Sbohem země zaslíbená aneb přelet na Island
3.10.2011 pondělí Na letiště jsme dorazili včas. Rozloučily se s Jonem a vyrazily k přepážce letecké společnosti Island express. Už ve frontě jsme si všimly, že lidé před námi mají nějaké problémy se zavazadly. A pak jsme přišly k přepážce my. prosím, dejte na váhu svá zavazadla.“… „21,6 to by ještě šlo. 26 kg je opravdu příliš. Kolik váží vaše příruční zavazadlo? 13 kg… a 8 kg (kabelku s knihou a dalšími věcmi jsem schovala za bundu). Hmmm, to by nešlo. Budete si muset připlatit 100 dolarů, nebo něco vyhodit.“ Co teď? Po předchozích situacích jsme se nenechaly vystresovat. Začaly jsme jednat. Takže: jedna bunda, druhá bunda na sebe, trička do kapes, kalhoty a mikiny okolo pasu… Zjistily, že jedna váha má nastavenou váhu zhruba o 1 kg míň, proto jsme volně přešly k ní, přestože u ní nebyla obsluha. A tak nastalo druhé vážení: 21,6 kg Andy batoh, ten už se odbavil. Můj batoh 21,2 kg, to by prý šlo, a teď ty příruční zavazadla…. kabelka pořád schovaná…. Andy kufr-11 kg, to by prý šlo, můj batůžek 10,2 kg. Uf… začíná nám být trochu horko-máme na sobě několik kilo oblečení. Se slovy: „Věřím Vám, že do těch zavazadel už nic nepřidáte.“ se s námi úředník za přepážkou rozloučil a my mohly za prvním rohem porušit náš slib a hned si ze sebe všechno sundat a samozřejmě vložit do batohů.
4.10.2011 úterý Let proběhl v pohodě- cestovaly jsme přes noc, a protože jsme letěly ze západní strany na východ, posunuly jsme si čas dopředu. Konkrétně o celé čtyři hodiny. Když jsme už konečně kroužili nad Keflavíkem (Městem cca 40 km vzdáleném od Reykjavíku, kam jsme přilétali.), doufaly jsme, že uvidíme překrásný východ slunce. Bylo už 6:30, ale světlo nikde a my jsme tak s naším letadlem přistáli v naprosté tmě neobydleného ostrova. Když jsme si vyzvedávaly batohy, zjistily jsme, že naše letecká společnost ignorovala fakt, že můj batoh je zničen. Andy tak napadlo, že bychom mohly ještě jednou využít jeho reklamaci. K tomuto účelu jsme zašly na reklamační oddělení, kde nás poslaly i s batohem na nějakou adresu do Reykjavíku, kde nám naše cestovní zavazadlo opraví.
Couchsurfing v Reykjavíku
Přes couchsurfing jsme měly zařízené ubytování u jedné slečny v Reykjavíku a tak jsme přemýšlely, jak se na místo dostat. První myšlenkou bylo jak jinak než stopování. Stačilo ovšem na malinkou chvíli vyjít před budovu letiště, abychom si náš plán zcela rozmyslely. Venku byly totiž nevlídné čtyři stupně nad nulou. Za dopravní prostředek jsme tak nakonec zvolily po stopování druhou nejlevnější alternativu: místní linkový autobus obsluhovaný soukromou společností. Když jsme zaplatily, došlo nám, jak bude Island nejspíš drahý. Zpáteční cesta (cca 80 km) nás v přepočtu každou vyšla na 600 Kč. Protože nám náš autobus jel až v 11:30. Rozhodly jsme se, že se na letišti trochu prospíme. Autobus nás pak zavezl až k hotelu, kde pracovala Anna- naše nová couchsurferka. Od ní jsme dostaly klíče od bytu a všemožné rady. Pak jsme se šly „ubytovat“ k ní domů, načež jsme si celé hladové konečně uvařily oběd. Za celý den jsme totiž snědly nepočitatelně hrozinek a pak ještě salát, který jsme našly (neotevřený) pod sedačkou v letadle. Po jídle jsme vyrazily na procházku do města. Anna nám pomohla s najitím adresy obchodu od letecké společnosti, a tak první naše kroky vedly právě do tohoto místa, kde jsme nechaly opravit můj batoh.
Reykjavík nás upřímně překvapil kvalitou své architektury. Obzvláště se nám líbila nová budova islandské filharmonie, kterou jsme si náležitě celou prolezly. Okolo páté odpolední nám byla už tak šílená zima, že jsme se rozhodly vrátit se do Annina bytu a udělat si nějakou večeři. Byla jsem pak tak strašně unavená, že jsem okamžitě zalezla do postele a usnula.
.
Přidat komentář