Národní park Erawan
Na dnešní den jsme si v hotelu objednali výlet do národního parku Erawan, jeskyni Krasae, dřevěný viadukt přes řeku Kwai a jízdu po železnici smrti (550 bahtů).
Výlet byl komplikovanější díky tomu, že hotel organizoval 8 různých výletů a všechny nás nacpal do jednoho auta. Ráno jsme proto nejdříve jeli do sloního kempu, kde někteří vystoupili. Aspoň jsme se tam vyfotili se slonem. Až potom jsme jeli do Erawanu. V Erawanu jsme se prošli po stezce, na které bylo 7 různých skvělých vodopádů. Ze začátku byla stezka asfaltová, naprosto pohodová, postupně to ale bylo náročnější. K sedmému vodopádu už jsme šplhali po kluzkých dřevěných žebřících, brodili jsme se korytem potoka, přes kaskády a skalní jezírka. Cestou jsme narazili na makaky. Průvodce nás před nimi varoval, že rádi kradou věci a měl pravdu. Jeden makak zkoušel Martinovi ukrást batoh. Lucka si chtěla vlézt za jeden vodopád a tak šla do toho. Když tam pak tahala i mě, tak jsem si pěkně odřela kolena. Hojilo se mi to pak několik dní.
Na začátku stezky byla řada restaurací, v jedné z nich jsme dostali oběd (byl v ceně výletu). No a pak jsme čekali a čekali. Čekali jsme, až se z vodopádů vrátí ostatní lidé z auta, ti napřed byli ve sloním kempu a pak je dovezli za námi na vodopády. Protože jsme čekali dost dlouho a nebylo tam co dělat, byli jsme pěkně otrávení.
Pak jsme jeli k dřevěnému viaduktu přes řeku Kwai. U viaduktu byla taky jeskyně Krasae, ale to byla ztráta času. S pořádnou jeskyní to nemělo nic společného. Zato viadukt vypadal moc dobře. Byl to ten viadukt, co je na většině pohlednic od řeky Kwai. Když jsme se nabažili pohledu na viadukt, okolní krajiny a focení, vrátili jsme se na železniční stanici a čekali jsme na vlak. Vlakem jsme se projeli pár stanic. Až do Kanchanaburi jsme jet nemohli kvůli slavnosti mostu – prý se nedalo přes most už jet kvůli přípravě pyrotechniky. Minibus nás pak dovezl zpátky k hotelu. Byli jsme zklamaní, že nebyla zastávka u mostu v Kanchanaburi, protože jsme ho viděli jen v noci.
Ráno jsme vyrazili zpátky do Bangkoku, protože Lucce po půlnoci odlétalo letadlo zpátky do Čech. Nedostala v práci tolik dovolené, co my ostatní, tak se vracela dřív. Kdyby Lucka neodlétala, nemuseli bychom být celý den v Bangkoku a měli bychom jiný plán cesty. Nechtěli jsme ji ale nechat jezdit po Thajsku samotnou.
Chtěli jsme jet na nádraží a najít si nějaký bus, ale měli jsme akčního taxikáře. Cestou nám zastavil u jakési cestovky, od které právě odjížděl VIP bus do Bangkoku (8:45 – 11:15, 94 bahtů). Koupili jsme si lístky a už se jelo. Vtipné bylo, že když nás autobus kdesi vysadil, absolutně jsme netušili, v které části Bangkoku jsme. Prostě jsme stáli na jakési čtyřproudé silnici. Stopli jsme si taxi a podle ceny, kterou chtěl, jsme poznali, že nebudeme daleko od Khao San.
Na Khao San se nám podařilo sehnat levný pokojík pro 3 (dohromady 300 bahtů) a vyrazili jsme na prohlídku Bangkoku. Prvním cílem byl Wat Pho (nejstarší a největší wat v Bangkoku – 20 bahtů). Cizinci (farangové) mohli dovnitř jen jedním vchodem, tak jsme se solidně prošli a minuli hromady vchodů pro Thajce, než jsme našli ten správný. Původně jsme plánovali, že si ve watu užijeme tradiční thajskou masáž, protože je tam jedna z nejlepších masážních škol. Lucka s Martinem ale nakonec nechtěli, že by nesnesli, aby na ně někdo chytal, když se před tím nemůžou vykoupat.
Pak jsme šli hledat přívoz na druhou stranu řeky. Podnikavá Thajka nám samozřejmě tvrdila, že žádný přívoz neexistuje a že si u ní musíme koupit projížďku lodí za několik set bahtů. Nějak se nám to nezdálo a tak jsme v podivných uličkách dál hledali nějaké přístaviště. Prošli jsme i jakýmsi skladištěm, kde to vypadalo opravdu trochu divně. Po chvíli jsme kýžený přívoz našli (6 bahtů) a přejeli řeku k Wat Arun (Chrám úsvitu) jedné z nejznámějších dominant Bangkoku (20 bahtů). Pohled na wat byl opravdu moc pěkný. Přemýšleli jsme, jestli budeme čekat do tmy, až se wat nasvítí, ale byli jsme už dost utahaní a tak jsme zamířili zpátky na Khao San. Vzali jsme to ještě přes Zlaté návrší (Golden mountain – 10 bahtů) – další dominanta Bangkoku. Byl z ní pěkný výhled na Bangkok, taky nám to chvilku trvalo než jsme vylezli všechny ty schody.
Večer jsme se flákali po Khao San, sháněli jsme lístky z Bangkoku na ostrov Phi Phi (550 bahtů) a ve 22 hodin jsme doprovodili Lucku k minibusu na letiště. Minibus jel přímo z Khao San a bylo to určitě jednodušší než to zkoušet znova městským busem. Khao San prostě nabízelo pro cestovatele veškerý možný komfort.
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář