Miss ČR 2013.
V jednu ráno nás čekalo probuzení a odjezd na sever. Cesta byla naprosto šílená, připomínalo to tankodrom a řidič jel jednoduše jako prase. Za 4,5 hodiny jsme byli v El Nidu a začalo dlouhé hledání ubytování. Řidič se nám sice snažil pomoci, ale bylo moc brzo ráno a všichni ještě spali. Nakonec jsme se nechali vyložit na pláži a začali si ubytování hledat sami. Skoro všude bylo plno, ale chatičky Lally Cottages si na nás počkaly a kolem sedmé hodiny jsme tak měli postele zajištěné. V El Nidu funguje elektřina jen od 14 hod. do 6 hod., ale to nikomu nevadilo.
Já jsem se s Verčou a Milošem vydala tricyklem na místní autobusák zajistit si lístky na cestu zpět do Puerto Princesa. Byly jsme mile překvapené, že autobusy jezdily každé dvě hodiny a vybraly si ten v deset večer. Pán, co měl prodej lístků na starosti, si jen zapsal naše jména, peníze po nás nechtěl.
Po rychlé snídani jsme si zamluvili výlet po místních ostrůvcích – island hoping a v 9,30 hod. jsme už spolu s jedním filipínským turistou vyráželi motorovou loďkou na moře. Zastavili jsme postupně asi na 5 místech. Někdy jsme museli docela daleko plavat ke břehu, někdy se dalo zakotvit přímo u břehu. Na jednom z ostrovů nám kapitán uvařil báječný oběd skládající se z kuřete, ryby, rýže, zeleniny a ovoce. Při čekání na oběd většina z nás usnula a i přes oblačné počasí se pořádně přismahla. Poslední zastávkou byl tzv. Helicopter Island, který svým tvarem připomíná právě helikoptéru. Zpátky do El Nida jsme se vrátili ve čtyři odpoledne. Večer jsme strávili v hospůdce na pláži a pak s typickým rumem a kolou před našimi chatičkami.
Tenhle den začal pro mě s Veronikou naprosto báječně, protože jsme dostaly snídani až do postele. Netušili jsme, že kluci dodrží slib z předchozího dne, ale stalo se a bylo to samozřejmě báječné. Po snídani jsme pokračovaly v rozmazlování se a všechny tři holky jsme zašly na masáž – já s Verčou na půlhodinovou masáž nohou a Jana na hodinovou masáž celého těla. Hodina stála v přepočtu 200,-Kč, což se s cenami u nás nedá porovnávat.
Honza s Jirkou se byli opět potápět, Miloš dospával včerejší noc a my ostatní jsme se vydali na procházku po okolí, kterou jsme začali obědem v plážové restauraci. Už v dešti jsme se pak přesunuli na kávu do jednoho z místních lepších podniků a opět v dešti dorazili do chatiček skoro ve stejném okamžiku, jako se kluci vrátili z potápění.
Všichni jsme spolu vyrazili na poslední společnou večeři. Kolem půl desáté jsme se s Veronikou rozloučily s Janou a Zbyňkem a spolu s ostatníma kluky vyrazili tricyklem na autobus. Pak už jen poslední objetí a před námi byla šestihodinová cesta zpátky do Puerto Princesa. Autobus vypadal na první pohled docela luxusně, ale první dojem se rychle změnil. My jsme naštěstí sedadla měly zajištěná, ale spoustu lidí stálo či sedělo v uličce a tím pádem se na nás lepilo. Ještě víc jsme se lepily my dvě na sedadla, která byla nepochopitelně obalená do igelitu. Autobus stavěl asi 153x, z čehož dvě zastávky byly půlhodinové. Celou cestu se svítilo, takže spát se moc nedalo, navíc se ze zadu ozývaly výkřiky dost opojených cizinců, kteří se také přesouvali do Puerto Princesa. To, že nám byla šílená zima kvůli klimatizaci, není třeba dodávat.
Když jsme ve 4 ráno dorazily do Puerto Princesa, měly jsme zadky, jako bychom se počůraly. A bohužel našim batohům se to asi fakt stalo, protože smrděly přesně po předmětné tekutině. Na nádraží se na nás vrhla asi padesátka tricyklistů, kteří nás chtěli svézt za cenu třikrát vyšší, než jsme platili o dva dny dřív. Asi těch sto pesos navíc potřebovali na další láhev rumu, protože mi všichni přišli dost „pod vlivem“. Nakonec jsme si vybrali jednoho, co dal rozumnější cenu. V tricyklu s námi jela i jeho spící manželka. Chlapík s námi jel, jako by nás ukradl, což se mu nevyplatilo na jedné křižovatce, kterou projel na červenou – pod motorkou něco zaskřípalo a pak už jsme jeli rychlostí chůze – naštěstí jsme času měly víc než dost.
U letiště jsme si všimly velkých plakátů vítajících účastnice Miss ČR 2013, takže jsme si prostě musely s Verčou udělat fotečku, i když jsme si nepřipadaly v tu chvíli ani jako ženy, natož jako missky.
Letiště bylo k našemu nemilému překvapení zavřené, tak jsme si spolu s dalšími zoufalci ustlaly na lavičce. Do haly jsme se dostaly až kolem 7 hodiny a v 8.40 hod. odletěly s Airphil Expres do Manily. V letadle se nás jeden pán ptal, jakou řečí mluvíme a když zjistil, že češtinou, zajímalo ho, jestli patříme k té výpravě Miss – no, to byl teda hodně zoufalý.
Do Manily jsme na Terminál 3 přilétly v 11 hodin a vzdaly náš původní plán, že budeme i s batohy courat po Manile. Paní na informacích nám řekla, že kousek dál je nějaký obchoďák, ale že je to přes dálnici, tak ať si vezmeme taxi. V tu chvíli jsme však byly skoro bez peněž, protože v El Nidu nebyl žádný bankomat a my tak nemohly doplnit finanční zásoby. Na taxíka jsme prostě neměly a tak jsem se přes osmiproudou silnici vypravily pěšky. Cesta problém nebyl, ale obchoďák byl už na první pohled nad naše poměry. Všichni k němu přijížděli taxíky, před dveřmi stáli portýři, procházelo se detekčními rámy… Batohy nám před vstupem očuchal pes a dost se divím, že nepadl k zemi, protože po letu nám všechno smrdělo pro změnu rybinou. Hned za vstupem bylo několikapatrové kasino a obchody typu Cartier, LaCoste apod. Otočily jsme a vrátily se na terminál 3 a odtud shuttle busem na terminál 1, odkud jsme večer odlétaly do Soulu.
Čekání v odletové hale bylo dlouhé a nudné, všude strašně moc lidí a žádná zábava. Díky bohu za wi-fi. Díky tomu, že jsme tady byly tak brzo, jsme však sehnaly místa u nouzového východu, kde je vždycky víc místa na nohy. Do Soulu jsme z Manily odletěly na čas ve 23.30 hod.
V Soulu jsme dosedli ve 3.30 hod. a ustlaly si na superpohodlných lehátkách v relaxační zóně. A pak přišla esemeska a zbytek cesty zůstal v oparu …
FOTO: Miloš Šálek
Přidat komentář