STONEHENGE
Dnešní výlet jsme si zamluvily už z Čech přes internetové stránky společnosti Mad Max Tours, protože samy bychom během jednoho dne tolik míst neobjely. Jedinou vadou bylo, že nástupní místo bylo v Bathu, takže jsme musely vstát dřív (tentokrát už v 6.30 hod.) a opět se vydat na vlakové nádraží, odkud nám v 8.00 hod. odjížděl vlak do Bathu. Trochu nás překvapilo, že v sobotu stál zpáteční lístek jen £ 6,30, ale bylo to spíš milé překvapení. Na výlet s námi jela i Verča, která si kupovala jen jednosměrný lístek, protože přímo z Bathu večer odjížděla zpátky do Oxfordu, a ta platila £ 6,10, což byl opravdu „deal“.
Nástupní místo pro náš organizovaný výlet bylo u Orange Grove, sraz v 8,30 hod. jsme stihly a tak jsme se o pár minut později vydaly s dalšími 6 pasažéry minibusem po oblasti Wiltshire, a to konkrétně do Stonehenge. Řidič a průvodce v jednom byl moc fajn chlapík, kterému bylo dobře rozumět. Celý den nám vykládal o místech, která jsme navštívili. No, a když náhodou nemluvil on, pustil nám z kazeťáku namluvený komentář majitelky cestovní agentury.
Ke Stonehenge jsme přijeli celkem brzy, takže tam ještě nebyly davy lidí, které se navalily, až když jsme tohle místo opouštěli. Vstupné £ 7,50 byly ochotné zaplatit jen Simona, Petra, Lenka a Verča. Kamila už na Stonehenge byla a ostatním stačil pohled přes plot. Stonehenge bohužel leží mezi dvěma silnicemi a k samotným kamenům se vůbec nesmí, protože jsou poměrně daleko obehnány provazem. To jejich krásu dost ničí a o nějaké velké mystické síle se opravdu mluvit nedá. Nám navíc byla pořádná zima, protože dost foukalo a začalo i poprchávat, takže pro nás hodina na tomhle místě byla ažaž. Po cestě ze Stonehege nám řidič přibrzdil u Silbury Hill (44 metrů vysoký uměle vytvořený prehistorický val), u bílého koně vytesaného do křídy a u hospody Waggon & Horses, kam často chodil Charles Dickens.
Další zastávku jsme měli v Avebury, což jsou podobné kameny jako Stonehenge. Je to ale mnohem hezčí megalitická oblast (nejen proto, že je to zde zadarmo). Avebury je mnohem větší (cca 16x), starší (cca o 1000 let), ke kamenům se může chodit, dotýkat se jich, nebývá tu nikdy přeplněno… Průvodce nám vyprávěl o tom, že dřív zde bylo cca 100 kamenů, ale církev je z velké části nechala pohřbít nebo rozbít. Paradoxně si pak z rozbitých kamenů nechala postavit kromě domů i místní kapličku. Jeden z kamenů se jmenuje Ďáblovo sedátko a člověk si po usednutí na něj může něco přát. Jen si má dávat pozor, aby se mu to taky nesplnilo. Právě u tohoto kamenu nám průvodce půjčil virgule, abychom vyzkoušely magnetickou sílu, kterou kameny mají. A je pravda, že Simoně, Kamče i Lence se virgule u kamene zkřížily! Zkoušela to ještě Verča, ale té to nefungovalo.
Po krátké procházce po okolí jsme se vydaly dál. Opět jsme přibrzdili u dalšího z koní, vedle kterého stál tentokrát i obelisk. Na oběd jsme zastavili v městečku Lacock, ve kterém se natáčelo několik filmů – mimo jiné i některé scény z Harryho Pottera. V restauraci George jsme si každá objednala něco jiného, bohužel jen některým z nás se to podařilo napoprvé, protože třeba pastýřský koláč už byl vyprodaný, krab byl dělaný nastudeno apod. Nakonec jsme si ale všechny pochutnaly a vydaly se na procházku po krásné historické vesnici. Do Abbey a katedrály jsme nakonec nešly, protože cena £ 12 se nám zdála přehnaná.
Pak už nás čekala poslední zastávka před návratem do Bathu a to překrásná vesnička Castle Comb, kde se zastavil čas. Byla to vážně kamenná nádhera. Trochu nás ale překvapil dětský koutek, který byl přímo ve zdejším kostele.
Do Bathu jsme se vrátili v 16,30 hod., takže Verča stihla svůj autobus do Oxfordu, na který ji vyprovodila Petra. My ostatní jsme vzaly útokem krámek s čokoládou a pak se s Petrou sešly na vlakovém nádražní, odkud jsme v 17,24 hod. odjeli zpátky do Bristolu.
Po večeři se ještě Kamča, Martina, Simona a Denisa vydaly na procházku po nočním Bristolu. Vyrazily jsme směrem na nábřeží a nemělo to chybu. Bylo docela teplo a u vody bylo báječně, došly jsme až k lodi S.S. Great Britain. Mimo jiné jsme také musely projít kolem několika restaurací a klubů, do kterých se valily davy mládeže. Zaujalo nás, že chodí spolu vždy buď větší skupinka kluků, nebo zase holek, málokdy to bylo promíchané nebo v páru. Na rozdíl od kluků, kteří vypadali normálně, byly holky neskutečné. Většina z nich trpěla nadváhou až obezitou, což však vůbec neřešily a měly na sobě ultra mini šatičky na ramínkách (zase takové teplo ale nebylo), boty na vysokých jehlách (na kterých rozhodně chodit neuměly) a make-up vhodný spíš do bordelu. Toužily jsme mít jejich sebevědomí. V riflích a bundách jsme si připadaly jako exotky, zvlášť když jsme potkávaly i skupinky supermanek a jinak kostýmovaných individuí. Byl to fakt kulturní šok, po kterém jsme už rády zamířily do hostelu.
Ráno jsme vstaly o trošku později než obvykle, což bylo cca v 8 hod. Část z nás si chtěla užít pravou anglickou snídani. Péťa v sobotu večer obešla okolí hostelu a našla příjemné místo, kde snídaně nabízeli za cenu £ 7,5 s tím, že mají otevřeno od 8,30 hod. Po dobalení kufrů a ranní hygieně se tak Petra, Denisa, Martina a Simona vydaly utratit poslední libry za pořádnou snídani. Když jsme však došly k místu, které den předtím našla Péťa, zjistily jsme, že je zavřeno a stejně tak jsme dopadly i u všech další kavárniček a hotýlků – prostě takhle brzo se v Bristolu v neděli asi nevstává. Nakonec jsme tedy snídani zakoupily v Tescu a přidaly se k ostatním holkám v hostelu, které mezitím také vstaly. Škoda, snad to vyjde příště.
Protože jsme přesně nevěděly, v kolik odjíždí v neděli autobus na letiště, vyrazily jsme pro jistotu s předstihem. Simona, Martina a Lenka se ještě chtěly po cestě stavit v Primarku na poslední nákupy, ale i tenhle obchod byl v 10.00 hod. ještě zavřený, takže ani tato akce nevyšla a všechny jsme proto v 10.20 hod. vyjely z autobusového nádražní na letiště. Během 50 minutové cesty se počasí rapidně zhoršilo, začalo pršet a foukat, takže nás ani nemrzelo, že Bristol opouštíme.
Na letišti jsme už opravdu utratily všechny zbývající libry a na čas, tj. ve 13,45 hod., vyletěly směr Praha. Let proběhl v klidu a za dvě hodiny už jsme byly opět na pevné zemi. Pobyt na letišti jsme si bohužel trochu prodloužily, protože jsme si stouply do špatně fronty na pasové kontrole. Fronta, která byla pro pasy z EU, se nám totiž zdála dlouhá, takže jsme šly do kratší, kam mohly všechny pasy. Jenže zatímco fronta EU postupovala velmi rychle, ta naše řada se téměř nehýbala. No, aspoň jsme pak nemusely čekat na velký Denisin kufr… Na letišti jsme se rozloučily s Petrou a zavolaly si mikrobus z parkoviště. Sice jsme nebyly jediné, takže se nás mačkalo v autě víc, než bylo sedadel, ale aspoň jsme nemusely čekat a u aut byly během pár minut. Martina s Lenkou odjely opět jedním autem a Denisa, Simona, Kamča a Katka druhým. Před osmou hodinou jsme už byly všechny doma a výlet byl tak definitivně za námi.
Anglie nás nezklamala, už proto, že jsme si všechny rády vyzkoušely angličtinu v praxi. Většinou jsme rozuměly dost dobře, snad až na některá hlášení v letadle a ve vlaku. Viděly jsme spoustu krásných míst a opět si dokázaly, že i sedm ženských spolu může přežít pohromadě, aniž by si začaly lézt na nervy.
Přidat komentář