Naši zhruba 15denní dovolenou jsme museli, vzhledem k pracovním povinnostem manželky, posunout až na přelom září a října. Projet Albánii jsme chtěli už loňský rok, ale člověk míní a Covid mění… Takže letos to vyšlo – oba v sobě máme dvě dávky očkování, takže doufáme, že největší překážka je za námi. Kupujeme tištěného průvodce a mapu Albánie a snažíme se vytvořit itinerář naší cesty, napasovaný do jednotlivých dnů…při zpětném pohledu, docela naivní činnost… Při plánování se snažíme držet pouze žlutých a červených silnic, ty budou určitě v pohodě sjízdné…jedeme obyčejným autem, bez možnosti náhonu na všechny čtyři kola, přece… Plánování je docela složité, zjišťujeme, že jednotlivé body našeho zájmu nejsou přímočaře propojitelné, evidentně nás čeká objíždění horských masivů a různých dalších výmyslů matky přírody, která se v malé Albánii skutečně pořádně vyřádila..
Srbsko
Nocleh máme zajištěný pouze jeden, přes airbnb, a to po cestě, v Srbsku, v Bělehradě. Průnik do Albánie jsme zvolili docela neobvyklý, prakticky nikde nepopsaný, přes Kosovo, malým hraničním přechodem, téměř na úrovni údolí Valbona, které je vstupní bránou do masivu pohoří Prokletije, odkud plánujeme, po krátkém pobytu, naši cestu zahájit. Většina návštěvníků totiž do Albánie vstupuje u pobřeží, přes Chorvatsko a Černou Horu, nebo přes Srbsko a následně Severní Makedonii. Pro jistotu před cestou ještě kontaktuji albánské velvyslanectví v Praze s dotazem na tento přechod a dostávám kladnou odpověď s přáním příjemné dovolené. Takže, kvalitně se pojistit, koupit elektronickou dálniční známku pro Slovensko a Maďarsko a ráno vyrážíme, podle mého propočtu bychom kolem třetí odpoledne mohli být u Bělehradu. Kupodivu, vše vychází, bez problémů přijíždíme k dálničnímu přechodu do Srbska a opouštíme tak hranice EU. Trochu se tak vracíme před rok 89, prokazujeme se pasy, vytištěnými očkovacími certifikáty, doklady k autu, celníkovi sdělujeme cíl naší cesty a vše je pečlivě zaznamenáno.
Bělehrad
Jinak ale vše OK a srbskou dálnicí, přes mýtné brány pokračujeme k Bělehradu. Tam se vše trochu kazí. Protože jsem šetřílek, nespouštím docela drahý datový přenos s navigací a jedeme podle mapy, jezdili jsme tak přece podstatnou část našeho života, tak o co jde…ubytování máme v centru starého města a podle mapy se tam docela lehko dostaneme, vypadá to tak jednoduše..no…hloupě sjíždíme z dálnice a ocitáme se v džungli Bělehradského předměstí..psi, kočky, kozy, drůbež, sem tam ovce, rozbité silnice lemují neuvěřitelné výsledky lidové tvořivosti, kam se hrabe podnikatelské baroko z našich devadesátek, jinak ale docela bída, ocitáme se hluboko v minulosti. Asi ze všeho nejhorší jsou pomalu se rozpadající, členité, vysoké bytové domy, fantaskní výtvor nějakého šíleného komunálního architekta. Pomalu se propracováváme do centra, které je docela výstavní. Obrovskému dopravnímu chaosu jeden a půl milionového města ale zcela nepostačují, před mnoha lety projektované městské komunikace. Vynervovaný, pokorně spouštím navigaci a za její pomoci s velkým zpožděním přijíždíme k našemu ubytování. Než ale skončím s Bělehradem, musím říct, že centrum města je hezké a staré město je naprosto skvělé. Nesčetné množství vkusných restaurací a kaváren, které jsou k večeru plné bavících se lidí, turistická „umělecká čtvrť Skadarlija“, nákupní zóny plné světových značek, stará pevnost, výhledy na Sávu a Dunaj… ještě k té umělecké čtvrti, ta dávno již není umělecká, je ale plná restaurací těsně přiléhajících k sobě a večer v každé této restauraci hraje balkánská kapela, samosebou v každé jiná… Jak procházíte kolem, vzniká, aspoň pro mne, efekt, jako když jsem před mnoha a mnoha lety večer projížděl stupnici rádia na krátkých vlnách – kolísavá kakofonie natěsnaných hudebních stanic a poruch v éteru, ale docela vzrušující… V každém případě mocný zážitek.
Staré město, na které jsme bohužel kvůli bloudění neměli tolik času nás tak nadchlo, že jsme si stejné ubytování objednali i na cestu zpátky domů. Návštěvu Bělehradu rozhodně doporučuji, škoda, že spojení do zbytku Evropy je docela komplikované. Jinak, k Srbsku jako takovému – je vidět, že Bělehrad, potažmo celá země, bojuje s velkým nedostatkem veřejných financí. Vše je patrně následkem rozpadu bývalé Jugoslávie, kdy Srbsko, brané jako poražený agresor, přišlo o významnou část průmyslu a přístup k moři. Ve městech je patrné očividné chátrání většiny budov a komunikací a kromě dálniční sítě, která je celkem udržovaná, je naprostá většina silnic v bídném stavu.
