The Peak

Vstáváme v 11:00 a jsme posunutí o 6 hodin. Na ulici nás do obličeje praští prudké slunce a horké navlhlé klima. Jdem po chodníku a nestačíme vstřebávat stimuly – obchody s vonícím čajem, dvoupatrové tramvaje, povalující se kočky. Obchody se vším, kde do sebe prodavači schoulení v rohu cpou rychlé polívky. Bambusová lešení a prádlo na sušáku vlající ve dvacátém patře.
Hned narážíme na problém s vybráním peněz z automatu („client is bussy“ vidíme poprvé v životě) a bez hotovosti tady nepochodíte. Naštěstí je poblíž další. Všude vlaječky, pozlátka, nápisy, grafický odpad.
V plánu máme dojet na The Peak jako dominantu – kopec, na který se dopravíme lanovkou.

New Hing Fat Dim Sum

Táta se ale nechává slyšet, že tam ještě vpálíme něco k obědu a k našemu štěstí doposud kráčíme směrem od centra, a tak jsme obklopeni spoustou lokálních obchůdků a restaurací nacpaných do 15m^2 (i malé byty tady jsou za 45 000 000 našich korun; místem šetři i tak, že v některých domech jsou pouze výtahy a krizové schodiště vede venkem domu), kde jedi místní. Lezeme do jedné z nich a anglicky mluví jen dcera majitelky, ta pobíhá mezi stoly a s úsměvem na sebe pokřikují se skupinkou postarších mužů. Na stolech jsou čínsky předepsané tabulky s jídly, do kterých hosté vyplňují objednávky a personálu je pak prostě odevzdají. 15 letá holčička jej vyplňuje za nás a dostáváme peckové knedlíčky se zeleninou, s oříšky a garnáty, dostáváme olihně, knedlíčky jsou ideálně ulepkaně mazlavé. Všechno úžasné a dlouhé hodiny potom vše stále vychvalujem a neplatíme za 5 chodů ani polovinu, co za 4 piva předešlý večer. Celé místo bylo překvapivě velice čisté a teď, když na to zpětně vzpomínám, je to jeden z nej gastro zážitků. Jmenuje se New Hing Fat Dim Sum.

Čínský Wall Street

Nastupujem do tramvaje, kde nám stařenka překvapivě zběhlá v angličtině nadiktuje cestu až k lanovce, tu ale posouváme na později, když dorážíme za 10 minut z předešlých obrazů do čínského Wall Street v centru.

Obrovské mrakodrapy a mladí lidé v oblecích, dívky ukázkově chique podle západo-korejské módy, pouliční obchody nadepsané barevnými znaky střídá LV, Nordface, Versace, Bvlgari atd. Přesto jsou mezi mrakodrapy husté davy a malá tržiště.

Jako první lezeme do obchodního centra. Ty tady mají trochu jiný kalibr. Lidé zde jedí aniž by to bylo něco podřadného. Vidíme i luxusní restaurace, kino s dřevěným nádherným barem v plném významu toho slova, obchod s technikou DJI a Zeiss. Ceny za módu tu jsou tak vysoké (přes to, že většina se poblíž pravděpodobně vyrábí), že se nedivím jejich nákupů v Pařížské. Dozvídáme se, že v Singaporu jsou obchodní domy s originály od Daliho a podobné bizáry.
Dáváme si v kavárně několik kafí a piv a konečně jsme dostatečně rozkoukání na to, aby táta vytáhnul francouzštinu na nic netušící číšníky – “Dal bych si ten Sole fillet, pokud je teda opravdu poslední.”

Taxíkem na The Peak

Procházíme Hong Kongským parkem s koi kapry a želvami až se dostáváme k frontě na lanovku, která by byla na hodinu nejmíň. Chytáme taxika a na The Peak jedeme za necelých 60HKD, to se nám povedlo.

Výhled byl krásný, možná bych doporučil i noc; říká se, že HK je přes noc nejbarevnější město. Vstup na jednoduše nejturističtější část HK, věž/vyhlídka na The Peak, stojí 52 HKD. Výhled jsme zastihli krásný, počasí přálo – na jednu stranu moře a ostrovy, které jsou piktoreskně zastírány hustotou vzduchu, na druhou město s přístavy a dominantou v podobě jedněch z největších mrakodrapů světa, to vše však zabaleno v zeleni a přírodě, kterou si možná mnoho lidí u nás s HK nespojí. Překvapeni jsme byli i opuštěnými rezidencemi, vilkami a bůh ví čím na vrcholku kopců.

