Vodopády Iguazu
Budíček jsme měli v 5:30 hod. a v 6:00 už jsme čekali na ulici na uber. Ten nás za dalších 15 minut vysadil na místním letišti Santos Dumont. Check-in jsme si udělali v automatu a zašli na snídani, protože odlet do Sao Paula byl naplánovaný na 8:00 hod. Po hodinovém letu jsme chvíli museli čekat na přestup do Foz do Iguazu, kam jsme dorazili po další 1,5 hodině. Let jsme si koupili už v Čechách u aerolinek GOL (1.720,-Kč).
Uberem jsme přejeli k našemu ubytování sehnanému opět přes booking.com – k Vila Dumont. Měli jsme k dispozici apartmán 2 + 1 se dvěma koupelnami. Nebylo to nic moc, ale za 140,-Kč na noc a osobu jsme si nemohli stěžovat. Na ulici jsme si dali kebab a prošli se ne moc zajímavým městečkem. Dvě hodiny jsme pak strávili poflakováním na pokoji a na sedmou vyrazili na sraz s jedním českým párem, se kterým jsme se dali do kupy na cestovatelské skupině na FB. Společně jsme zašli na večeři a pak si dali caipirinhu, která ale tentokrát měla divnou pachuť, tak nikomu moc nechutnala, i když jsme zkusili i příchuť manga.
Tentokrát jsme měli ubytování bez snídaně, takže jsme si snídani dali v občerstvení „na ulici“ a pak vyrazili uberem k ptačí rezervaci (240,-Kč). Moc se nám tam líbilo – všude lítali papoušci, tukani a další ptáci. Byl tam i motýlí dům, ale motýlů tam zase až tolik nebylo. Pak jsme přešli přes cestu a tam byl vstup k vodopádům Iguazu (320,-Kč). Místní pomocník, který uměl zcela výjimečně anglicky, nám pomohl s objednáním lístků v automatu a koupením lístků na výlet lodí (1.180,-Kč).
Výletní autobus nás odvezl na zastávku, odkud jsme už pešky pokračovali k vodopádům. Nejdřív jsme je obdivovali z dálky a nakonec se dostali až přímo k nim na lávku, ze které jsme se vrátili úplně mokří. Zážitek to byl slovy nepopsatelný. Jediné, co nás mrzelo, bylo, že se k vodopádům nedostaneme z argentinské strany, protože ta nebyla letos turistům kvůli kovidu přístupná.
Iguazu na lodi
Oběd jsme si dali v all you can eat restauraci, která tedy byla na naše poměry hodně drahá, ale je pravda, že jídlo bylo výborné. Výletní autobus nás pak převezl na jinou zastávku, odkud vyrážel menší autobus směrem k nástupnímu stanovišti lodí. Cca 600 metrů jsme šli pěšky, než jsme došli k místu, odkud lodičky vyplouvaly. Byli jsme poučeni, že je ideální jet v plavkách, protože jinak budeme durch. Věci jsme si proto zamkli ve skříňkách, lanovkou sjeli k řece a ukořistili místa v první řadě. Výlet to byl opravdu skvělý, dojeli jsme až přímo k vodopádu a pak s námi loď zajela i pod něj, takže jsme byli jako ve sprše.
Trojmezí Marco das tres fronteiras
Když jsme se dostali zpátky ke vchodu, zavolali jsme si uber a přejeli ještě k tzv. trojmezí – Marco das tres fronteiras (140,-Kč) – řeky Parná a Rio Iguacu tady tvoří hranici mezi Brazílií, Argentinou a Paraguayí. Po zaplacení vstupu jsme tady zůstali asi dvě hodiny, pozorovali mumraj lidí, kteří se fotili u tabule značící všechny tři země nebo u krásné fontány. Pozorovali jsme odtud i úžasný západ slunce a pak taneční vystoupení. Uber nás večer odvezl k apartmánu.
Největší elektrárna na světě – Itaipu
Ráno jsme se museli vystěhovat z apartmánu, i když jsme z Foz do Iguacu odjížděli až před pátou večer. I s batohy jsme se šli nasnídat na stejné místo jako předchozí den a uberem pak přejeli k vodní elektrárně Itaipu (170,-Kč). Jde o společný brazilsko-paraguayský projekt a co do celkového množství vyrobené energie jde o největší vodní elektrárnu na světě. Itaipu Binacional se stavěla v letech 1975-1984 a elektřinu zde vyrábí 20 obrovských turbín zajišťujících 19% spotřeby elektrické energie Brazílie a 90% spotřeby Paraguaye. Přiznávám, že nejsem moc technický typ, tudíž to pro mě nebylo zase až tak zajímavé, ale když už jsme byli tak blízko a měli celý den čas, rozhodně jsem se tam i já chtěla vypravit. U vstupu jsme si dali batohy do skříněk, koupili lístky a vyhlídkovým autobusem jeli na obhlídku elektrárny zvenku. Vyjížďka i s přestávkou trvala asi 1,5 hodiny.
Od elektrárny jsme uberem jeli k místnímu budhistickému chrámu a pak už kolem druhé odpoledne na autobusové nádraží. Lístky na noční autobus jsme měli koupené z Čech (1.190,-Kč) – na autobusáku jsme pouze vytištěné vouchery z internetu vyměnili za lístky s čárovým kódem (vždy jsme dostali lístek a jeho kopii). Dali jsme si oběd a v 16:45 hod. nastoupili do poloprázdného autobusu. V 19:15 hod. zastavil náš autobus ve městě Cascavel. Tady pár lidí vystoupilo samo o sobě a nás zbytek z autobusu také vyhnali, že prý dojde k výměně autobusu. Moc jsme to v portugalštině nechápali, ale každopádně nám řekli, že pokračovat budeme až za tři hodiny. Tři hodiny jsme tak strávili na sedačkách na nádraží. Venku se mezitím spustil liják, ale trvalo to jen chvíli.
Kolem půl jedenácté v noci opravdu přijel další autobus, který byl totálně narvaný. Naše původně zamluvená místa nám změnili. Noc byla dost utrpení, protože autobus stavěl „na každém rohu“ a hlavně v něm byla děsná zima – ačkoli jsme byli navlečení do čeho šlo, nedalo se zimou skoro usnout. Mně navíc bolela už druhý den záda, takže ani pololůžková úprava mi moc nevyhovovala.
Přidat komentář