Kosovo
Ráno, opět za pomoci navigace, Bělehrad opouštíme a po dálnici míříme do Kosova. Nocovat by jsme už měli v Albánii, někde v údolí Valbony. Po sjezdu z dálnice míříme vnitrozemím na přechod do Kosova. Pro pocit z Balkánu, jak si asi každý představuje, se nemusí jezdit až třeba do Albánie, vše se odehrává kolem nás. Srbský venkov je opravdu chudý a pohraničí ještě daleko víc, nuzné baráčky, drobní zemědělci, letitá technika, volně se pasoucí dobytek. Ze stavu srbského venkova jsme byli opravdu hodně překvapení. Vzhledem k tomu, že Srbové samostatné Kosovo neuznávají a považují je stále za součást Srbska, směrovky na přechod neexistují a najít tak úzkou silničku vedoucí k přechodu, bylo docela náročné. Konečně jsme na přechodu a hned stres – všechny brány jsou uzavřené naházenými paletami, pouze jedna boční, plná nákladních aut, je otevřená. Chvíli pobíhám po přechodu s doklady v ruce a nakonec nás směrují k malé bráně, která slouží obousměrně pro osobní automobily. Pak už vše probíhá v pořádku, pasy, dokumenty a jsme v Kosovu.
Vše se jak mávnutím proutku mění. Ujedeme pár set metrů a kolem nás stojí samé nové domky, mnohé rozestavěné, většinou v prašné ploše a dosud neobydlené. Z našeho pohledu kýčovité, betonové balustrády a hodně chromu. Silnice, po které jedeme je napůl rozestavěná a sem tam se na ní pracuje. Docela ten kontrast se Srbskem nechápeme, ale docházíme k závěru, že se jedná o provokaci Kosova směrem k Srbsku, přímo vystrčený prostředníček. Státy Arabského poloostrova poslaly do převážně muslimského Kosova tolik peněz, že si maličké Kosovo může takovouto Potěmkinovskou vesnici klidně dovolit. Kosovo nás nijak nezaujalo, v okolí dálnice je celkem fádní a nevýrazná krajina. Objíždíme Prištinu, hlavní město Kosova, z dálnice sjíždíme na místní silnici a vydáváme se hledat v prostoru hraniční přechod do Albánie. „Hledat“ je docela příhodný výraz, protože pokud je něčeho v Kosovu nedostatek, jsou to směrové a místopisné tabule. A pokud jsou, jsou v albánštině.. Po nějaké době silničku vedoucí do kopců nacházíme a přijíždíme na hranici. Vše probíhá bez komplikací, Kosovo a Albánie jsou docela kamarádi a tak na vše stačí jenom jedna budka s příjemným úředníkem. Jsme v Albánii a jediná komplikace před námi je ta, že už je docela pozdní hodina, začíná se smrákat a před námi je ještě docela daleká cesta. V dálce se rýsuje pohoří Prokletije a tak vyrážíme. Porušujeme tak pravidlo, které jsme si stanovili, a to dojet všude tak, abychom si ještě za světla mohli najít vyhovující ubytování.
Albánie
Ještě než začnu s Albánií, něco málo postřehů z jejích silnic, které jsme si opravdu užili :
Albánský řidič je překvapivě ohleduplný a kolegiální, ale patrně netuší, k čemu je páčka vlevo u volantu a proto ji zásadně nepoužívá. Zcela bez signalizace zastaví u chodníku, nebo krajnice. Stejně tak i krajnici, nebo chodník opouští a vřazuje se do provozu, ať je provoz jakýkoliv. Úmysly albánského řidiče jsou absolutně nepředvídatelné. Albánský řidič potká kamaráda, jedno jestli motorizovaného nebo jdoucího pěšky, zastaví a hlučně si povykládá, stejně tak si odskočí nakoupit do krámku u silnice. Patrně jenom v Albánii narazíte při jízdě po dálnici na kruhový objezd, případně potkáte na dálnici cyklistu, byť na závodním kole. Při jízdě po dálnici narazíte na krámek hned u krajnice, u dálnice bez odstavného pruhu, případně svodidel, se volně pase dobytek. Jeli jsme po silnici, jejíž přímý směr byl přerušený sloupem vysokého napětí. Pokud ze západní Evropy mizí čadící polovraky starých Mercedesů a Audi, vím kam, je to albánský venkov, kde na nesčetných vrakovištích probíhá kanibalizace a následná geneze více či méně pojízdného auta. Ale abych nebyl nespravedlivý, po sjetí z hor a kopců, narazíte v nížinách na poměrně slušné silnice (i slušná auta), povedená je především centrální dálnice a i hlavní komunikace podél pobřeží. Jen těch hor a kopců je v Albánii opravdu hodně…
Přidat komentář