Innsbruck
Zbývá necelá hodina do odjezdu. Ještě chvilku zmateně pobíháme po bytě a snažíme se zjistit, jestli nám něco nechybí. Snad ne… Nandáváme batohy a připravujeme se k odchodu. Jde se s námi rozloučit Jéňův tatínek. Jen nás spatřil, hned dostává záchvat smíchu. Volá Matese, Jéňovýho bráchu, ať honem běží dolů: „Honém, to musíš vidět!“ Mates se řítí ze schodů a už se válí smíchy oba dva. „Tyvole jak má ty hůlky ne! Ste blázni.. Né fakt ste blázni, tohleto není normální. Ten tě vopravdu musí milovat.“ Vykřikuje smíchy… Loučíme se a míříme na autobusové nádraží na Florenci.
S Jéňou jedeme asi na 10 dní do Rakouska. Beru ho do hor, do mě již známých Zillertalských Alp. Hrozně se těšim! Jedeme se společností Flixbus – mají dobré ceny a jezdí v podstatě denně. Co se týče služeb, to už je horší, ale my se chceme hlavně dostat do Innsbrucku. Autobus přijíždí o 10 minut dříve. Nakládáme batohy do kufru a jdeme hledat místo k sezení. Nakonec volíme dvě místa v horní části autobusu někde uprostřed. Ve 23:50 autobus vyjíždí. Huráá jedém!
Snažíme se usnout, ale moc nám to nejde. Asi po 2 hodinách jízdy najednou stavíme. Zkoušíme zjistit co se děje, ale vidíme jen, že autobus zastavil na odpočívadle pro auta. Tak si čůrací pauza… Po chvíli vidíme v přední části autobusu dva černě oděné policisty. Kontrolují pasy! Najednou mě popadl strach, vždyť já na pasy úplně zapomněla! Teď to všude kontrolují, nejspíš kvůli uprchlíkům. V hlavě si představuju, co všechno se může stát, když jim nebude stačit občanka. „ID card please, your passport please“ stále opakují blížící se policisté. Jsem unavená a mám knedlik v krku. Stále si opakuji: „Ale né jsme v evropské unii, určitě bude stačit občanka.“ Už jsou u nás! Podávám mu naše občanky, rychle nás přejede kamenným pohledem, poděkuje a pokračuje dál. Ufff je to za náma, nikam nevolali, nikam nás neodvedli, můžeme v klidu pokračovat dál…
Kvůli policejní kontrole přijíždíme do Norimberku s malým zpožděním asi ve 3:45. Tady budeme čekat na autobus, který nás doveze až do Innsbrucku. Jsme unavení a je nám zima. Naštěstí tu je otevřená kebabárna, a tak zalézáme aspoň do relativního tepla a kupujeme si čaj (opravdu odporný, ale aspoň teplý na zahřátí rukou).
Autobus furt nikde! Měl přijet v 5 hodin. Naštěstí tu nečekáme sami, tak jsem aspoň v klidu, že jsme na správném místě. Chvíli jsme venku, pak zase uvnitř. Už by opravdu mohl přijet… Po půl hodině konečně vidíme zelený autobus. Rychle bereme věci a míříme s lístky k řidiči. Opět nakládáme batohy a jdeme hledat místa. Dole už je plno, takže jdeme zase hledat nahoru. Vidím pár volných míst, ale vždy jen po jednom. Ale my chceme sedět spolu! V zadní části je sedačka pro pět lidí a vypadá volně! Míříme k ní, ale najednou vidíme, že je přes ní rozvalená nějaká paní. Dohadujeme se, kdo z nás jí vzbudí, když se najednou probouzí sama a sedačku pro nás uvolňuje. Jsme v teplíčku a nakonec máme i spoustu místa! Usínáme a budí nás krásný východ slunce. Pojíždíme okolo polí, vinic a chmelnic a ze vzdálenějších lesů stoupá ranní mlha.
Autobus přijíždí do Innsbrucku, hned vedle vlakového nádraží, se 40 minutovým zpožděním v 10:30. Tak to nám ta cesta pěkně začala…
Přidat komentář