8.8.2011 pondělí V pondělí ráno jsme konečně začaly dodělávat mapu pro Gorana. Chtěly jsme ji mít totiž hotovou před přeletem na další ostrov, který jsme měly absolvovat dnes v noci. Odpoledne pak přijel Goran, takže jsme mohli zkontrolovat všechny nedostatky a započít konečné úpravy na mapě. Přijel se na nás podívat i zkroušený Rossi, který čekal na servisáka, aby spolu zkusili vyřešit problém s klíčem. Oznámil nám, že ho nový klíč od auta vyjde na 300$, což nám přišlo šíleně předražené a bylo nám ho opravdu líto. Zabalily jsme se, šly jsme se zase jednou pořádně vysprchovat a čekaly na osudnou hodinu, kdy nás Goran měl svézt na letiště. Od Gea jsme dostaly šek za odvedenou práci, a když jsme se konečně se všemi rozloučily, chtěly jsme vyrazit na letiště. Bohužel, nic nemůže být příliš jednoduché, a tak nám Goran ve stanovený čas odjezdu sdělil, že se mu rozbilo auto. Museli jsme si tedy půjčit Geovo a pak už konečně opravdu vyrazit na letiště. Tam jsme se rozloučily i s Goranem, kterého jsme uklidňovaly slovy: „Ber to jako naši malou dovolenou, za dva týdny jsme zpět.“ Pak jsme šly k odbavovacímu okénku, kde nám paní sdělila, že za každý batoh požaduje deset dolarů.
Snažily jsme se jí vysvětlit, že jsme ještě nikdy nikde neplatily a nechápaly jsme, co se to stalo za změnu. Pak se šla tedy aspoň někam zeptat a najednou bylo vše v pořádku a my už platit nemusely. Zvláštní systém. Vystály jsme si šílenou frontu ke kontrole a už jsme se začaly bát, že nám letadlo odletí. Pak mi Andy zděšeně oznámila, že má v brašně od foťáku můj nůž. Ach jo, nedá se nic dělat, hold tu bude muset zůstat. K našemu překvapení nůž kontrole nevadil, neboť místo toho, aby ho zabavili, začali (jak jinak opět Andy) dělat test na chemikálie a výbušniny z jejích dlaní. Zvláštní systém. Do letadla jsme dosprintovaly jako poslední (jak jinak) a po třiceti minutovém letu dorazily zpět do Honolulu, abychom nasedly do dalšího spoje a odletěly do města Kahului na ostrově Mau´i. Přiletěly jsme zhruba v půl jedenácté v noci. Autobusy už dávno nejezdily, a tak jsme se rozhodly stopovat. Zastavilo nám hned první auto, kterým jsme se svezly až před dům našeho nového hostitele. Ikaika (rodilý Havajan) bydlel v opravdu malém kamrlíku, kam se nám nevešly ani naše batohy, a tak jsme je musely nechat přes noc pod stříškou místní garáže. Měly jsme takový divný pocit. Do koupelny, která byla ve druhém poschodí, jsme například musely chodit velmi potichu a jedině s jeho doprovodem. Na druhou stranu byl ve svém vystupování velmi milý, a když nám přenechal svou postel, a sám si lehl na zem, zaplašily jsme všechny špatné pocity a šly zcela vyčerpané spát.
.
Přidat komentář