INDONÉSKÁ ČÁST BORNEA – BORNEO 19

Ostrovy Maratua, Kakaban a Sangalaki

Další den na Derawanu by jsme se už asi i nudily. Naštěstí sme tu (k našemu velkému překvapení) objevily bankomat, čímž se teoreticky podstatně rozrostl náš potenciální kapitál. Tím bylo rozhodnuto, jedem na výlet na okolní ostrovy. K tomu je ovšem nezbytná loď…nejjdednodušší způsob, jak nějakou schrastit, bylo zeptat se v našem homestay u našeho milého pana domácího. V plánu jsou 3 ostrovy a každý z nich prý stojí 500 000 rupií. Tak jsme se plácly přes kapsu a na další den domluvily lodičku za 1,5 milionu (cca 3000 Kč).

Časově nevim, kde se stala chyba, přísahala bych, že sme se s panem domácim domlouvali na snídani na 8 a lodičku na 9. Každopádně on vypadal, že počítal s lodičkou už na 8…takže do sebe velmi rychle hážeme snídani a mažeme k molu, kde jsme kol. 8:15 a kde čekáme dalších 30minut, protože kapitám vypadal, že taky počítal s 9.

Ostrov Maratua

Hlavní je, že konečně vyrážíme a berem to od nejvzdálenějšího ostrova Maratua.Ten je zároveň i největším a co jsem pochopila pro turisty zřejmě nejpopulárnějším. Dokonce se tu prý staví letiště. Dneska máme štěstí i na počasí. Je hezky a sluníčko už od rána, takže když přijíždíme, otvírá se nám vysněný kýčovitý pohled na krásný písčitý tropický ostrůvek porostlý palmami, s průzračnou modrou vodou a stylovým dřevěným resortem na kůlech, jehož cenu si radši ani nedomýšlíme :-). Pohled je to úžasný, Andy skáče do vody rovnou, já se snažim cvaknout dvě fotky a střemhlav za ní. Sluníčko, pohled na moře s písčitým dnem a palmami na pevnině dělají Maratuu pohadkovým. Na druhou stranu, co se týče šnorchlování musim uznat, nic moc. Kapitán nám dal hodinku na vykoupání se, rybiček tu sice je dost, ale nějak mi tu chybí korály. Tak dávám takovou pohodovou koupačku a pak beru foťák a du „ulovit“ pár plážovo-palmových fotek z pevniny. Když se vracim, zjištuju, že hodinka utekla jako voda a pomalu je čas Maraturu opustit, nabíráme směr Kakaban.

Ostrov Kakaban

Kakaban je malý, neobydlený ostrůvek, bez jakéhokoliv resortu, je tu pouze přístavní molo se záchody a samozřejmě…. důvod naší návštěvy, jezero uprostřed ostrova, které je plné medůz, které ovšem díky jedinečnému složení vody ztratily svoji žahavou schopnost. Vstup na ostrov stojí cizince 20 000 rupií (asi 40 Kč) a zjišťujeme, že máme z pekla štěstí, protože po včerejším návalu jsme tu dneska první a zatim jediný turisti. K jezeru dojdete rychle a pohodlně asi za 5min pochodování džunglí po dřevěné cestičce. Cestou se ještě dozvíte pár zajímavostí o místní fauně, floře a samozřejmě něco o medúzách.

Plavání mezi medúzami

Pak už nasazujete brýle a šnorchl a ponoříte se do jezera, nedočkaví nežahavých medúz. Upřímně řečeno, tohle zvířátko já řadim do kategorie „ošklivých a zlých“, tedy ani fakt, že mně nemůžou žahnout neznamená, že budu mít velký tendence si snima hrát a plavat. Ale tak, aby se neřeklo, když už sme tady, tak sem do nich taky párkrát štouchla…. Andy to bere sportovnějc a navrhuje, že budem plavat víc doprostřed jezera. Prvních pár metrů se úspěšně vyhýbám jakémukoliv kontaktu s jakoukoliv medúzou, ale čím jsme dál od břehu, jejich koncentrace houstne víc a víc. A najednou to nejde, jedna potvora se mi otřela o nohu a při úhybném manévru bourám do dalších aspoň tří. Tím ztrácim koncentraci, rukou nabíram další, jedna mi proplave pod nosem na hladině a když se kouknu pod vodu vidim je všude. Je to jak z nějakýho hororu a furt do mě naráží další a další. Jen teda tyhle nežahaj (naštěstí, žejo 🙂 ).Vzdávám to a říkám Andy, že jestli chce plavat ok, ale já to otáčim, že v tomhle fakt nebudu. Andy naštěstí sdílí moje pocity a otáčíme spolu. S tempem návratu bych se možná kvalifikovala na nějaký závody, pro nás je bednou molo 🙂 Když nám otrne, zážitek super a teď ještě jak to nafotit, Andy nepromokavý mobil už bohužel promokl, tak nezbývá nic jiného  než nasadit polarizák, nakoncentrovat medúzy a snažit se fotit. Výsledek našeho snad 45 minutového snažení můžete posoudit ve fotogalerii 🙂

