Palawan, Puerto Princesa
S manželkou jsme se rozhodli navštívit Filipíny už v roce 2013. Měli jsme na to čas něco málo přes 3 týdny. Procestovali jsme především ostrov Luzon, jeho úžasnou hornatou část a následně, jako několikadenní rekonvalescenci před odletem zpět domů, jsme přeletěli na ostrov Palawan.
Ostrov Palawan
Palawan je podlouhlá, střapatá, hornatá a zalesněná nudle o délce zhruba 450 km a šířce v průměru asi 40 km. Zhruba v půlce se nachází hlavní město Puerto Princesa (asi 260 000 obyvatel).
Sever a Jih
Z pohledu cestovatele, ale i domorodců se ostrov dělí na severní, turisticky vytíženou část s mnoha lákadly, kterým ovšem vévodí nádherná oblast El Nido, plně srovnatelná s kýčovitými přímořskými částmi Thajska, případně vietnamské Ha Long bay…samozřejmě ve zmenšeném měřítku a jižní část Palawanu, kam turisté nejezdí. Důvodem je slabá infrastruktura a pověsti o pašerácích, unesených turistech a ne zrovna přátelsky naladěných domorodcích. Cestovat na jižní část Palawanu nedoporučuje ani Ministerstvo zahraničí ČR, viz jejich stránky o Filipínách, stačí nahlédnout.. V El Nidu jsme strávili několik dnů vyplněných výlety mezi ostrovy, šnorchlováním, potápěním, prostě tropický sen, jak vystřižený z kýčovitých stránek katalogů cestovních kanceláří. Při cestě domů jsme si pak zasněně notovali, že na Palawan by to chtělo ještě jednou, déle a podrobněji…no a ta zapovězená jižní část, to teprve musí být paráda !
Puerto Princesa
Tak, je listopad 2018, máme sbaleno a ve třech, já s manželkou Věrou a naším kamarádem Vítem, vyrážíme směr Palawan, na cestu máme bohužel jenom 17 dní. Podařilo se mně krásně poskládat letenky s minimálními prostoji. Na dálkový přelet používám velkého českého prodejce, pro přelet z hlavního města Filipín Manily do Puerto Princesa, pak kupuji letenky přímo od místní letecké společnosti (Air Asia). Největší obavy jsem měl ze zpoždění dálkového letu, přílet do Manily měl být okolo jedné hodiny odpolední, v sedm hodin odpoledne pak odlétalo letadlo na Palawan. Vše vyšlo ! Samozřejmě nejvíc nervů stál přesun z mezinárodního letiště v Manile na letiště pro místní lety, na správnou gate.. Doporučuji mít časovou rezervu, na přesun jsme použili letištní shuttle bus zdarma, pokud jste v časové tísni, nezbývá než vzít na přesun taxi. Pro ilustraci, obě letiště spolu sice sousedí, nicméně vzdálenosti jsou tak velké, že přesun autobusem trval hodinu a čtvrt. Setřásáme ze sebe evropský stres a pomalu se ladíme do asijské pohody, všechno kolem nám k tomu napomáhá – všichni se usmívají, všude je zmatek, letadlo má nejprve půl hodiny zpoždění, pak další půlhodinu, nikdo nic neví… Věra hlídá batohy a my se s Vítem ladíme u stánku s občerstvením před odletovou halou, vše tedy je, jak má být.
Ubytování v PP
Na první dvě noci zajišťuji ubytování v PP ve stejném ubytování, jak v roce 2014. Nevím, jak je nazvat, na www stránkách se prezentuje jako Puerto Bayview transient houses. Ubytování není v žádném průvodci, nevím ani, jestli se prezentuje nějakou „hvězdou“, nicméně atmosféra je domácí, ubytovaní jsme jenom my tři a majitelka pro nás přijela na letiště. Vzhledem k tomu, že z příletové haly jsme se vypotáceli okolo půl jedenácté v noci, to byl velice příjemný bonus. Výhodou je i poloha, z terásky našeho ubytování vidíme na mořskou zátoku a do centra to pěšky není daleko.
Bay walk
Nepřipouštíme si únavu a hned po složení batohů vyrážíme na místní přímořskou promenádu Bay walk, je to jen kousek. Všechno je, jak si pamatujeme před čtyřmi lety, desítka venkovních restaurací s nabídkovými stoly plnými mnoha druhy ryb, krabů, krevet, olihně, sépie, mušle… restaurace, spíše stánky spolu sousedí, v každé vyřvává jiná hudba, fůra malých stánků s kukuřicí, kuřecími pařátky, grilovanými kuřecími střívky na špejlích, strašlivě barevné limonády, mnoho druhů grilovaných nebo smažených „něco“ na špejlích, nádhera. Do toho všude kolem jezdí na kolech a různě posvařovaných samohybech místní omladina. Je to s podivem, ale restaurace jsou docela plné a všichni se mocně nacpávají a popíjejí, ceny přitom nejsou nijak nízké. Jak jsem se ale dozvěděl od Čecha žijícího na Palawanu, Filipínci neplánují a nešetří. Pokud dostanou výplatu, užívají si. Když peníze dojdou, jedí rýži. Nutno ale říci, že takhle plné restaurace Filipínců jsem viděl pouze v PP. Ke slovu se začíná hlásit šestihodinový posun, něco málo pojíme a popijeme, necháváme za sebou rozjásanou pobřežní promenádu a okolo dvanácté se vracíme do ubytování. Následuje sprcha a něco mezi mdlobami a spánkem.
Ráno nás vzbudí zvuky filipínského venkova – pod okny, na dvorku, chrochtají v kleci dvě prasata, do toho poštěkávají tři psi a nejvíc je nepříjemný vřeštivý hlas naší ubytovatelky nebo její pomocnice. Po rekognoskaci okolního terénu se oběma děvčatům nahlas omlouvám – vřeštivá a hádavá komunikace nebyla výsledkem slovního konfliktu znepřátelených pavlačových sousedek, ale hlasovým cvičením dvou ptáků loskutáků obývajících klec hned vedle prasat. Jinak ale pozoruji v okolí viditelný úpadek – téměř všude, kam se člověk po čase vrací, dochází k nějaké progresi, tady se ale spíš zastavil čas, myslím tím Puerto Princesa a naše ubytování. Před čtyřmi lety jsme se po dobu našeho dvojího ubytování potkali aspoň se třemi dalšími cestovateli. Teď jsme sami a vypadá to, že ani nikdo další nebude, ani nebyl. Ubytování je i prostorově zmenšeno, sousedící domeček, kde bývalo živo, je docela zpustlý. Od majitelky se pak dozvídáme důvod – naprostá většina turistů, co na Palawan přijíždí, má již dopředu zajištěné ubytování ve vzdálenějších lokalitách, do kterých odjíždí hned po příletu. Je to určitě škoda, PP samo o sobě a jeho blízké okolí má turistům rozhodně co nabídnout. O atrakcích v PP se rozepisovat nebudu, vše je popsané v knižních průvodcích a navíc, většinu toho jsme již absolvovali před čtyřmi lety.
Doprava
Před sebou máme celý volný den. V touze po autentičnosti a fůře nahodilých skvělých zážitků, volíme pouze místní dopravu, což znamená tricykl (filipínská varianta tuk tuku), trpasličí městské mikrobusy, různé typy autobusů a vanů a filipínskou specialitu – jeepney.
Pláž Pristina
Hned zrána je hodně dusno a horko a tak volíme nejprve výlet k moři a pak návštěvu motýlí zahrady. Po konzultaci s místními, volíme – prý městskou pláž – jménem Pristina. Není zmíněna v žádném průvodci a nenašel jsem o ni zmínku ani v žádné internetové diskuzi. Pro začátek volíme tricykl. Pro informaci, já mám 100 kg, Vít má skoro 2 metry a Věra..docela dobrý, ale nějaký prostor zabere, že.. Já s Věrou sedíme vmáčklí na sedátku vedle řidiče, Vít polo dřepící, polo sedící proti nám, vyčnívající půlka jeho zadku ruší aerodynamiku kapotovaného stroje. Tak se drcáme a kličkujeme asi půl hodiny městem a zbaběle jdeme asi kilometr po svých. Projdeme mangrovovým lesem plným barevných krabů vykukujících z nesčetných děr a vyjdeme na rozlehlou pláž s šedým pískem.
