• Menu
  • Menu

Chorvatsko 2

dkasper

TROGIR

Po snídani a dobalení posledních věcí jsme v 9,45 hod. vyráželi z hotelu směrem na Trogir. Po cestě jsme si chtěli udělat zajížďku do Mostaru. Na hranicích s Bosnou a Hercegovinou v okolí Neumu byla už pořádná oboustranná zácpa (holt sobota v hlavní sezóně). V Neumu jsme to proto vzali do Mostaru „zkratkou“. Je pravda, že jsme cestu několikrát dost proklínali, navíc nám nepomohla ani navigace, která byla v těchto končinách dost bezradná a většinu silnic neznala. Krajina byla kouzelná, ale úroveň silnic šílená. Kupodivu tady byl i celkem velký provoz, ale silnici nebyly většinou připravené na dvě míjející se auta. Nakonec jsme se bůhvíjak dostali na hlavní silnici  a v jednu hodinu odpoledne do Mostaru konečně dorazili. Parkoviště v okolí starého města byla plná, nakonec jsme zaparkovali na prázdném plácku u jakéhosi kostela cca 5 minut od centra. Když jsme po třech hodinách odjížděli, naběhl na nás nějaký chlapík a domáhal se parkovného. Nevím, jestli to byl oficiální hlídač nebo ne, ale pro klid v duši jsme mu raději zaplatili.

Procházka starým městem směrem ke známému mostu se nám moc líbila. Uličky s „kočičími hlavami“ na zemi byly lemovány stánky se suvenýry a nás překvapily ceny, které byly oproti Chorvatsku více než příznivé. Suvenýry se daly koupit už od jednoho eura, kopec zmrzliny za 50 centů. Platit se všude dalo v eurech, v chorvatských kunách i v místních markách. Naše kroky samozřejmě vedly hlavně ke starému mostu, který je vlastně docela nový. Byl znovu postaven v roce 2004. V roce 1993 byl totiž zbořen, když v Bosně téměř už končila válka.

Mostar
Mostar

Modré a červené jezero

Oběd jsme si dali v restauraci s výhledem na most a během jídla se nám naskytla třikrát podívaná na to, jak z mostu skočil mladík pro pobavení turistů (a jistě ne zadarmo). Pro mě cosi nepochopitelného. Na cestě do Trogiru jsme se ještě stavili u obce Imotski u Modrého a Červeného jezera. Červené jezero prý patří k nejpodivuhodnějším krasovým jevům. Původně to bylo (stejně jako Modré jezero) podzemní jezero, které se zřícením stropů podzemních síní a chodeb stalo povrchovým. Poprvadě řečeno, nebylo to nic moc, ale zajížďka nebyla velká, tak nám to nevadilo. Navíc jsme měli štěstí a na hranicích mezi Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem tentokrát nebyla vůbec žádná fronta. Pouze cca 10 km za hranicemi nás zastavila policejní kontrola, ale žádná důkladná prohlídka se nekonala.

Trogir

Trogiru jsme byli ubytování na nábřeží ostrůvku Čiovo v hezké Ville Tudor. Měli jsme dva pokoje s balkónem, ze kterého byl výhled na přístav jachet i na staré město. Večeři jsme si dali na nábřeží a přes davy lidí si pocourali v historickém Trogiru.

Snídani jsme si dali v hotelu a pak si už od paní domácí nechali doporučit místo na koupání. Poslala nás na „pláž“ u konoby (restaurace) Dango v městečku Okrug Gornji na ostrůvku Čiovo cca 5 km od našeho ubytování. Při cestě autem jsme projížděli kolem klasické „městské“ pláže, která byla celkem fajn, ale bylo tady hodně lidí a žádný stín. „Naše“ místečko bylo mnohem lepší – zalezli jsme si až dozadu na konec zátoky a celý den se slunili, pozorovali kraby a sbírali mušličky. Večer jsme si opět prošli město a k jídlu jsme si koupili bramborovou spirálu. Na trhu jsme ještě nakoupili ovoce a večer si udělali melounové hody.

Okrug Gornji
Okrug Gornji

Městečko Podstrana

Na další den jsme naplánovali výlet do městečka Podstrana cca půl hodiny od Trogiru. Dovolenou tam zrovna trávil strejda s rodinou, takže jsme zaparkovali u jejich apartmánu a společně se vydali na oblázkovou pláž. Poprvé a vlastně i naposledy jsme se tady setkali s vlnami – nebyly sice obří, ale rozhodně už nešlo o klidnou hladinku. Do Trogiru jsme se vrátili po šesté hodině a následovala samozřejmě večeře – tentokrát v historickém jádru Trogiru.

Celý další den jsme strávili u moře v Okrug Gornji a stejně tak i dopoledne následujícího dne. Ve středu odpoledne jsme se Sárinkou vyrazily lodí do Splitu. David s Esterkou zůstali v Trogiru, protože se jim už výletovat nechtělo. Cesta lodí trvala hodinu s jednou zastávkou ve Slatině. Ve Splitu jsme přistály kolem 16,30 hod. a na procházku městem a posezení na promenádě jsme tak měly dvě hodiny, což nám úplně stačilo. Samozřejmě jsme nevynechaly zbytky Diokleciánova paláce, který byl v roce 1979 zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Zpátky do Trogiru jsme se vracely větší lodí a z horní otevřené paluby jsme si užily západ slunce. V přístavišti už na nás čekali David s Esterkou a společně jsme zašli na poslední trogirskou večeři.

