Štrbské pleso, Bystré sedlo – Chata pod Soliskom
Vysoké Tatry jsou (údajně) nejbližší „vyšší“ hory, do kterých se dá z České republiky dostat. Pohoří na hranici mezi Slovenskem a Polskem je ale hlavně pro mnohé horaly z generace mých rodičů srdcovou záležitostí. Zabalit batoh, odjet v pátek večer nočním vlakem do Popradu a odtud ranním vláčkem ke Štrbskému plesu nebo do Tatranské Lomnice. Víkend strávit v horách a v neděli nočním vlakem zpátky domů, abyste pak rovnou z nádraží vyrazili do práce. I takové horské túry se konají. A rozhodně se nejedná o výjimečné akce.
I my jsme vyrazili společně s dalšími horskými nadšenci pátečním nočním vlakem do Popradu. Naše parta čítala 4 lidi, kteří se navzájem téměř neznali. O to víc jsme si náš seznamovací zájezd hned od začátku užívali. V lehátkovém kupé jsme byli sami. Aby řeč nestála, začali jsme ochutnávat špiritusy, které jsme zabalili s vizí podpory během horských chladných večerů. Po několikahodinové jízdě jsme rozložili lehátka a pokusili se aspoň na chvíli usnout.
Průvodčí nás probudil 20 minut před naší cílovou stanicí. Při pohledu z okénka nic nenasvědčovalo tomu, že jsme v blízkosti horské oblasti. Z Tatranské Lomnice jsme se vydali Zubačkou ke Štrbskému plesu. Za půlhodinovou jízdu jsme zaplatili symbolickou částku 1,5 euro. Vláček nás vezl skrz zničené lesy Tatranského podhůří a před námi se konečně objevily siluety hor. U Štrbského plesa bylo už plno turistů a to i přes to, že hodinky na cifernících neukazovaly více než 9:00.
Počkali jsme na posledního člena naší výpravy, který přijel až z Bernu a vyrazili po žluté turistické značce skrz Mlýnickou dolinu k vodopádu Skok. Tady nám poprvé začalo krápat. Po malé pauze určené ke změně oblečení a doplnění energie jsme pokračovali dál a výš až k plesu Capie. I přesto, že se kolem nás valily chuchvalce mlhy a mraků, rozhodli jsme se pro zchlazení nohou v jezeře a další rundu Tatranského čaje.
A pak jsem uviděla tu mapu. V absolutně průzračném jezeře se na nás „smála“ neporušená mapa Tater. Nepotřebovala jsem, aby mě někdo hecoval. V té chvíli mi přišlo, že je to naprosto nejlepší nápad – svléci se do spodního prádla a potopit se pro mapu. „Hlavně to musím provést rychle,“ přemítala jsem, zatím co jsem sundávala jednu vrstvu za druhou. „Rychle, rychle. Neosvěžuj se v ledové vodě. Sklouzni tam. Potop se. Vylov mapu a rychle ven. Usušit.“ Miliony jehliček mi píchaly do celého těla, když jsem se konečně potopila. Sevřel se mi dech, rozbušilo srdce. Ale ten pocit, který následoval potom! To teplo, které se vám rozlije po celém těle! Krása.
Když konečně opadly emoce a všichni se opět oblíkli a obuli, mohli jsme pokračovat dál k Bystrému sedlu (2.314 m n. m.). Tady na nás čekaly řetězy a úzké skalnaté sedlo, přes které jsme poprvé spatřili výhled do dalšího údolí. Pod námi se zrcadlilo okolí v tmavě modré hladině Výšného Wahlenbergova plesa. Pomalou chůzí, nebylo kam spěchat, jsme prošli okolo jezera a pokračovali dál Furkotskou dolinou až k rozcestníku s modrou značkou, která nás v podvečer dovedla k Chatě pod Soliskom, našemu dnešnímu nocovišti.
Ubytovali jsme se, občerstvili, a protože nebylo ještě tolik hodin, rozhodli jsme se, že se ještě podíváme na Predné Solisko (2.093 m n. m.). Tam jsme vyběhli společně se západem slunce. Byl krásný večer, a téměř jasná obloha nám umožňovala obdivovat nejen celé Vysoké Tatry, ale i výhledy na vzdálené Nízké Tatry a rovinu mezi pohořími. Obloha se zbarvila do všech odstínů žluto-červeno-fialovo-modré, a pak teprve nastala tmavá noc. Ale i za noci bylo možno obdivovat zcela jasnou oblohu plnou hvězd. Jen díky světlům pod námi nám docházelo, že ještě někde žijí lidé. Klid, ticho a zvuky větrů náhle přehlušily kroky, se kterými k nám přicházela nabídka dobré večerní zábaly na horské chatě.
Přidat komentář