Evidentně je to pláž pro místní, momentálně je téměř prázdná a je ve fázi odlivu. Na nohou máme trekové sandály a tak se vodou vydáváme podél břehu směrem k rybářské vesnici, kterou vidíme v dáli. Výlet celkově moc hezký, především díky mangrovovým porostům podél břehu, ty ostatně vydržely až k vesnici. Všechno je velice fotogenické, díky odlivu procházíme mezi rybářskými bárkami na suchu, klopýtáme přes sítě a pro místní jsme velkou atrakcí. Poslední desítky metrů absolvujeme v mělkém bahně a pod podlahami rybářských domků a radši moc nepřemýšlíme, v čem to asi šlapeme… V rybářské vesnici neexistuje žádné soukromí, pletené domky jsou většinou otevřené do uliček, kudy všichni prochází, pobíhá spousta dětí a všichni navzájem klábosí. Dětí je docela hodně, většinou ušmudlané a tak si říkám, jestli je rodiče vůbec rozpoznávají. Zpátky do města se pak vracíme vnitrozemím hodně velký kus pěšky a protože ranní jízda tricyklem měla velký úspěch, stejným způsobem se pak vracíme zpět do města (po pravdě, nic jiného kolem nejelo).
Motýlí zahrada
Odpoledne jsme ještě absolvovali návštěvu motýlí zahrady, která se nachází docela daleko od centra města. Protože se rádi mačkáme, k přepravě jsme použili minimikrobus, které v PP zajišťují přepravu po městě a blízkém okolí. Dá docela práci zjistit, kterým směrem který minimikrobus jede, ale výsledek stojí za to. Při nasedání – nasedá se zezadu, to znamená zaujmout fetální polohu a v té se drobnými šouravými krůčky posouvat po podlaze minimikrobusu k nejbližšímu volnému místu na protilehlých lavicích. Myslím si, že já s Věrou jsme tento úkon zvládali se zachováním veškeré důstojnosti, ke dvoumetrovému Vítovi, který se pohyboval jak kudlanka nábožná po obrně, jsme se radši nehlásili a smáli se mu spolu s ostatními filipínskými cestujícími. Měli jsme štěstí, že prakticky vždy jsme nasedali do stojícího minimikrobusu, pro ostatní cestující pak řidič jenom lehce přibrzdí a ti se do stroje a ze stroje vrhají přískokem a vůbec přitom nezáleží na věku. Platí se pak podáváním bankovek nebo mincí za pomocí rukou všech cestujících do okénka za hlavou řidiče. Když pominu všechny popisované legrácky, opravdovým bonusem je cena tohoto způsobu dopravy, kontakt s místními a vědomí, že vás žádný taxikář nevzal na hůl a ani jste se nemuseli dohadovat o ceně s řidičem tricyklu.
No, když zpětně svoje řádky pročítám, musím upozornit, že zdaleka nejsme pokrevní příbuzní strýčka Skrblíka, samozřejmě si můžeme dovolit luxusnější způsob dopravy, nicméně na našich cestách nám jde především o autentické zážitky a ty za oknem taxíku nebo luxusního autobusu s průvodcem nezískáme. Motýlí zahrada je docela zážitek, bonus navíc pak bylo představení běžného života původních domorodců, okořeněného hudebním vystoupením, taková instantní taškařice pro spěchající turisty.
Zpětně však musím zhodnotit, že co do druhové rozdílnosti je nabídka zahrady docela malá, daleko více motýlích druhů jsme pak viděli ve volné přírodě. Na cestu zpátky pak zkušeně trefujeme ten správný mikrobus a večer se jdeme za prožité utrpení odměnit do restaurací na Bay view.
Přidat komentář