Z hotelu jsme se vystěhovali ve čtvrtek kolem desáté hodiny a odjeli do Šibeniku, kde jsem si prohlédla staré město (zbytek rodiny počkal mezitím v kavárničce, neb vedro bylo úmorné). I šibenická katedrála sv. Jakuba (Sveti Jakov) byla v r. 2000 zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví organizace UNESCO.

Vodopády Krka, zklamání

Další cesta nás zavedla do národního parku Krka, což bylo největší, resp. jediné, zklamání z Chorvatska. Mělo nás odradit už narvané parkoviště u městečka Lozovac, kde je jeden ze vstupů do parku. Bohužel nás to neodradilo, zvlášť když u kasy nebyla žádná fronta. Po zakoupení (jak jinak než drahých) lístků (110kn – dospělý a 80kn – dítě) jsme se nechali svést autobusem do místa, kde začínal cca dvoukilometrový okruh, který nás měl dovést k místním vodopádům. Místo by to bylo hezké, pokud by zde byla max. třetina lidí. Tady ale byly davy. Po úzkém dřevěném chodníčku šel jeden proud lidí tam a druhý proud zase zpět. Jakmile se někdo zastavil, aby si něco vyfotil, zablokoval totálně cestu. Po cca 1,5 km se došlo k vodopádům, u kterých to vypadlo jak na nějakém přeplněném koupališti. Spousta lidí byla ve vodě a další hromada všude kolem. Tráva už tam nikde nebyla, všude jen hlína a na ní se váleli lidé. Sice jsme se také smočili, protože vedro bylo úmorné, ale uspokojení nám to nepřineslo. Při cestě zpátky jsme se dostali do zácpy na mostě, ze kterého byl „nejhezčí“ výhled na vodopád, tj. každý se zde zastavoval, aby si udělal fotku. Nakonec se nám podařilo dofunět ke stanovišti autobusů a do třetího z nich jsme se dostali. Následovala adrenalinová jízda vzhůru k parkovišti, při které jsme se museli vyhnout asi 15 dalším autobusům, přičemž cesta nebyla na dva míjející se autobusy dimenzovaná.

NP Krka
NP Krka

Plitvická jezera

Po zážitku s vodopády Krka doporučuji nechat si tuto zábavu ujít, příp. si přivstat a být tam hned v sedm a nebo sem jet v květnu či říjnu. Myslím, že obdobně to podle zaplněného parkoviště vypadalo i při cestě od dalšího vchodu ve Skardinu, přičemž zde se daly koupit i lístky na loď (za dvojnásobek ceny). Po zhruba dvou hodinách jízdy autem jsme dorazili do našeho posledního ubytování – do Villa Irene – cca 5 km od vstupu do národního parku Plitvická jezera. Ubytování bylo moc fajn v klidné vesnici a paní domácí byla vstřícnost sama.

Po zkušenosti s NP Krka jsme si tentokrát přivstali, nasnídali se na terase a v sedm hodin už jsme kupovali lístky do NP Plitvická jezera (180kn – dospělý a 80kn – dítě). Paní domácí nám doporučila nejlepší trasu s tím, že ji máme projít v opačném směru tak, abychom nemuseli čekat na vláček a přívoz, kterými se v národním parku mj. přepravuje. Rada to byla dobrá, až na to, že když jsme došli k zastávce mašinky, zjistili jsme, že první odtud vyjíždí až za 45 minut. Čekat se nám nechtělo, takže jsme na druhou zastávku došli pěšky a svezli se teprve odtud. Lidí i tady bylo dost, ale pořád to ještě šlo – částečně proto, že jsme tady byli brzo a částečně proto, že Plitvice mají mnohem větší rozlohu, takže se zde lidé přeci jen trochu „rozprostřou“.

Plitvická jezera
Plitvická jezera

Chvíli jsme se procházeli kolem nádherně modro – zelené vody a vodopádů různé velikosti i síly, až jsme došli ke kotvišti trajektu. Naštěstí jsme se vešli hned na první a za cca 10 minut se dostali na druhou stranu jezera, kde jsme si dali občerstvení v místním bufetu. Odtud jsme se vydali pěšky k Velkému vodopádu a litovali lidi, kteří tady stáli dlouhou frontu na přívoz na druhou stranu. U Velkého vodopádu byla celkem zácpa, takže jsme si ho vyfotili a rychle mazali k východu, kde jsme byli chvíli před polednem. Byli jsme šťastní, že jsme si národní park užili dopoledne a relativně bez lidí, protože venku byla fronta na lístky cca na 3 – 4 hodiny. Zbytek dne jsme relaxovali na pokoji a odpoledne se vydali do města Slunj vzdáleného od nás cca 30 minut. Paní domácí nám totiž doporučila hospodu Petro, kde mají vlastní pstruží sádky. Dali jsme si tedy poslední večeři v Chorvatsku a pak se už vrátili do apartmánu, abychom vše zabalili. Budíček na druhý den jsme nastavili na tři hodiny, abychom se cestou zpátky domů vyhnuli zácpám i vedru (38°C). Vyplatilo se a ve 12,30 hod. už jsme parkovali doma v garáži.

Z výletu do Chorvatska jsem byla nadšená – jedno místo bylo hezčí než druhé – tedy až na vodopády Krka. Dost mě však překvapily ceny, které byly hodně nadsazené – zvlášť v oblasti Dubrovníku. Každopádně ta dovolená stálo za to!

předcházející cesta Chorvatsko

dkasper
dkasper

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *