• Menu
  • Menu

Japonsko 6

Andy

Dva dny v Tokiu – polévka SUMO, mrakodrapy a roboti

V  Tokiu jsme se nechtěly zdržet více než dva a půl dne.  Aglomerace několika měst, kde žije okolo 12 miliónů obyvatel, nám měla sloužit k aklimatizaci v prvních dnech našeho výletu. Přeci jen sedmihodinový časový rozdíl, humidní horké počasí, smog, hluk a znaky, které nám stále nic neříkají, nám pěkně pomotaly hlavy. Druhý den v Japonsku jsme se vzbudily až v devět a bez snídaně jsme vyrazily do města.

Naším prvním cílem bylo Tokyo Metropolitan Edo Museum, které ve svých prostorách vysvětluje historii Tokia a japonské kultury. Výtahem jsme se vyvezly až do 6. patra, kde výstava začínala. U vstupu jsme si všimly cedule „free guided tour“, a protože jsme z japonské historie nevěděly vůbec nic, rozhodly jsme si jednoho „free guida“ na výstavu opatřit. Náš průvodce nás překvapil jak svými obsáhlými vědomostmi, tak skvělou angličtinou, která nám u většiny Japonců prozatím chyběla. Průvodce povídal a povídal a my jsme se ptaly a ptaly, až se z dvouhodinové návštěvy rázem stala čtyřhodinová. Zcela vyčerpané jsme vyšly z klimatizovaného muzea do sluncem rozpálených tokijských ulic.

Naše kroky vedly přímo do vyhlášené restaurace s místní specialitou- polévkou sumo. Nacházely jsme se totiž ve čtvrti se slavnými zápasníky sumo, a tuto místní specialitu jsme si podle našeho průvodce „nemohly nechat ujít“. Protože jsme ovšem ještě stále nechápaly systém místního značení ulic, cestu nám musel poradit jeden z místních Japonců. Byl tak ochotný, že nás před restauraci dovedl, a to i přesto, že jeho cesta vedla opačným směrem.

Dalším typem, který jsme nyní dostaly od našeho couchsurfera, byl výlet lodí směrem od chrámu Sensoji k přístavu Hinode. Poté, co jsme se prošly okolo chrámu Sensoji a nakoupily typické japonské suvenýry a sladkosti, které se většinou skládaly z blíže neurčité sladké fazolové hmoty, jsme pokračovaly přes zaplacenou plavbu lodí zpět domů.

Došly jsme, a protože jsme měly opravdu velký hlad, neotálely jsme a rovnou jsme se vypravily do místního supermarketu, kde jsme chtěly nakoupit potraviny na českou česnečku. Pár brambor, vajíčka a sýr nás ale vyšly v centru Tokia opravdu draho. No což, aspoň ukážeme také trochu té české kultury tady, deset tisíc kilometrů od domova. A věřte nebo ne, naše česnečka sklidila velký úspěch. Dokonce si ji náš couchsurfer nafotil a chtěl vědět i všechny použité ingredience.

Druhý den v Tokiu jsme měly v plánu začít na největším rybím trhu na světě – Tsukiji Fish market. Pro turisty tu měli otevřeno až od devíti dopoledne. Od našich kamarádů jsme ale věděli, že jestli chceme vidět ty „největší tuňáky“, musíme si přivstat, a do míst dorazit už okolo šesté ranní. I přesto, že jsme si přivstaly, na trh jsme dorazily až v osm. A jak jsme záhy pochopily, i tato hodina byla na místní turistické poměry zbytečně příliš brzy. Pokud totiž chcete vidět místní zakázanou atrakci, musíte mít opravdu ostré lokty a nebát se jít přes všechny místní zákazy. A to jsme my neměly. Takže když nás už třetí policajt poslal zpět, rozhodly jsme se raději obhlídnout místní veřejný trh, který zde fungoval už od osmi a nečekat až do devíti, až se otevře zbytek vnitřního tržiště s burzou.

Po nákupu suvenýrů a jídla roztodivných tvarů a chutí jsme se rozhodly vydat pěšky do městské čtvrti Roppongi hills, která je známá hlavně kvůli svým moderním výškovým budovám. Cestou jsme prošly okolo různých ambasád skrz několik parků a veřejných zahrad, které nás překvapily svým přírodním charakterem, který podporovaly neutichající zvuky cikád a klokotající potůčky. Ve čtvrti Roppongi hills jsme prošly do části Tokio Midtown, kde se nachází překrásná moderní budova galerie 21-21. Během naší návštěvy se výstavní prostory právě předělávaly, takže jsme nemohly pořádně obhlídnout její interiér. Celé zmožené jsme si alespoň sedly k místní uměle tekoucí vodě a zchladily své horkem odulé nohy.

Chůze jsme měly právě tak akorát, a proto jsme se rozhodly opět využít tokijskou veřejnou dopravu. Vlakem jsme se dostaly do Akihabary, místa, které je známé svými blikajícími neony, obrovskými obchody s elektronikou a pro nás hlavně roboty. Herny, reklamní spoty a všechen ten ruch okolo nás ale začal velmi rychle vyčerpávat. V informačním středisku jsme se proto zeptaly, kde najít roboty. Slečna za okýnkem nám předala mapu se dvěma kroužky, podle kterých jsme v příští půlhodině našly jeden obchod, kde byly robotí součástky, ale kde jsme vlastně žádného robota neviděly a druhý obchod, který byl úplně normálním obchodem s elektronikou. Zklamaně jsme poté naši honbu za roboty vzdaly.

Následoval přejezd do Harajuku, kde jsme se chtěly podívat do místního parku a poté i na budovu National Yoyogi Stadium. Když jsme ale konečně přijely na stanici, park byl zavřen a ke stadionu vedly davy lidí. I my jsme se tedy připojily k průvodu a napjatě očekávaly, kdy nás nějaký z pokřikujících organizátorů pošle zpět. Nikdo nás ale nevyhodil, a proto jsme se dostaly až do budovy, kde se k našemu překvapení konalo něco takového jako výstava studentských prací. Co jsme ovšem uviděly, se nedá ani zdaleka popsat jako studentské práce. Programy, digi-hry, aranžmá a další kreativní výtvory nám vyrazily dech. Rychle jsme si vzpomněly na naše „amatérské školní projekty“ a se sklopenou hlavou a studem v očích raději odešly na vlak domů.

Náš couchsurfer měl v plánu nám ukázat jeden z místních levných japonských barů, kde jsme si dali pro něj údajně levnou večeři. Na stůl nám postupně místní obsluha nosila různé druhy nudlí, rýže, ryby jak pečené, tak syrové. Ochutnaly jsme i výbornou polévku miso. Co jsem pozřít opravdu nedokázala, bylo syrové vajíčko, které si dáte na rýži společně se sojovou omáčkou. Zvláštních chutí jsme za večer ochutnali víc než dost a s plnými bříšky jsme pak doma velmi rychle usnuli.

Cestopis následující den

Cestopis předcházející den

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Andy
Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *