak v takovém kouři může někdo pracovat?!“ pomyslela jsem si, a pak jsem uviděla, že kromě majitele zde kouří i většina zaměstnanců. Tabákový dým se mi rychle dostával do plic a tak jsem se po další čtvrthodině začala nekontrolovatelně usmívat. „Pořád lepší, než to chrchlání,“ projelo mi hlavou.
V místnosti pracovalo přibližně 30 lidí a v každé řadě se vyráběl jiný typ doutníku. (Což mi došlo až po chvíli, protože mi všechny doutníky ze začátku připadaly stejné.) S vykulenýma očima jsme pozorovali rychlé a přesné pohyby místních dělníků, kterým výroba doutníku nezabrala ani pár minut. I přesto, že našim klukům přišlo líto, že zde místní doutníky nebalí krásné tmavé slečny na svých opálených stehnech, mě bylo hned jasné, že tvrdá podložka místních stolů je pro podnik a výrobu daleko ekonomičtější.
Od pana ředitele jsme se poté dozvěděli, že se zde vyrábí doutníky z různých tabákových listů, které sem byly přivezeny z různých zemí světa, a že se místní produkce velmi pečlivě kontroluje. „Pokud by nějaký doutník měl jinou barvu než ostatní, nebo byl špatně umotán, okamžitě se hází do koše. U nás se vyrábí pouze produkty nejvyšší kvality,“ pyšnil se pan ředitel. Z místnosti, kde se doutníky finálně balili, jsme se dostali dál k výdejnímu okénku s tabákovými listy a pak až k dělnicím, které vytahovaly z uschlých listů žilnatinu, aby listy poté správně hořely. Podívali jsme se i do fermentační kádě a celá výprava končila u malé rostlinky tabáku. Jak symbolické.
Po hodinové návštěvě se mi pěkně motala hlava. Musela jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, a tak jsem na chvíli zůstala vzadu „na dvorku“, kam se do pytlů dávaly zbytky z výroby doutníků nebo nekvalitní tabákové listy. Mí kamarádi si zatím vybírali mezi „suvenýry“- nepovedenými doutníky, které se válely v místních koších.
Na závěr celé prohlídky jsme si konečně mohli objednat a nakoupit místní doutníky – za 1,5 dolarů kus(!). Opravdu vtipná cena, když si představím, že stejné doutníky (akorát s kolkem) se v Evropě prodávají po několika stovkách korun. Mě to ale bylo jedno. Když jsem viděla šílenství mezi mými kamarády, kteří brali doutníky útokem, rozhodla jsem se také nějaké nakoupit. „Tak třeba od každého dva,“ řekla jsem si. „Mohl by to být dobrý suvenýr.“ Nekouřím a kvalitu doutníku nepoznám. Ale někteří z mých kamarádů dobře věděli, co si za doutník objednat a co nakoupit. A na závěr celé výpravy, abych otestovala, co jsem to vlastně koupila, jsem si taky (téměř) jeden zkusila vykouřit. Povím vám jako nekuřačka,
tohle byla opravdu náročná exkurze!
Přidat komentář