• Menu
  • Menu

Japonsko 7

Nikkó, chrámový komplex UNESCO a první japonská bouře

Poslední noc v Tokiu byla krátká. Společně s naším couchsurferem jsme se vypravili již před sedmou hodinou ranní na hlavní tokijské nádraží, kde čekal náš první japonský rychlovlak shinkanzen. Jeden přestup, necelé dvě hodiny jízdy a 128 km směrem na sever od Tokia a už jsme byly na japonském venkově ve městečku Nikkó. Kromě poklidnějšího tempa, méně lidí a nekončících zelených svahů všude okolo, se výrazně zlepšilo i místní klima. Konečně jsme mohly alespoň trochu normálně dýchat.

Franka Loyd Wright

Své batohy jsme odložily v uzamykatelné schránce na zavazadla v nádražní budově navržené od světoznámého architekta Franka Loyda Wrighta, koupily si dvoudenní lístek na místní dopravu a odjely k městské největší atrakci – buddhistickému a šintoistickému chrámovému komplexu. Za kombinovaný vstup do několika místních chrámů a zahrady jsme každá vyplázla 1300 yenů. V přepočtu 100 yenů je 1 euro = 25 Kč. Po dvou a půl dnech v Tokiu a půl dni v Nikkó nám začaly rychle ubývat peníze, které jsme si původně rozpočítaly na celý výlet. Jak jsme zanedlouho pochopily, Japonsko bude drahé a peníze zde nemají takovou hodnotu, jako v evropských státech.

Chrámový komplex Rinnó-ji

Návštěvu chrámových komplexů v Nikkó, které jsou zcela právem zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jsme začaly u japonské zahrady Shoyo-en, kde jsme nakrmily místní nenažrané koi-kapry. Pokračovaly jsme přes chrámový komplex Rinnó-ji – součástí chrámu je i buddhistický chrám Tendai založený roku 776. Chrám Rinnó-ji, ve kterém se nachází krásné obrovské sochy na lotosových květech, jsme bohužel mohly obdivovat pouze zevnitř. Kvůli probíhající rekonstrukci byl totiž jeho exteriér zahalený za ošklivou plachtou.

Vrátily jsme se zpět na cestu a vydaly se směrem vzhůru k svatyni Toshogu (sluneční svit). Zde jsme obdivovaly posvátnou stáj s bílým koněm a bránu se slavnými dřevorytinami. Mezi nejslavnější patří reliéfy se třemi opičkami z Nikkó, které představují tři základní zásady tendai buddhismu – neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo. Naše kroky pokračovaly k bráně Sluneční záře – Yómei-mon s dalšími jemně propracovanými dřevorytinami a pozlacenými dekoracemi. Vrcholem celé návštěvy jsou obrazy květů a ptáků, které jsou umístěny na stěnách této brány.

Při návštěvě celého komplexu jsme si ani nevšimly, jak rychle se změnila barva oblohy. Z blankytně modré se nad našimi hlavami objevily černé dešťové mraky. Pršet začalo právě ve chvíli, kdy jsme dorazily k jednomu z dalších chrámových komplexů. Měly jsme štěstí. Při prvních kapkách jsme se schovaly pod jednu z místních střech. To, co následovalo, byla jedna nepropustná vodní masa valící se z oblak na zem. Celý výjev, který byl doprovázen hřměním a výraznou změnou teploty, trval přibližně jednu hodinu, během které jsme se alespoň stihly najíst. „Aha, takže takto vypadají místní vydatné srážky v září- nejdeštivějším měsíci v roce, tak to se máme na co těšit,“ pomyslely jsme si.

Vila Nikkó Tamozawa

Po návštěvě snad všech chrámů jsme začaly být opravdu unavené. Chtělo to změnu a nějaké jednodušší tvary a barvy s menším množstvím zlaté a červené. V místních obchodech jsme se občerstvily díky všem možným hnusným ochutnávkám tradičních japonských pokrmů, a pak jsme pokračovaly směrem na nově zrekonstruovanou imperiální vilu Nikkó Tamozawa. Která ve svém komplexu ukrývá 600 (!) střídmě až zenově jednoduše vybavených pokojů. Nejstarší část celého komplexu byla postavena již v roce 1632 a během druhé světové války vila sloužila jako útočiště pro japonského císaře Akihity. Budova je umístěna v pečlivě udržované tradiční japonské zahradě, která je atraktivní hlavně během jarních měsíců, kdy zde prý překrásně kvete 400 let stará třešeň.

Shin-kyó

Po této návštěvě se začalo stmívat, a tak jsme se vypravily směrem zpět k nádraží k replice červeného mostu Shin-kyó, který vede přes dravou říčku okolo hlavní ulice. Pokud nevíte, co s penězi, můžete si koupit vstupenku, díky které si most můžete projít z jednoho konce na druhý. Nám ovšem tato varianta přišla jako totální volovina, a tak jsme si raději most prohlédly z dalšího mostu umístěného cca 15 metrů směrem po proudu. Po krátké chůzi jsme konečně došly na nádraží. Vyzvedly jsme si batohy a sedly si na lavičku. Netrvalo to ani 5 minut a objevil se náš nový couchsurfer- Američan učící angličtinu na místní střední a základní škole. Společně jsme se pak vydaly k němu domů, kde jsme dostaly k užívání celý jeden pokoj! Jaký luxus, po tokijském mini jednopokojovém bytě.

Cestopis následující den

Cestopis předcházející den

Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.