9.8.2011 úterý Ráno jsme se vzbudily a v doprovodu Ikaiky si šly udělat ranní hygienu. Zabalily jsme si věci na pláž a vzaly si nějaké jídlo a čekaly venku na Ikaiku. Dnes byla v plánu obhlídka místních krásných pláží. Nejdříve jsme se ovšem vydali do banky vyměnit šek od Gea za peníze, a pak jsme chvíli museli čekat na zastávce na bus. U řidiče jsme si následně koupili celodenní jízdenku za pouhé dva dolary na osobu, a protože Ikaika neměl drobné, koupily jsme lístek i jemu. Autobus nás odvezl do příjemného městečka Kihei, kde jsme si koupily naši oblíbenou česnekovou bagetu. Ikaika se najednou objevil s lahví Jim Beam, kterou jsme mu odnesly v tašce až na pláž. Byla to krásná zapomenutá pláž v Kama´ole v Beach parku. Za Ikaikou pak přišel kamarád, který mu přinesl kolu a papírové kelímky. Nejen, že chlapci začali pít mix koly a whisky v šíleném poměru už v deset dopoledne, ještě nám ani nenabídli! Kamarád Ikaiky měl auto, a tak jsme se společně mohli přemístit na další pláž. Ta se nacházela až za městečkem Makaenou. byla to Big beach, překrásná pláž stranou okolní civilizace. Oceán zde předváděl svou sílu díky několikametrovým vlnám naprosto průzračné vody, které bičovaly místní břeh. Po tého pláži následovala malá prohlídka okolí. Šli jsme se podívat na nudistickou Little beach, která byla známa také díky kultovním nedělním pařbám, které zde každý týden probíhají již déle než 40 let. Potkali jsme zde několik nahatých týpků, kteří vypadali na jinou orientaci a několik hippies.
Na večer jsme se vrátili zpět do Kihei. Ikaika nás vzal do místního baru. Měli zrovna akci tacos za 1$ a pivo za 3,50$ ale půl litru. Daly jsme si každá tacos a pivo a užívaly si večera s místními obyvateli. Pak to přišlo. Ikaika nám zhruba v sedm večer oznámil, že protože spíme u něj doma, že mu máme zaplatit celou útratu. “Cože?!” nechápaly jsme. “Berte to tak, že kdybyste spaly v hotelu, vyšlo by vás to daleko dráž. Takhle mi zaplatíte jen večeři a budeme si kvit.“ „Ale takhle přeci couchsurfing nefunguje.“ Byly jsme z toho hotové. Ikaika byl úplně na šrot a nám najednou došlo, že není bezpečné nechávat u něj naše věci. Rozhodly jsme se tedy sednout na první bus a nechat se odvézt do jeho bytu, kde si v rychlosti zabalíme a vypadneme. V baru se nám pokoušeli všichni všemožně pomoci. Každý se snažil nabídnout ubytování, nebo jen místo, kde bychom mohly nechat naše věci. Rozhodly jsme se tedy po vyzvednutí věcí vrátit zpět do baru. Bylo už 19:45. Jely jsme předposledním autobusem. Na přestupu nás zastavil sympatický chlapík s paní jménem Bety s tím, odkud jsme, že máme řeč, kterou nedokáže identifikovat. Daly jsme se s ním do řeči a sdělily mu náš problém s Ikaikou. Jeho kamarádka se nám okamžitě snažila nějak pomoci. Zavolala několika kamarádům, až se nakonec domluvila s jedním houmlesákem, který měl vytuněné velké auto, a který slíbil, že nás zde vyzvedne, zaveze nás pro věci a odveze zpět do Kihei. Byly jsme rády, že nemusíme v noci stopovat. Čekaly jsme na zastávce a dostaly hlad. Tak jsme vybalily zbytek česnekové bagety a Goranovo avokádo. Na lavičce vedle nás seděl další chlapík, který, když nás viděl se cpát avokádem s bagetou, nabídl nám ubrousky a další avokádo. (Asi jsme vypadaly opravdu hodně tragicky.) Když konečně dorazil houmlesák Kevin, zjistily jsme, že chlapík Kevina také zná, a tak jsme byly hned klidnější. Bety nám pak ještě několikrát volala a ujišťovala se, že je všechno v pořádku. Jely jsme si vyzvednout věci. Andy šla sama! do patra pro kartáčky na zuby a já balila věci dole. Uf. Už abychom byly pryč.
Rychle jsme hodily věci do auta a odfrčely do Kihei. Cestou nám Andy povídala, že před koupelnou potkala nejspíš bratra Ikaiky, který na ni řval, ať okamžitě vypadne. Snažila se mu vysvětlit, že už jde, ale nebylo to nic platné. Byly jsme rády, když jsme konečně uviděly světla nám známeho baru Life is a beach. Vešla jsem dovnitř, abych se přesvědčila, že je zde Sandy, který nám nabídl nocleh. Ale nebyl tam. Naštěstí jsme potkala Gevina, kamaráda Sandyho, který nám hned nabídl azyl. Šla jsem tedy pro čekající Andy zpět do auta.
Rozloučily jsme se s Kevinem a vrátily se zpět do baru. Bylo teprve 9 večer!!! Upřímně jsme si oddechly a začaly se bavit s okolními kamarády Gevina. Gevin byl v baru pracovním autem, ve kterém brousí nože po ostrově, a tak nás už bez problému zavezl do Pukalani, kde bydlel. Usnuly jsme jak neviňátka plné zážitků, které nakonec vyústily v dobrý konec. (Byly jsme totiž blíž našemu zítřejšímu cíli-kráteru místní sopky.)
Přidat komentář