Kakaban je pecka na šnorchlování

Když to vypadá, že máme fotek až až a že tam snad bude i něco použitelnýho, tak spokojeně otáčíme zpátky k lodi. Kapitán zewluje na molu s místňákama, ptáme se na čas a říká, že je to jedno, ať šnorchlujem jak dlouho chcem a ukazuje nám, kam máme plavat. A má recht. Kakaban je pecka jak na medúzy, tak na šnorchlování. Tady najdetefakt krásný dlouhý korálový útes se spoustou rozmanitých rybiček i barviček. Čvachtáme se tu docela dlouho a řekla bych, že bysme se ještě dlouho čvachtaly, kdyby se jako vždycky do mě nezačala pouštět zima. Du ven, beru foťák a du zkusit pár plážových, Andy připlavává za mnou, ale zrazuje nás sluníčko, resp. mrak, který ho zastinuje 🙁 A kapitán začíná pomalu avizovat abfahrt. Loučíme se s Kakabanem a míříme na Sangalaki.

Poprvé vidíme manty

Sangalaki je v podstatě znám jako želví ostrov, podle Lonely Planet sem nabila dojmu, že nám budou pomalu skákat do lodi. Ovšem želvy nejsou jedinou „atrakcí“…. co bylo pro mě osobně největší atrakcí byly manty a plavání s nimi. Ještě na širém moři, ale relativně kousek před ostrovem, zastavuje kapitán loď, posílá nás do vody, stoupá si na sedátko a hledá manty, když ji vidí, ukáže nám směr kam plavat. Docela nám dal zabrat, ale bylo to úžasný- mastíme hlava nehlava v indikovaném směru, když tu se ke mně blíží něco velkýho černobílýho a placatýho a úplně klidně a elegantně si mě to podplave. Napoprvý jen zírám s otevřenou pusou (teda jasně, že ne otevřenou, pač by mi vypadl šnorchl, ale vidět poprvý v životě mantu, jak mě podplavává je faaakt zážitek!). Podruhý už se chytám a hrabu ploutvičkama ve vodě jak jen to jde, jen abych udržela „manta tempo“, který teda v jejich podání vypadá spíš jako vznášení se a zewlování ve vodě, než přímo plavání, ale v mém podání je to trochu boj o olympijskou medaili. Sice ji brzo ztrácím z dohledu, ale měla sem čas si ji aspoň trochu prohlídnout. 3. manta je nejlepší, ta se fakt spíš vznáší a docela v pohodě jí stačím. Chvilku plavu i nad ní, ale většinou sleduju černý ocásek přede mnou. Tyhle zvířátka jsou úžasný. Byla a furt sem z nich nadšená. Sou fakt ohromný, ale hrozně elegantní a vlastně i roztomilý jak si klidně brázdí vody světových moří a oceánů. Poslední manta mi uplavala, pač mi nateklo do „skvělých“ brejlí od Andy a už sem ji nestihla. Tu si užila Andy, která s ní zmizela někde mezi vlnama.

Tornádo

Když vyplachuju brejle, slyším kapitána, jak na mě volá a ukazuje, že se mám vrátit na loď, asi zachytil můj nelibý pohled, tak ukazuje kousek dál a říká „tornádo, tornádo“. Kouknu tim směrem a fakt – vidím typický válcovitý tvar, točící se, stoupající vody – hustý! Tipla bych, že je fakt malý, kapitán se netváří nijak nervózně, ale pro nás je to zase zážitek. Chci ho vyfotit – a ejhle průšvih- zjišťuju, že foťák nefotí a hlásí error 99, no pecka, snad to bude ok, jinak jsme bez foťáku :-(.

