Brazílie - leden 2021 - 1.část

Původní plán pro rok 2021 byla cesta na Jamajku, ale ještě v listopadu 2020 jsme hodně pochybovali, že díky kovidu vůbec někam pojedeme. Pak se k nám však dostala informace, že Brazílie se otevřela turistům a pro vstup je potřeba pouze platné cestovní pojištění kryjící právě i kovid.

Protože letenka s Airfrance vyšla na 12.160,-Kč s jediným přestupem v Paříži a s akceptovatelnou dobou 5, resp. 6, hodin na přestupu, bylo o naší další destinaci rozhodnuto. Letenku jsme koupili cca měsíc před odletem, takže se situace samozřejmě ještě stačila změnit a my jsme museli mít pro vstup do Brazílie nakonec i negativní PCR test, na který jsme si došli 2.1.2021 ráno a pak se pár hodin stresovali, jestli budeme všichni tři – já, Miloš a Freda negativní. Dopadlo to dobře, takže v neděli 3.1.2021 mohla naše cesta začít. Jen dovolená se tím prodražila o dalších cca 1.700,-Kč.

Od Brazílie jsem, upřímně řečeno, nečekala žádný zázrak, ale nakonec jsem byla nadšená. Všechno nám vycházelo podle našich představ. Rio je kouzelné město plné kontrastů, vodopády Iguazu jsou jedním z nejkrásnějších přírodních skvostů, které jsem viděla, mokřad Pantanal byl sice letos i přes období dešťů dost vyschlý, ale i tak to byl zážitek pozorovat volně žijící kajmany a papoušky. A poslední destinace na severu země – Jericoacoara také rozhodně nebyla krokem vedle.

Časový posun byl minus 4 hodiny, resp. v Pantanalu jsme po pár dnech zjistili, že tam je posun dokonce minus 5 hodin. Počasí nám přálo mimořádně. V Brazílii jsme byli vlastně mimo sezónu v období dešťů, ale letošní rok je „nějaký divný“, takže skoro neprší. My jsme zažili 10minutový déšť, když jsme čekali na autobusovém nádraží na spoj do Campo Grande. Podruhé pršelo poslední noc v Pantanalu, resp. cestou z Corumbá do Campo Grande, kdy jsme byli schovaní v autě a pak ještě asi 10 minut, když jsme seděli na letišti v Jericoacoara. Takže na nás kapky skoro nespadly. Oproti jiným destinacím jsem v Brazílii nepotřebovala dlouhé kalhoty nebo mikinu ani večer nebo v noci, bylo tam celou dobu vedro – přes den i 35 stupňů, večer kolem 27 stupňů. Jediný chladnější večer (23 stupňů) byl až ten poslední.

Brazilci byli moc milí, nicméně většina z nich neuměla anglicky, a to ani na místech, kde by to člověk očekával – např. na vnitrostátních letištích nebo v turistických agenturách. Byla jsem vděčná za svoji nepříliš dobrou španělštinu, která se portugalštině přeci jen podobá, a spolu s rukama a nohama se s ní dalo všechno domluvit.

Ceny jsou v Brazílii celkem v pohodě, rozhodně se za poslední dobu pro turisty tahle země hodně zlevnila. Ubytování jsme zajišťovali přes booking.com a bylo od 200,-Kč na noc. Rozšoupli jsme se jen poslední den, kdy jsme si dopřáli luxus za 900,-Kč/noc se snídaní. Snídaně jsme často měli v ceně ubytování, pak jsme většinou až večeřeli, a to vždycky v restauracích, resp. v kioscích na ulici – jídlo se tam dá pořídit od 60,-Kč, pokud se chce člověk uskrovnit – což my ne vždy chtěli. Taky jsme si dopřávali typický brazilský drink – caipirinhu (teda jen já s Milošem, Freda upřednostnil pivo – nejčastěji Skol nebo Brahma) a samozřejmě kokosovou vodu přímo z kokosu (ta byla nejčastěji za 5-6 reálů). Jinak jídlo bylo ok, ale já si víc pochutnám v Asii, takže žádné extra hody to pro mě nebyly. Brazilci mají rádi restaurace bufetového stylu – all you can eat. Vždy je tam rýže, hranolky, fazole, hovězí a kuřecí maso, špagety, maniok … V malých občerstveních se dají koupit různé taštičky plněné hovězím nebo kuřecím masem, šunkou nebo sýrem.

Platí se brazilskými reály, které nyní mají hodnotu cca 4,30 Kč. Při platbách kartou Revolut to byl kurz kolem 4,-Kč. Kartou se dá v Brazílii zaplatit v podstatě úplně všechno – včetně nákupů od „potulných“ prodejců na pláži – každý má u sebe terminál, tj. hotovost není zase až tak nutná.

Turistů bylo v Brazílii poskrovnu – v podstatě jsme skoro nikde neslyšeli angličtinu. Bylo to zcela jistě způsobené nejen mezisezónou, ale hlavně koronavirovou situací. Co se korony týká, tak se při naší cestě projevila tak, že na mnoha místech nám měřili při vstupu teplotu, všude byla k dispozici dezinfekce, roušky se nosily striktně ve vnitřních prostorách a venku tak půl na půl.

Dopravu po městech jsme řešili pomocí uberu. Vyšlo to nejrychleji a nejlevněji. Jednou jsme v Riu jeli metrem a autobusem. Na delší vzdálenosti jsme využívali vnitrostátní přelety a jednu cestu jsme absolvovali nočním autobusem.