Poprvé si nasazuji mačky a poprvé zjišťuji, jak skvělý to je pocit, když vám noha neuklouzne ani o píď. Před námi je první led. „Cože? Tohle mám jako vylézt? A jak?“ srdce se mi rozbušilo. „Zasekneš cepín, kopneš nohou, zasekneš mačku, postavíš se na nohu, zasekneš cepín a frčíš nahoru.“ „Jasně.“ S neuvěřením koukám na Bimbošku, jak doopravdy frčí nahoru. Takže jak to bylo? Zaseknout, zaseknout a zaseknout…. Pomalu se šplhám do kopce. No věřte nebo ne, ten cepín to udrží! Mačky teda občas nezaseknu tak, jak bych potřebovala, ale nakonec celá zpocená konečně zapadám do hlubokého sněhu za „ledíkem“. „Tohle byla taková trojková cesta“, oznámí mi Bimboška a doplní „to je takový choďáček.“ Vykulím na ní oči s tím, že mi tenhle „choďáček“ celkem stačil až až! A jdeme dál.
Mačky jsou fajn, ale pokud je máte poprvé na botách, je důležité dávat pozor, abyste si jimi neroztrhali návleky. V Červeném sedle (nebo jak se to jmenuje) jsme se s Bimboškou odpojily od kluků a začaly trénovat. „Takže se navaž“ oznámila mi Bimboška, která asi opravdu ještě nepochopila, že jsem nikdy nelezla. „A jak se to dělá?“ opět jsem na ni vykulila oči. „Udělej si osmu, tady to prostrčíš a pak…“ „Osmu? To se dělá jak?“, přerušila jsem ji hned na začátku jejího výkladu s úsměvem totálního blbce na rtech. Teď na mě zase vykulila oči ona. „Aha“ došlo ji a začala mi ukazovat úplné základy lezení.
Uzlovaly jsme, navazovaly se, dobíraly se, povolovaly se, slaňovaly (což do teď nesnáším) a nakonec dělaly i štandy = „jistící místa“ (snad mi horolezci odpustí). Taky mi bylo vysvětleno, že laníčka nejsou laníčky, ale že jsou to smyce (smyčky různých velikostí) a odsedávačky. Sama to všechno chápu tak na půl, takže vám to tady raději vysvětlovat nebudu. Každopádně závěr z prvního cvičení? Jistit, jistit a jistit, nikdy nepouštět skobu („Co kdyby byla poslední a upadla!“), osmičkou se nejistí, lano a slaňování je bezpečný (čemuže pořád ještě nějak nemůžu uvěřit).
Konečně nastal čas večeře a my se mohly vrátit na chatu. Kluci z vedlejšího týmu, naši kluci a jejich lezecká ega byli zaseknuti ve skále. Vysprchovaná ve studené vodě a před sebou hrnek s čajem jsem byla ráda, že teď nemusím řešit jak se dostávat ze skály dolů. Na druhou stranu po všech příbězích, jak lidi padají ze skal jako hrušky, jsem se děsila, jak dlouho dokáže člověk vydržet. Naši kluci se objevili v sedm. Pěkně jsme jim vynadaly (nebo jsem to byla jen já?). Ti od druhého stolu se vrátili někdy v noci. My už jsme spali.
Druhý den nás probudilo opět překrásné počasí. Po úžasné snídani ve stylu bufetu s nejrozmanitějšími delikatesy jsme zabalili batohy a vydali se opět po vydupané cestě do Červené doliny a odtud směrem k našemu dnešnímu cíli, k Jahňacímu štítu. Byl krásný den a teplo- tedy rozhodně ne avizovaných -13 °C. V tričku a funkčním roláku jsme si to šlapali až do sedla, kde začal další výcvikový den. Tentokrát nám do ženského týmu přibyl kamarád Peter. Ve třech jsme se navázali. První lezkyní byla samozřejmě Bimboška, kterou jsem obdivovala za důvěru, kterou do nás- začátečníků vložila, když se od nás nechala jistit. Pomalu jsme postupovali vzhůru a mně začala být (jako vždycky) zima. Oblíkla jsem už všechno a dokonce si nasadila i péřovou bundu, která mi konečně udržela tělo v přiměřeném teplotním komfortu. Poslední část výstupu byla celkem nepříjemná. Jistotu jsem ztrácela jak kvůli obrovským péřovým rukavicím, tak kvůli zcela zmrzlým prstům. Uf. Konečně jsem se vyškrábala až nahoru! Odměnou za vynaložené úsilí mi byl překrásný výhled na nejvyšší vrcholky okolního pohoří.
Po občerstvovací pauze jsme se rozhodli vydat zpátky. Tentokrát jsme ovšem museli vylezenou cestu slanit. Už jen při té představě se mi roztřásla kolena. „Ach jo! Dobře, uklidni se, je to lano, jsi jištěná, nic se nemůže stát.“, zase se dostavil onen hnusný pocit, že se pověsím do lana a to se utrhne a já po zádech poletím do hlubin zasněžené rokle. S klepajícími zuby jsem sebrala veškerou odvahu a pustila se do lana. Uf. S myšlenkou: „Rychle, ať je tohle za mnou.“ jsme postupovala dolů. Konečně jsem doslanila, přepnula se na odsedávačku ke štandu a uvolnila lano pro Petera. Zbytek byl už brnkačka.
Přidat komentář