Směr želví ostrov – Sangalaki

Mezi tím kapitán vyzvedává i Andy a nabíráme směr Sangalaki. Na Sangalaki je želví záchranná stanice, což ale v indonéském podání znamená spíše pár budov, kde u jedné mají menší dřevěnou ohrádku s pískem a pár malejma, 1 den starejma želvičkama. Další želvičky jsou v nádobě opodál. Když se ptáme na význam, je nám oznámeno, že těchle pár vylíhlích nasbírali, aby se na ně turisti mohli kouknout a pohrát si s nimi. Na zbytek se obvykle jen dohlídne, aby se v pořádku dostaly do moře (pak už je to jejich boj). Samozřejmě se nás nezapoměli zeptat, zda nás někdo informoval o vstupném (jasně, že ne). Ptáme se, kolik to je a když nám řeknou, že pro nás 100 000 rupií/osobu, dem docela do kolen. Když říkáme, že nám to přijde dost drahý, dostává se nám klasické odpoveďi „new goverment rule“- proč nás to vůbec nepřekvapuje? 🙁 Upřímně malé želvičky sou sice roztomilé, ale za to, že se na ně člověk 5-10min jukne a vezme si nějakou do ruky mně osobně přijde 200 Kč jako nepřiměřená cena. To kdybych věděla dopředu, tak ani nevystupuju z lodi. Naštěstí začíná pršet, slušnej šupák, všichni se dou někam schovat a nechávají nás tam s želvičkama. Za chvilku nás to přestává bavit, chcem zkusit ukecat nějakou slevu, ale nikde nikdo… Tak si du zaplavat, pač chci vidět velký želvy a chci si s nima zaplavat,… ale kde nic, tu nic, jen písek a velký vlny. Brzo to vzdávám a dem se jen projít. Když se vracíme, kapitán se nás ptá, jestli sme ready, že pojedem… Říkáme, že ještě musíme zaplatit za želvičky, je překvapenej, že se to platí a když mu říkáme cenu, jde taky do kolen. Pak říká, ať se na vykašlem a jedem – no hádejte se s kapitánem, že 🙂 Cestou zpátky byly docela slušný vlnky. Kapitán nám zkoušel najít ještě nějaký manty, ale říkal, že takhle odpolko tam už nebejvaj a ve vlnách stejně nejsou vidět, že nejlepší je jet ráno (takže pokud se sem vypravíte, začněte Sangalaki, medúzy ani písčité pláže s palmama na ostatních ostrovech vám neuplavou!). Vlnky s náma trochu cloumaj, ale je to fakt sranda, my se s Andy smějem a užíváme si, když naše lodka občas přeskočí, ne přehoupne vlnky. Kapitán, když vidí, že nás to baví, tak přidává plyn a jedem fakt docela rychle, aspoň nám to tak přijde, takže jednoznačně palec nahoru pro kapitána za jeho adrenalin boat race!!!

Želvy na Derawanu !

Do hodinky sme zpátky na Derawanu, platíme a loučíme se a přemýšlíme co dál…. je něco kol 16 a máme docela čas. Rychle a jednohlasně (vlastně dvojhlasně) se shodujem na koupačce na pláži. A povim vám – jestli chcete vidět želvy, žádný Sangalaki, Derawan po 16hod, je jich tu fakt spousta, jen já jich potkávám asi 6. Andy s její „želví klikou“ má v podstatě chovnou želví zátoku, no nezabili byste ji??? 🙂 Necháváme se inspirovat spoustou „inteligentních“ fotek na internetu, kde lidi plavou s želvou a drží se jejího krunýře, první pokus končí neúspěšně, velmi rychlým zklouznutím po slizkým krunýři (hehe, no jasně logicky- nevim co sem čekala-přísavky???). Při druhým se snažim být chytřejší a chytit želvu za krunýř co nejblíž hlavy- (opět nečekaně) se jí to vůbec nelíbí, chvilku se sice udržim, ale taky to pekelně klouže, navíc želva se asi naštvala, zastavila, otočila a ošklivě na mě koukala. Čekala sem, kdy udělá rychlý pohyb a zakousne mě nebo něco takovýho :-). Naštěstí se zachvilku otočila a odsvitěla rychlostí F1 asi, co nejdál ode mě :-(. Dál už zapojujem i hlavu a usuzujem, že je lepší s nima fakt jen plavat bez nějakých blbostí. Postupným testováním zjišťujem, že je lepší plavat vedle želvy, ne nad ní. Protože, když jste vedle, tak vás vidí a když jen koukáte, tak vás obyč ignoruje, hlídá si vás po očku, ale moc ji netrápíte. Naopak když sme byly nad ní, tak nás neviděla a snažila se zdrhnout.

Hurá kokos a domluvená  narozeninová párty

V 18 hod už sem samozřejmě z 28 stupňové vody vymrzlá na kost, želvy neželvy, du z vody. Andy je kupodivu taky vyčvachtaná, tak balíme a dem do stánku na pláži na kokos. Tam se dáváme do řeči s nějakýma típkama, klubou se z nich instruktoři potápění a říkaj nám, ať na želvy nesaháme, že to fakt nemaj rády a když je často někdo otravuje, tak změní místo, tak zas zpytujem svědomí a říkáme, že už fakt na žádnou sahat nebudem. Nakonec zjišťujem, že jeden z nich má narozky stejně jako Andy, tzn. zítra :-D. Končí to, že domlouváme párty na pláži, kluci přinesli nějaký pifka. Bohužel chuťově sou dost špatný a ještě byly teplý…Už chápu proč tu lidi obvykle nepijou 🙁 taky sem si říkala, že bych dala nevim co za ledovej čaj. Hehe, a chudáci furt „na zdraví“ a další pifko, … A samozřejmě o půlnoci velký přípitek Andy a típkovi na narozeniny!!! Nakonec povedená párty, spát sme šli..nevim v kolik… ale koho by to vlastně na dovolený na Borneu zajímalo?

cestopis následující

cestopis předcházející