Po další úžasné snídani, o které už teď vím, že mi doma bude chybět, opět balíme všechny potřeby na lezení a vydáváme se tentokrát na druhou stranu údolí- na Kežmarský štít. V létě tudy sice vede zelená turistická stezka, ta ale v zimě zapadne sněhem natolik, že se dá cesta v lepším případě odhadnout.
Nakonec se tedy vydáváme přímo vzhůru. Je příliš málo sněhu, a tak se boříme až do půli stehen. (Pozn. Pokud vám předchozí věta nedává smysl, nic si z toho nedělejte. Mně taky nedávala smysl a vlastně do teď příliš nedává. Sníh totiž údajně funguje tak, že když ho napadne mraky, což v těchto místech v únoru normálně napadne, pak se zhutní a vytvoří na povrchu tvrdou krusnu, takže se nakonec „brodíte“ třeba jen po kotníky ve sněhu, což je daleko příjemnější a navíc o hodně rychlejší, než vydupávání cesty zapadlí po pás ve sněhu.) Nástup na žebro, po kterém jsme se následně vydali přímo vzhůru, byl pro mě, horolezce amatéra, velmi vyčerpávající. Ještěže ze sněhu na každém kroku trčela pevně přichycená kleč. Podle osobního pravidla: „Cepín ne cepín- ruce to jistí.“ jsem se, zcela proti všem pravidlům lezectví, přitahovala rukama za kleč, až jsem se konečně vydrápala k první skále. Tady už ostatní z týmu zakládali první štand a už se postupně pelášilo nahoru.
Zase jsem přišla na řadu. V jedné ruce cepín, mačky už dávno na nohou a jako správný horolezec jsem řvala: „To jsem já“. Na to se ze shora se ozvalo „Můžeš, jistím.“ A opět já: „Lezu, dobírej.“ Pořvávat po horách, to by mi šlo. Zábava mi ale skončila, když jsem dorazila do úžiny s ledem a sněhem. Zase známý pocit bušení srdce… „Tak jo, zpátky se vrátit nemůžu, takže musím nahoru,“ blesklo mi hlavou při pohledu do rokle pode mnou. Trošku hystericky jsem zakřičela nahoru, aby mě hodně dobrali, a pak jsem už zasekla cepín, levou rukou našmátrala za kámen a nohou zasekla do sněhu. Pak přišla na řadu levá noha, přitáhnout… „Hlavně nepadat, nepanikařit a nebrečet. Co sis navařila, to si taky sněz. Čím rychleji to bude za tebou tím líp,“ motivovala jsem se cestou. Pravdou ale je, že mě tam nahoře podle mých rozkazů tak krásně dobírali, že mě spíš vytáhli oni, než že bych doopravdy lezla, což mi ale ve výsledku vůbec nevadilo.
Konečně jsme se dostali na žebro, po kterém jsme si museli vyšlapat cestu až na hřeben. Vyšlapávání bylo přímo úmorné! Po několika hodinách a mnoha sprostých slovech později jsme se konečně vybrodili do sedla, ve kterém nás přivítalo stádo kamzíků. Po malé pauze jsme se rozhodli jít ještě kousek dál, ale protože nás vyšlapávání na hřeben příliš zdrželo, nakonec jsme se rozhodli otočit těsně před cílem a vrátit se ještě za světla do chaty. Cestou zpět jsme tentokrát zvolili správnou trasu- tedy zasněženou červenou turistickou stezku, po které jsme opět brodivými kroky pokračovali do údolí.
Ani další den jsme neměli nouzi o sluníčko a příjemné teploty okolo nuly. Problém byl ovšem v tom, že ani dnešní trasa nebyla vyšlapaná natolik, abychom ji stihli absolvovat celou, a tak jsme nakonec zvolili alternativu- výšlap do sedla a pokoukání na stádo třiceti kamzíků.
Konečně nastal i poslední den! Protože jsme dnes museli ještě stihnout dojít do Tatranské Lomnice a odjet vláčkem do Popradu a zvolili jsme kratší výlet přes „flašu“ do Baranieho sedla. I dnešní den nás čekala nepříjemná prošlapávací túra a i dnes jsme svého cíle nakonec nedosáhli. Po svačinové pauze s výhledem na Lomnický štít jsme se otočili a zvolili ústup.
„Přežila jsem.“ blesklo mi hlavou o několik hodin později na lehátku nočního rychlíku do Prahy.
Přidat komentář