I zde se staví – jeřáby stojí výš nad Hong Kongem, než má jakýkoliv turista šanci se dostat. Vstup však stojí, jak jsem již zmínil, 52 HKD a upřímně je možno vidět přibližně stejná panoramata, pokud si dáte práci je na kopci hledat (s krásným výhledem na město jsme měli i kavárnu) . Celá budova je plná kýčů (představte si okolí Pražského hradu) a restaurací, které podezřele hodně připomínají gastro v USA (neony a uvaděči, design interiérů, i jídla a pivo atd.). Nakonec se usazujeme do pizzaXbeer spotu Wildfire, kdy si při krásném výhledu dáváme pizzu a craft piva. Zdejší provozovatel, Ind žijící v HK přes 20 let, nám doporučuje “escalator” ve čtvrti Soho.

Escalator ve čtvrti Soho

Snažíme se tedy na vrcholku zastihnout taxík, ale nikdo na angličtinu, ani “Soho” nereaguje. Nakonec nalezeme do jednoho, který po cestě pravou rukou řidí a levou si buď sundavá brýle a kouká do mapy, nebo nám na smart phone mapách ukazuje, kam jakože jede – každou zatáčku v prutkém kopci jsme pouhý vlásek od nabourání.

Do toho dva starší členové výpravy začnou vyprávět mandarijsky (asi nemusím vysvětlovat, že v Číně je obrovské množství jazyků a dialektů – v tomto případě mandarijština X kantonština) – Na celé auto vyřváváme základní nic neříkajíicí fráze, abychom jó přisypali sůl do rány: [pajpů taudžó, wo pu’č tao…]. Řidič se popadá za břicho, až se rozmlouvá náš přítel sinolog vepředu (který by jinak nerad mluvil na HK mandarijsky tak, jako by nemluvil rusky na ukrajince; mají silné pře v nadnárodních zákonech o sebeurčení a tak podpobně, ale i takových blbostech, jako je omezení nejvyšší budovy na kontinentu). Řidič nám mile doporučuje navštívit Temple street a veze nás LKF (Lan Kwai Fong), které nyní v 19:00 zalidněné a živoucí působí jiným dojmem a já si vybavuji jeden ze svých oblíbených filmů “Chungking express”, a to obzvláště když dorážíme k obrovskému eskalátoru přes tři bloky. Pravá strana, ta prostornější, byla pro podniky Angličanům, imperiálním/obchodním diplomatům, levá zmáčklá dusící se část pak pro domorodce.

Lezeme do 4-5 barů a nakukuji i do mešity. Bavíme se s místními v dobrém i špatném.
Všude, a hlavně na eskalátorech vidíme spoustu bělochů, evidentně bussinessmenů, tím více si uvědomuji, jak moc je HK se svou historií bankovního města babylon na způsob Londýna či New Yorku. Eskalátor mne fascinuje i svým značením zákazu zastavení pro chodce…

Kubánský podnik v Hong Kongu

Na jednou se po “pár” pivech a otrapech, kteří je kradou, ocitáme v baru v centru, kde je aspoň 90% zákazníků bělochů; podnik s kubánskou hudbou, cpeme do sebe mojita, někdo mě přirovnává k Post Malone a táta divoce tancuje, zpívá a vzpomíná na nedávnou dovolenou na Kubě – “O ye comova”.
Oddělujeme se od skupinky a dáváme se o pár metrů stranou velmi průměrnou šíšu (kterou jsem neměl už hodně dlouho, ale v 1 hodinu ráno člověk dělá věci) a zbytek skupiny se nakonec připojuje.

Mekáč

Hledáte-li ožralecké hladové okýnko z Letné nebo Národní, máte smůlu. Vše je touhle dobou dávno zavřeno, a tak se hlasitě dopotácíme do mekáče, kde “””překvapivě””” chutná vše stejně, jako u nás. Přenesli jsme se přes to, jak moc nás v shisha místě napálili, a je nám líto, že to je pro nás zatím většinová identita nočního HK. Krom nás v mekáči však není nikdo vyloženě opilý, což ve mne vzbuzuje otázku, co tu tak mohou dělat?
S kyblíkem v ruce se prázdným městem dopotácíme ve 2:30 ráno zpět do hotelu rozmýšlejíc co zítra…

PS: kdo může říct, že zažil party v Hong Kongu?