Filipíny 8

Jídlo

Jídlo na Filipínách skoro vůbec nepálí, což je pro Asii docela netypické. Občas je na stole nějaká pálivější omáčka nebo je na talíři pár čerstvých čili papriček, ale rozhodně to není žádná „síla“. Zvlášť ve srovnání s korejskou kuchyní chyběl té filipínské říz. Většina mas – oblíbené je kuřecí, vepřové i hovězí – je připravena na sladko v barbecue omáčce. Na ulicích se prodávají malé špízy od 3 korun za kus, na kterých jsou napíchnuté kousky masa nebo mořských potvor. I v restauracích je maso většinou na talíři nakrájeno na menší kousky, i když je v jídelním lístku napsáno, že se jedná např. o steak. Důvodem je asi to, že v běžných filipínských jídelnách a restauracích se jí jen lžící a vidličkou, nůž je spíš vzácností.

Kromě masa se samozřejmě všude nabízejí mořské plody a ryby, které Filipínci umí připravit opravdu výborně. Oblíbené jsou také hamburgery a s různými fast foody se tady roztrhl pytel jako kdekoli jinde na světě. Nejběžnější přílohou je rýže, která se často kupuje v malých balíčcích z rákosu. Rýže je mazlavá, aby se dala jíst i rukama. V prázdninových letoviscích si člověk může dát i těstoviny nebo guláš, ale tomu, co známe z Evropy, se to nepodobá ani trochu.

V jídelnách je také typické, že se navaří jídlo do velkých hrnců, ze kterých si pak každý nabírá. Jídlo se ráno navaří, dá se na pult a tam je, dokud se neprodá. Jídlo se tak dost často konzumuje studené, což však nikomu vzhledem k venkovním teplotám nevadí.

Co se týká pití, tak vede voda, ale oblíbená je i cola-cola a různé ovocné a mléčné shaky, nebo čerstvá kokosová šťáva. Z alkoholu jsme nejčastěji pili pivo a místní bílý rum, a to s příchutí kokos, meloun nebo kapučino. V plážových barech samozřejmě nabízeli různé koktejly známé i u nás.

Sehnat na Filipínách dobrou kávu bylo opravdu složité, většinou se nabízela jen instantní 3v1. Ke snídani a svačinám jsme si kupovali sladké pečivo. Pekárničky byly na každém rohu a koláče a buchty stály 2 – 5 korun. Bohužel sehnat nějaké slané pečivo se v podstatě nedalo.

Ovoce se dalo koupit na každém rohu. Nejběžnější byly banány (mnohem menší než u nás), mango, pomeranče, kokosy a jablka, která však byla celkem drahá.

Lidé

Málokdy jsem se na svých cestách setkala s tak milými lidmi, jako právě na Filipínách. Všichni se neustále usmívali, snažili se pomoci, aniž by za to žádali protislužbu. Málokde se dalo smlouvat, ale vlastně to ani nebylo potřeba, protože ceny byly stanoveny férově a nebyly nadsazené. Každý se k nám choval uctivě a neustále nás oslovovali „Madam“ nebo „Sir“. Nikomu nevadilo, že si ho fotíme, naopak se snažili pózovat, aby fotky byly co nejlepší. Opravdu jen výjimečně někdo žebral nebo požadoval bakšiš.

Skoro se všemi se dalo domluvit anglicky, i když přízvuk byl pro nás někdy trošku směšný. Filipínština je zvláštní kombinací nám neznámého jazyka, do kterého se prolínají anglická a španělská slovíčka.

Filipínci jsou na naše poměry hodně malí, což byl občas problém v tom, že některým členům výpravy (hlavně Jirkovi) byly krátké postele. V dopravních prostředcích musel být Jirka skoro pokaždé ohnutý. Když jsme navštívili školu na ostrově Siquijor, tak mi paní učitelka říkala, že pro děti jsme strašně krásní a velcí.

Životní úroveň běžných Filipínců je na naše poměry hodně nízká a podmínky k bydlení často šílené, ale všichni vypadají spokojeně. Vidět brečící dítě je skoro zázrak.

Dopravní prostředky

Dopravních prostředků jsme vyzkoušeli poměrně hodně. Nejhorší na nich bylo to, že pokud se daly klimatizovat, tak je jejich majitelé klimatizovali co to šlo, takže nám pořád byla zima.

Vnitrostátní lety jsou na slušné úrovni, ne vždy dostanete na palubě občerstvení, ale ono by bylo docela problematické, stihnout za těch 40 minut všechny obsloužit. Vnitrostátní letiště jsou obyčejné haly, turista musí milionkrát projít různými více či méně funkčními detekčními rámy. Běžné je, že mimo letenky se přímo na letišti musí koupit i taxa, která se pohybovala od 15,-Kč až do 270,-Kč při letu z Manily do Soulu.

Párkrát jsme na cestu pronajali van i s řidičem, což se nám díky našemu počtu 8 lidí vyplatilo. Podobně vypadaly i taxíky, které jsme používali většinou při cestách z/na letiště.

Typickým dopravním prostředkem v celé Asii jsou tricykly (i když třeba na Srí Lance se jim říká tuk-tuky). Jde o motorku, ke které je přidělaná sajdkára. V případě nutnosti se nás k řidičovi narvalo i pět včetně veškeré bagáže. Pohodlný je však tricykl max. do třech pasažérů. Cena za tricykl se někdy odvíjí podle počtu osob, jindy na počtu nezáleží. Platili jsme od 5 do 50 korun za osobu v závislosti na místě, čase, počtu lidí…

Pro nás nejkrásnějším vozítkem byly bezesporu jeepney – staré náklaďáky předělané na autobusy, většinou pestrobarevně pomalované. Vevnitř byly podél stěn dvě lavice, okna byla bez skel a dveře většinou chyběly úplně. Kromě řidiče s námi vždy jel ještě jeden člověk, který vybíral peníze, zastavoval vůz apod. – ten stál zvenku jako popelář. Pokud chtěl někdo jeepney zastavit, prostě jen mávnul u silnice. Pokud chtěl naopak někdo vystoupit, zamlátil na zeď nebo střechu.

Obrovským zážitkem pro nás byla i jízda na střeše autobusu, o čemž jsem se již zmínila. Jednou jsme si také pronajali motorky. Benzín se kupoval buď u benzínky (překvapila nás celkem vysoká cena 28,-Kč za litr) nebo v lahvích od cola-coly u stánků při cestě.

Cestu po moři jsme řešili prostřednictvím trajektů při cestách mezi jednotlivými velkými ostrovy a dále prostřednictvím motorových lodí, tzv. bang, při cestách mezi malými ostrůvky. Šlo o cca 10-ti místné dřevěné loďky, které měly z každé strany bambusové tyče zajišťující stabilitu lodi. Osobně jsem o stabilitě občas dost pochybovala, ale je pravda, že jsem se za těch pár dní celkem vycvičila.

Ostatní

Překvapilo mě, že na Filipínách nepotkáte ve volné přírodě moc zvířat. Nejtypičtějším zvířetem je samozřejmě kohout – většinou ho mají lidé přivázaného na vodítku před domem. Pak jsme mnohokrát viděli gekony a občas nějakého zajímavého pavoučka nebo švába, po ulicích běhalo dost psů, ale žádná velká exotika.

Počasí nám přálo tak na půl. Celou dobu bylo teplo, ale skoro každý den aspoň na chvíli pršelo. Naštěstí nás to nejvíc zastihlo na místech, kde to až zase tak moc nevadilo nebo kde se dalo schovat. Po první půlce cesty jsme si mysleli, že se snad ani neopálíme, ale během pár dnů na Siquijoru a Palawanu jsme všechno dohnali.

Dalším specifikem asijských zemí jsou tzv. ladyboys. Jde o chlapy, kteří se snaží vypadat a chovat jako ženy. Někdy jsme ladyboye odhalili až podle hrubého hlasu, jindy byl „jasný“ na první pohled. Na Filipínách je také naprosto běžná mužská homosexualita, resp. fakt že se tady nikdo za nic neskrývá a přiznává se k ní. Nešlo o to, že by se na ulici vodili za ruku dva chlapi, jako spíš o to, že na spoustě mužů to prostě „bylo vidět“. Namalované a upravené nehty na nohou ale měli podle nás i čistě heterosexuální muži.

Připojení na internet je na Filipínách poměrně snadné a na mnoha místech je wi-fi zdarma. Pouze na ostrově Siquijor byl problém jak s wi-fi, tak hlavně se signálem. Miloš s Jirkou si však koupili místní telefonní karty a zaplatili si internet, takže ostatním Miloš bez potíží zřídil hot-spot. Vždycky s ním mohli být připojeni jen dva další lidé, takže platila zásada „kdo dřív přijde, ten dřív surfuje“.

Ubytování jsme vždycky sehnali rychle, potíže jsme měli v podstatě jen v El Nidu. Bez šancí jsme byli v městečku Marabut na ostrově Samar, ale tam zjevně moc turistů nezavítá. Ceny bydlení byly od 100,-Kč až po 600,-Kč se snídaní v luxusním Coco Grove Resortu na ostrově Siquijor. Pokoje byly většinou prostě zařízené, záchod a koupelna často v jednom s tím, že někdy chyběla sprcha a u podlahy byl jen kohoutek, lavor a nádobka na nabírání vody. Málokdy jsme měli sprchu s teplou vodou, ale komu by v tom vedru chyběla. Kupodivu jsme i v tom nejprostším ubytování dostali vždy ručníky, někdy i mýdlo a toaletní papír. Vzhledem k tomu, že byl můj ručník kvůli pivní koupeli nepoužitelný, jsem tuto službu ocenila.

na začátek cestopisu

cestopis předcházející den

FOTO: Miloš Šálek